Při psaní schovávám to podstatné, říká německá literární hvězda Judith Hermannová

V Brně jste vůbec poprvé. Přitom v něm sídlí vaši čeští vydavatelé, nakladatelství Větrné mlýny. Můžete říct, jak jste se seznámili?

Potkali jsme se v 90. letech, samozřejmě v Berlíně, lidi se tehdy potkávali jenom v Berlíně a nikde jinde. Pracovala jsem o víkendech jako servírka v jednom baru v Prenzlauer Bergu.

Jmenoval se Houdini, jako ten kouzelník, a patřil jednomu korpulentnějšímu Turkovi, který chtěl být kouzelníkem, avšak místo toho se stal barmanem. Jeho neustálý kouzelnický trik ovšem spočíval v tom, že posedával celé dny zády k hostům na barové židličce a jakoby nezúčastněně pokukoval do zrcadla před sebou, čímž si udržoval jednoznačný přehled.

Já jsem bydlela s několika dalšími lidmi přímo nad barem. Moje šichty trvaly od šesti večer do půlnoci, stačilo mi do práce seběhnout rovnou z bytu, což šetřilo čas, ale taky to znamenalo, že jsem vůči té práci někdy neměla moc velký odstup. Jednou večer přišli do baru dva Češi s kytarami a přímo z jejich rezonančních otvorů vysypali na pult hromadu drobáků, načež prohlásili, že chtějí pít.

Dokonce i Osman, ten turecký majitel, se na chvíli na své židli otočil, aby si tuhle neobyčejnou scénu prohlédl. Já jsem jim nosila velká piva a panáky, které si objednali, a časem taky panáky, které jim tam můj šéf po mně nechával zadarmo posílat. Ti dva Češi byli něčím výjimeční, byli cizorodí a zvláštní, a dokonce i Osmana zajímali, který jinak ke svým hostům přistupoval s nezúčastněnou povýšeností. Něčím ho dráždili, neuměl si je zařadit a možná s nimi pociťoval i určitou bezeslovnou duchovní spřízněnost.

To byl ale asi teprve začátek…

Ti dva tam pak začali chodit častěji, spřátelili jsme se a ukázalo se, že si na své tehdejší poměry tím hraním v metru dokázali vydělat celkem dost peněz. Zajímavé ovšem bylo, na co ty peníze potřebovali – říkali, že musí vydělat co nejvíc peněz, aby mohli v Brně nadále provozovat nakladatelství, které už tehdy měli. Na to jsem jim ovšem sdělila, že já sice zatím nejsem spisovatelka, ale že jednou určitě spisovatelkou budu, a navrhla jsem jim, ať vydávají moje knihy, až se jednou tou spisovatelkou opravdu stanu.

Oni mi to bez váhání slíbili, aniž by samozřejmě cokoliv četli – já jsem v tu chvíli taky ještě vůbec nic nenapsala. Pak jsem je seznámila s různými svými kamarády, aby měli vždycky kde spát, a oni přijížděli každé léto a prostě tak nějak zapadli do naší společnosti. K ní patřil i Gregor Sander, další spoluvydavatel projektu Minout Prahu. Já jsem později opravdu začala psát a všechny moje knihy opravdu od té doby vycházejí česky v Brně. Taková hezká pohádka z 90. let.

O to mi přijde zajímavější, že jste tu ještě nikdy nebyla…

Náš vztah v 21. století se doteď udržoval výhradně přes knihy. Občas jsem pracovně jezdila do Prahy, na knižní veletrh, nebo když mi v Meet Factory uvedli adaptaci Počátku veškeré lásky, ale nikdy jsem se s Petrem a Pavlem při těchto příležitostech nedomluvila na setkání, nikdy jsme se nepotkali a nikdy se tam či onde na žádné akci od nich nikdo neobjevil.

Ale vždycky, když mi vyšla v Německu nová kniha, vydali ji pak česky. Takhle to pokračovalo dlouhé roky, naše spojení bylo křehké, ale pořád tam bylo. Až teď, v rámci tohoto projektu, jsem se poprvé v životě dostala do Brna a zase jsme spolu navázali i skutečný osobní vztah.

内容来自 Novinky.cz - Kultura,版权归原作者所有。

阅读原文 ↗

把喜欢的内容,留在你的新标签页。

打开我的订阅