Hrozba pro Evropu je reálná. Exministr ohrožené země položil krutou otázku

V Abú Dhabí, v Moskvě a v Dublinu se minulý týden odehrála důležitá jednání o míru na Ukrajině. Ukrajinská delegace naznačila, že by do konce roku mohlo dojít k posunu. Ruský vyjednavač Vladimir Medinskij pak uvedl, že mír je možná blízko. Jsme k němu blíž?

Neviděl jsem žádné náznaky toho, že by byl Putin ochoten přijmout cokoli méně než to, co vždy požadoval.

Takže vlastně znovu slyšíme Putina, Lavrova nebo Medinského, jak se evropské delegaci v podstatě vysmívají a ve skutečnosti nabízejí totéž, co nabízeli v prosinci 2021?

Ano. Situaci vidím tak, že Ukrajina je v těžké pozici – a to ne kvůli tomu, co se děje na frontě. Ta drží a Ukrajinci si na ní vedou poměrně dobře. Ale válka se neodehrává jen na frontové linii.

Otázkou je, jak dlouho od Ukrajiny očekáváme, že bude snášet neustálé bombardování a ničení svých měst. Kolik mrtvých dětí jsme ochotni akceptovat s tím, že je to „v pořádku“?

Cena je obrovská a my nevíme, kdy Ukrajina řekne, že to už dále nejde. A přesně s tím Putin počítá. Ukrajinské obranné úsilí navíc financuje Evropa. A navzdory tomu téměř nikdo hlasitě neprosazuje novou půjčku Ukrajině – například s využitím zmrazených ruských aktiv. Pozice Ukrajiny není tak silná, jak bychom si přáli.

Gabrielius Landsbergis

  • narodil se v roce 1982

  • mezi lety 2020–2024 byl ministrem zahraničí ve vládě premiérky Ingrīdy Šimonytė, vedl stranu Vlastenecký svaz – Litevští křesťanští demokraté (TS-LKD), byl poslancem litevského a předtím Evropského parlamentu

  • před vstupem do politiky působil v litevské diplomacii

  • aktuálně působí jako hostující výzkumník na Stanfordově univerzitě, je spolupředsedou pracovní skupiny Atlantic Council zaměřené na budoucnost evropské obrany

Gabrielius,Landsbergis,,Minister,Of,Foreign,Affairs,Arrives,For,A,Meeting

Litevský ministr zahraničí Gabrielius Landsbergis přichází na zasedání Rady EU pro zahraniční věci v sídle Evropské unie v belgickém Bruselu 20. února 2023.Foto: Shutterstock – Alexandros Michailidis

Putin může očekávat, že když spolu s Američany vyvine dostatečný tlak, Ukrajina možná padne. Když lidé říkají, že mír je možná na dosah, tak možná ano. Nejsem u jednacího stolu, takže nevím, co přesně se tam děje. Ale vždy se ptám: jaká bude cena za případný mír a kdo ji zaplatí? Jsem si jistý, že po Ukrajině se bude chtít obrovská cena – ostatně ji platí už teď. A pak je tu Evropa.

Když Putin a Trump mluví o „nové dohodě pro Evropu“, my přece víme, jak dopadla ta poslední (hovoří o dohodách z Jalty a Teheránu - pozn. red.). Vy i my jsme byli její součástí a pro mě to zní dost děsivě.

Ještě jsme neviděli skutečný tlak USA

Když už mluvíme o Trumpově „velké krásné dohodě“, mají Američané skutečně dost síly na to, aby něco takového protlačili? Přicházejí od nich smíšené signály. Jednají s Rusy sami, ale zároveň slyším Kushnera říkat, že Evropa by měla mít větší prostor a měla by sedět u jednacího stolu.

Zatím jsme ještě nečelili plnému tlaku, jaký jsou Spojené státy schopny vyvinout – viděli jsme jen jeho náznaky. Představte si například – a teď mluvím čistě hypoteticky o nejhorším možném scénáři – že by Američané řekli, že Rusové požadují, aby v takzvaných nových členských státech NATO (včetně právě Litvy nebo Česka – pozn. red.) nebyli rozmístěni žádní američtí ani evropští vojáci.

My řekneme, že je to nesmysl a že to nepřijmeme. A oni odpoví tak, že si musíme vybrat a že buď v Litvě zůstane pět tisíc německých vojáků, nebo USA stáhnou polovinu vojáků z Německa a odejde 45 tisíc Američanů.

Představte si, že taková dohoda přistane na evropském stole. A pak by třeba německá vláda přišla za Litvou a řekla, že my přijdeme jen o pět tisíc vojáků, ale na druhou stranu zachráníme 45 tisíc Američanů v Německu. Teď se taková situace zdá naprosto nemyslitelná, protože zrovna nejsme pod přímým tlakem.

