Arnoštka z Libně byla slavnější pěvkyně než Destinová, dnes se na ni témeř zapomnělo

Ernestine Amalie Pauline Rösslerová, známá též jako Arnoštka z Libně, se narodila 15. června 1861 v tehdy ještě samostatné obci nedaleko Prahy. Její otec Johann byl důstojníkem rakouského jezdectva, matka Charlotte pocházela pravděpodobně z Itálie. Rodina neměla peněz nazbyt a kvůli otci se často stěhovala. Když byly Arnoštce tři roky, žili Rösslerovi ve Veroně, po vypuknutí prusko-rakouské války roku 1866 se vrátili do Prahy a později zamířili do polského Podgórze, dnešní části Krakova, a do Štýrského Hradce.

Právě v Praze začala Ernestine navštěvovat školu při klášteře voršilek. Zpívala při bohoslužbách, ale její hudební studium mělo zpočátku k systematické přípravě daleko. „Moje hudební vzdělání se tehdy skládalo ze sladkostí a facek,“ vzpomínala později pro americký tisk.

Zásadní obrat nastal ve Štýrském Hradci. Tam se mladé dívky ujala bývalá operní pěvkyně Marietta von Le Clair, která v ní rozpoznala talent a několik let jí dávala hodiny zpěvu zdarma. Bez takové podpory by cesta na velká jeviště byla pro dívku z chudé rodiny jen těžko představitelná. Ernestine začala vystupovat veřejně a v patnácti letech se ve Štýrském Hradci poprvé představila veřejně jako altistka v Beethovenově Deváté symfonii s Ódou na radost.

První velké odmítnutí přišlo ve Vídni, kde se ucházela o místo u dvorní opery. Ředitel Franz von Jauner ji podle tradovaného příběhu odmítl mimo jiné kvůli jejímu nuznému vzhledu. „‚Měla byste se vrátit domů, pořádně se najíst a pak nastoupit do školy společenského chování,“ řekl dle zpěvaččiných pamětí. Pro další konkurz v Drážďanech si proto vypůjčila peníze na šaty. Pro mladou ženu bez zázemí tehdy představovala důstojná garderoba nákladnou vstupenku do světa, který pro ni jinak zůstal nedostupný.

V Drážďanech uspěla. Dne 15. října 1878 debutovala v Královské opeře jako Azucena ve Verdiho Trubadúrovi; to jí bylo pouhých sedmnáct let. Začala tak kariéru, která se měla protáhnout přes více než půl století a zavést ji do nejvýznamnějších operních domů Evropy i Spojených států. Dříve však musela řediteli von Platenovi slíbit, že bude jít máslo, aby trochu přibrala.

Kariéra operní pěvkyně Ernestine Schumann-Heink trvala více než půl století. Její hlas zněl v těch nejvýznamnějších operních domech Evropy i Spojených států.

Kariéra operní pěvkyně Ernestine Schumann-Heink trvala více než půl století. Její hlas zněl v těch nejvýznamnějších operních domech Evropy i Spojených států. Foto: The Claremont Colleges Digital Library

Rozvedená, vdova a znovu bez manžela

Její osobní život přitom nebyl zdaleka tak stabilní jako pěvecká dráha. V roce 1882 se provdala za Ernesta Heinka, tajemníka drážďanské opery. Sňatek však znamenal porušení pracovních podmínek, které se vztahovaly na oba manžele, a Ernestine i Ernest přišli o zaměstnání. Pro mladou zpěvačku to byla tvrdá rána v okamžiku, kdy se teprve snažila vybudovat si jméno.

V roce 1883 našla nové angažmá v Hamburku. Zpočátku dostávala menší role, ale právě zde se naplno projevila její mimořádná hudební paměť a schopnost rychle se učit. Když primadona Marie Goetze z trucu odmítla vystoupit jako Carmen, Schumann-Heink převzala roli, kterou nikdy nezpívala a podle dobového vyprávění ani předtím nestudovala. Její pozorovací talent a schopnost vstřebat hudbu jí pomohly zvládnout úkol, který by byl pro většinu pěvkyň nemyslitelný. Podobně později zastoupila Goetze také v Meyerbeerově Prorokovi a Wagnerově Lohengrinovi. Opět bez zkoušky. Tentokrát už bylo jasné, že v Hamburku vyrostla nová hvězda. Vedení jí nabídlo desetiletou smlouvu s platem 800 marek měsíčně, což byly tehdy opravdu velké peníze (pro srovnání dělník měl roční plat kolem 650 marek).

S Ernestem Heinkem měla čtyři děti. Manželství se rozpadlo a v roce 1893 se Ernestine rozvedla. Ve stejném roce se provdala podruhé, za Paula Schumanna, divadelního ředitele a herce z Hamburku. Narodily se jim další tři děti, přičemž vychovávala i manželova syna z předchozího svazku. Schumann zemřel v roce 1904 a rok nato Ernestine uzavřela třetí sňatek, tentokrát s Williamem Rappem Jr., jejím manažerem. Ani toto manželství však nevydrželo: skončilo rozvodem v roce 1915.