NATO showcases new air defense systems during a media tour at Siauliai Air Base

Turecké stíhačky F-16 tureckého letectva přelétají nad Litvou během mediální návštěvy NATO na letecké základně Šiauliai v Litvě 30. září 2026 a názorně ukazují možnosti sestřelování dronů a dalšího nebezpečí. Foto: Reuters – Ints Kalnins

Vzpomínám si ale, jak Evropa řešila loni cla. Francouzi na americký návrh s 15 procenty reagovali tak, že je to nesmysl, že přijmou odvetná opatření a nenechají si to líbit. Pak si to ale Evropská komise a Berlín spočítaly a řekly si, že bude možná lepší těch 15 procent prostě přijmout, nezačínat obchodní válku a zatnout zuby.

Evropa je silná v kramflecích, když na ni nikdo netlačí. Jak pevná bude, až se dostane pod skutečný tlak? To nevíme, protože jsme tím ještě neprošli.

„Mohlo to dopadnout mnohem hůř…“

Vy sám jste jako ministr byl velmi hlasitým zastáncem toho, že Rusko je pro nás hrozbou a nebezpečím. Jak ten konsensus „vyvézt“ do zbytku Evropy?

Nechci, aby to vyznělo, že všechno maluji jen na černo. Mohlo to dopadnout mnohem hůř. Už dávno jsme mohli podporu Ukrajiny zastavit. Stále držíme svůj postoj, jezdíme do Kyjeva a jednáme se Zelenským.

Jako zástupce země z první linie musím říct, že to bohužel nestačí. Stále je to z 90 procent o slovech a jen z 10 procent o činech. Nepřipravujeme se, a pokud bude nebezpečí trvat – a já jsem si téměř jistý, že trvat bude –, současná situace vyžaduje úplně jiný přístup.

Letos jsem mluvil s ministry zahraničí z Lotyšska a Estonska a ptal jsem se jich, zda jsou USA na stejné lodi jako my, jako Evropa. Oba řekli, že ano. Vzhledem k tomu, že teď už nejste aktivním politikem a můžete mluvit otevřeněji: Myslíte si, že je Amerika na stejné lodi jako my?

Amerika je mnohem víc než jen současná administrativa. Volby do Kongresu ukázaly, že je to velmi živá politická společnost s různými zájmy a způsoby, jak je prosazovat.

Oba moji bývalí ministerští kolegové, o kterých mluvíte a které dobře znám, mají svázané ruce. Jsme závislí na amerických bezpečnostních zárukách, nechceme si rozhněvat Trumpa a nechceme, aby stáhl vojáky, pokud se něco řekne nešikovně.

Když se ovšem podívám na to, co vzešlo z Abú Dhabí, co tomu předcházelo a co se děje posledních pár let, je zřejmé, že zájmy prezidenta Trumpa jsou mnohem blíže zájmům Putina – alespoň soudě podle toho, co veřejně říká. Má zájem ukončit válku na Ukrajině tak, jak si to přeje Putin.

Moldavský ministr zahraničí Mihai Popșoi, estonský ministr zahraničí Margus Tsahkna a litevský ministr zahraničí Gabrielius Landsbergis na tiskové konferenci po jednání ministrů zahraničí zemí formátu NB8. Kišiněv, Moldavsko, 15. října 2024.Foto: Shutterstock – Dan Morar

Z čeho to podle vás vychází? Na jedné straně se objevují poněkud divoké teorie, že ho platí Rusové nebo že je to agent KGB, ale pak jsou tu lidé jako novinářka Anne Applebaumová, kteří poukazují na to, že od své návštěvy Moskvy v 80. letech neudělal nic proti ruským zájmům.

Lidé říkají, že jde o jeho osobní image, že hledá uznání u světových diktátorů a autoritářů, protože chce být respektován tak jako oni ve svých zemích. Dejme tomu.

Osobně si ale myslím, že za tím stojí i širší geopolitické myšlení, které začalo ještě před Trumpem. Posledním skutečným transatlantistou byl George Bush mladší.

Pak Obama přišel s „resetem“ vztahů s Ruskem a obratem k Asii, což v podstatě znamenalo odklon Spojených států od Evropy. O několik politických generací později tu máme Trumpa, který tuto myšlenku uvádí do praxe velmi brutálním způsobem.

Paktování s Ruskem není populární

Může se to za dva roky s příchodem nové administrativy změnit?

Na základě výsledků voleb do Kongresu bych očekával, že se Spojené státy nebudou tak silně paktovat s Ruskem a autokraciemi, protože to není populární a americká veřejnost to nepodporuje.

Možná uvidíme méně summitů, žádné další „Aljašky“ a méně dohod o evropské bezpečnosti za zády Evropanů. Nevěřím ale tomu, že se Američané vrátí.

Všichni si položme jednoduchou a krutou otázku: Představte si, že Trump stáhne z Německa 20 tisíc amerických vojáků. Vrátil by je tam příští demokratický prezident? Většina lidí, kterým tuto otázku položím, řekne, že ne – proč by to dělal? Ušetří peníze a vojáky může využít jinde.