Arnoštka versus Ema

Její pěvecká kariéra se mezitím rozběhla naplno. V roce 1892 vystupovala v londýnské Královské opeře v Covent Garden pod taktovkou Gustava Mahlera. O čtyři roky později debutovala na Bayreuthských slavnostech, kam se vracela až do roku 1914. Právě Bayreuth ji pevně spojil s operami Richarda Wagnera, kterým zůstala věrná do konce života. V červenci 1901 se zde setkala s Emou Destinnovou při prvním uvedení Wagnerova Bludného Holanďana. Dvě pěvkyně s kořeny v českých zemích tak stanuly na jednom z nejprestižnějších operních jevišť své doby. Jejich místo v české kulturní paměti je však výrazně odlišné.

A to je další paradox Arnoštčina života – přesněji řečeno toho, co následovalo po něm. Zatímco o Emě Destinnové se učí děti ve škole a Oldřichem Kulhánkem je mistrně zvěčněna na dvoutisícikorunové bankovce, po Ernestine Schumann-Heink není v rodné Libni pojmenovaná jediná ulička a nemá tam ani pamětní desku. Svou roli v tom nepochybně sehrálo i to, že Destinnová se angažovala v české národní otázce, zatímco Schumann-Heink se hlásila ke svému německému původu a později přijala americké občanství. Taková ovšem byla tehdejší podoba našich zemí: Češi, Němci a Židé tu po staletí žili vedle sebe a jejich kulturní identity se nedaly jednoduše rozdělit podle dnešních hranic. Zapomínat na osobnosti, které dosáhly světového uznání jen kvůli jejich národní příslušnosti, je zjednodušující a nespravedlivé.

Americká občanka

V roce 1898 zamířila Schumann-Heink do Spojených států. V Chicagu debutovala jako Ortruda ve Wagnerově Lohengrinovi a v lednu následujícího roku se ve stejné roli představila v Metropolitní opeře v New Yorku. Ta se pak stala jedním z jejích hlavních působišť a s přestávkami zde vystupovala třiatřicet let. Zpívala však i na prknech dalších předních operních domů, její hlas si oblíbili Johannes Brahms, Gustav Mahler či Richard Strauss – ten jí dokonce svěřil roli Klytaimnéstry při světové premiéře jeho opery Elektra v Drážďanech v roce 1909.

Roku 1908 získala americké občanství. Její vztah k nové vlasti se ukázal i během první světové války, kdy vystupovala pro vojáky a na benefičních koncertech na podporu raněných veteránů. Právě tehdy se naplno projevil paradox, který patří k nejpozoruhodnějším kapitolám jejího života: její syn August sloužil v německém námořnictvu a během války zahynul, zatímco další synové Walter, Henry a George Washington sloužili v námořnictvu americkém. Rodina tak měla své členy v uniformách na obou stranách válečného konfliktu.

Hvězdou na Broadwayi i hlasem Tiché noci

Ve Spojených státech popularita Ernestine postupně překročila hranice operního publika. Věnovala se koncertní činnosti, nahrávala gramofonové desky a vystupovala s repertoárem, který přesahoval operní scénu. V roce 1904 vystoupila na Broadwayi v operetě Love’s Lottery a od roku 1915 se začala objevovat ve filmu. Často zpívala živě v rádiu, na Štědrý den roku 1926 zazněla v jejím podání Tichá noc v němčině i angličtině a její spojení s touto písní se stalo součástí americké vánoční tradice. Její hlas se dochoval na nahrávkách Wagnera, Schuberta i populárních písní; pořídila také dueta s Enricem Carusem, ostatně mnoho jejích nahrávek je k dispozici na YouTube.

Pro americké publikum se Schumann-Heink stala téměř mateřskou postavou. Přezdívka Mother Schumann-Heink vystihovala její veřejný obraz: nebyla jen slavnou pěvkyní, ale také osobností, která dokázala navázat vztah s posluchači mimo okruh operních fanoušků. Její popularita měla lidský rozměr, který se nedal měřit jen počtem vystoupení nebo prestiží divadel.

Život Ernestine však nenaplňovala jen sláva, ale také řada nejistot, včetně těch finančních. Hospodářská krize po roce 1929 ji připravila téměř o celý majetek a ve vyšším věku musela začínat od začátku.

S kariérou se rozloučila v Metropolitní opeře v roce 1932, kdy v neuvěřitelných jedenasedmdesáti letech zpívala roli Erdy ve Wagnerově Prstenu Nibelungově. Schumann-Heink dokázala zůstat na scéně od 17 do 71 let a její kariéra tak trvala bezmála 55 let. V době, kdy se u operních pěvkyň často počítá s profesionální dráhou v délce dvou či tří desetiletí, je taková výdrž mimořádná. Nešlo přitom pouze o dlouhověkost, ale také o schopnost udržet si postavení v oboru, který klade vysoké nároky na hlas, fyzickou kondici i psychickou odolnost.

Ernestine Schumann-Heink zemřela 17. listopadu 1936 v Hollywoodu na leukémii. Pohřbena je v San Diegu a její pohřeb se konal s vojenskými poctami. V prosinci 1969 získala hvězdu na hollywoodském chodníku slávy na adrese 6640 Hollywood Boulevard. Její životní dráha začala v Libni a skončila v Hollywoodu. Mezi těmito dvěma místy ležela desetiletí práce, tři manželství, osm děti, osobní ztráty i působení na nejvýznamnějších operních scénách světa.

Chcete vídat Aktuálně.cz častěji na Googlu?

Přidat jako preferovaný zdroj

内容来自 Aktuálně.cz,版权归原作者所有。

阅读原文 ↗

把喜欢的内容,留在你的新标签页。

打开我的订阅