Existuje něco, co by Evropa mohla udělat, aby nahradila to, o co kvůli Trumpovi přicházíme?

Musíme se připravit, protože se to děje a přichází takzvané NATO 3.0, což je jen hezký výraz pro stažení Američanů z Evropy. Musíme se připravit a velmi jasně si spočítat, o co přicházíme, jak rychle to nahradíme, kdo co vyrobí, v jakém množství a jak se Evropa ubrání vlastními silami.

To je otázka, na kterou musíme najít odpověď. Neříkám, že NATO je úplně mrtvé, alianci musíme udržet, ale bude vypadat úplně jinak. Obrana Evropy už zkrátka není primárním zájmem USA.

Optimistické signály

Zároveň ale vidíme, že lidé ze CIA objížděli evropské metropole a varovali nás před možnou ruskou eskalací. Neznamená to, že s námi stále komunikují? Navíc obnoví rotace vojáků a možná postaví novou základnu v Litvě nebo v Polsku. Neznamená to něco jiného?

Beru tyto signály jako optimistické. Jako celkový trend a směr, kterým se všechno ubírá, by nám to ale nemělo dávat iluzi, že se věci zásadně mění v náš prospěch.

Zvlášť v naší části Evropy až příliš paseme po takových signálech. Američané stáhnou vojáky, pak jich pár vrátí – a lidé jsou nadšení. Bohužel, širší trend je jiný.

Zpravodajská spolupráce a všechny tyto věci jsou nesmírně důležité a jsem rád, že fungují. Je to ale vrtkavé – zítra to může skončit. Pokud někde jinde vypukne nová válka, přesune se americký zájem tam. Musíme tedy vážně uvažovat o tom, jak ubráníme Evropu sami.

Jsme závislí například na americké protivzdušné obraně. Kvůli válce v Íránu je jí v podstatě nedostatek. I kdybychom odhlédli od politiky, je na místě se ptát, zda můžeme a máme být závislí na jediném dodavateli prostředků, které jsou životně důležité pro naše přežití, když si v rozhodující chvíli nemůžeme být jisti, zda jich bude dost.

Pak tu máte Elona Muska, který Ukrajincům vypne Starshield a Starlink…

Když se ještě vrátím k cestám lidí ze CIA po Evropě – myslíte si, že je tu něco, čeho bychom se měli bát, z čeho bychom měli mít strach?

Ruská hrozba je reálná. Vzpomínám si, jak před třemi lety lidé říkali, že Rusko potřebuje asi pět let na to, aby obnovilo svou armádu a bylo připraveno zaútočit na Evropu.

Před třemi lety to bylo pět let, takže teď zbývají dva roky. Někteří lidé ale stále říkají, že je to pět let – je to velmi pohodlný způsob, jak tu hrozbu neustále odsouvat. Já věřím, že ta hrozba je tady už teď.

Záleží nejen na ruských schopnostech, ale i na jejich ochotě vyvíjet na Evropu tlak a na tom, co od toho mohou očekávat. Myslím si tedy, že se nacházíme v nebezpečných časech a nevidím jejich rychlý konec.

Když cestuji do pobaltských zemí, z Prahy a ze zahraničních médií mám někdy pocit, že jedu do válečné zóny. Pak tam ale mluvím s různými vládními představiteli, experty a vojáky a všichni říkají, že hrozba tu rozhodně je, ale není bezprostřední.

Hodně záleží na tom, co si lidé pod pojmem „bezprostřední hrozba“ představují. Pokud mluvíme o situaci, jaká nastala v únoru 2022 – tedy statisíce vojáků, tanky za hranicemi, odstřelovači, polní nemocnice a veškerá technika, kterou shromáždili k útoku na Ukrajinu – tak to tu nemáme. Nic takového není v Kaliningradu ani v Bělorusku u hranic s Litvou. Dalo by se tedy říct, že by jim ještě chvíli trvalo, než by všechnu tuhle techniku přisunuli blíž.

Udělali by to ale znovu stejným způsobem? Nezaútočili by na nás spíše drony? Nezačali by ze vzdálenosti tisíců kilometrů ničit naši energetickou síť, logistiku a armádu s vědomím, že nám chybí protivzdušná obrana a že jsme téměř stejně zranitelní – nebo dokonce ještě zranitelnější – než Ukrajina, protože Ukrajinci už dnes mají protidronové systémy?

S Ukrajinci ale na obraně proti dronům evropské země úzce spolupracují.

Zrovna ve středu do k nám do Litvy pronikl další dron, ani jeden z nich nebyl sestřelen pomocí ukrajinské technologie. Pokud se nám je podaří sestřelit, vždycky jsou to stíhačky NATO. Nechápu, proč to trvá tak dlouho.

Chcete vídat Aktuálně.cz častěji na Googlu?

Přidat jako preferovaný zdroj

内容来自 Aktuálně.cz,版权归原作者所有。

阅读原文 ↗

把喜欢的内容,留在你的新标签页。

打开我的订阅