RECENZE: K Janáčkovi lze přistupovat s hravostí, vášní i cynismem
Janáčkovu prvotinu Šárka zasadil režisér Jiří Heřman do koncertního sálu Besedního domu, pro druhou skladatelovu operu Počátek románu podle povídky Gabriely Preissové našli inscenátoři z Hausopery prostor ve dvoraně rektorátu Vysokého učení technického.
A od místa se odvíjela i hravá koncepce čerstvého absolventa operní režie na JAMU Marka Řiháka, který do příběhu lásky prosté dívky Polušky ke šlechtickému pánu Adolfovi vnesl současné vidění.
A tak šlechtu nahradil vědeckotechnickou inteligencí a operou nechal promenovat nejen studenty a výzkumníky VUT, ale i robotická stvoření.
Z Adolfa a jeho rovněž urozené snoubenky Irmy se stali roboti a závěrečné ponaučení opery „ať se bratří, co k sobě patří“ narážející na rozdílný stavovský původ milenců pozměnili v přesvědčení, že prostý chasník Tonek je přece jen lepším partnerem pro život než humanoidní robot Adolf.
Celá inscenace se pohybuje v hravé nadsázce, jež začíná už tím, když robotické vozítko přiveze taktovku pro dirigenta. Jedním z miláčků publika se tu stal i robotický pes čile pobíhající mezi účinkujícími.

Foto: BSO – Geoffroy Schied
Káťa (Corinne Wintersová) s lízátkem v ruce působí zpočátku trochu pubertálně a zcela mimo realitu okolního světa.
Není to ale nikterak ke škodě kvalitně nastudované Janáčkovy opery, a to jak sólisty, především půvabnou a dobře zpívající Adrianou Banásovou v roli Polušky, Ramana Hasymaua v roli robotického Adolfa, Vladimíra Johna jakožto Tonka, Daniela Kfelíře coby kmotra Mudrocha i dalších postav, včetně sboru a orchestru pod vedením Ondreje Olose.
Operní hříčka tak dostala novou podobu, která se prostinkému příběhu nikterak nepříčí. A publikum se při ní docela dobře bavilo.
Káťa Kabanová v tančírně a na baru
Janáčkovu Káťu Kabanovou uvedl festival letos ve dvou podobách. V antverpsko-brněnské inscenaci v režii Roberta Carsona z roku 2020 a v hostující inscenaci Bavorské státní opery, jež měla v Mnichově premiéru před dvěma roky v režii renomovaného polského tvůrce Krzysztofa Warlikowského a v hudebním nastudování českého dirigenta Roberta Jindry.
Warlikowského čtení Káti vychází jako protiklad poetického Carsenova ztvárnění s využitím vodní plochy a rozehráním citových proměn Kátina nitra, je drsnější až cyničtější.
Vše se odehrává v rozlehlé tančírně, kde už před začátkem tančí několik párů tango, postává a posedává řada postav a kde se před musicboxem natřásá Káťa, jejíž poněkud znuděný výraz tváře zvětšuje živá projekce na plátno na pozadí scény. Vzadu je barový pult a vpravo od něho vedou dveře na toaletu.
Warlikowski buduje vztahy mezi postavami v ostré nadsázce, která do značné míry vylučuje jakoukoli citovou investici ze strany Borise, pro něhož je Káťa jen dalším exemplářem do sbírky jeho milenek vystavených posléze v obří vitríně.
V ostře žlutém kostýmu s rozcuchanými vlasy působí tento Boris odcizeně a chladně a poté, co se s Káťou sblíží (nikoli v sadu, ale na toaletě za barem) se vrací s výrazně líčenou bílou klaunskou tváří likvidující jakoukoli mimiku a se strojovým pohybem robota.
Kátino upnutí na takto pojatého Borise nabývá pak daleko víc na charakteru tragického omylu vedoucího k jejímu přiznání a následné sebevraždě.
Mimořádně působivá je ale scéna Kátina vyznání, hraného do nastavené kamery, kdy se její tvář přenáší na plátno. Líčení i herecké prostředky zde velmi připomínají atmosféru filmů Federica Felliniho či Michelangela Antonioniho.

Foto: NDB - Marek Olbrzymek
Prostá venkovská dívka Poluška (Adriana Banásová) se ve svých milostných zmatcích uchyluje o pomoc k Panně Marii. I ta zde ale figuruje v robotické podobě.
Warlikowského čtení Kátina příběhu podle mě odporuje Janáčkově vroucí hudbě, jež připouští citový vztah mezi ní a Borisem, alespoň v obrazu jejich sblížení. Káťa je ale od začátku pološílená bytost, zcela vytržená z okolního světa.
Žije ve svém vlastním snu, který se pokusí vztahem k Borisovi naplnit. Výsledkem je ale jen její tragický omyl, sebemrskačské přiznání a nezbytná smrt.
Corinne Wintersová je pro Káťu zrozená
Inscenace je působivá především díky skvělému pěveckému a niterně přesvědčivému hereckému výkonu americké sopranistky Corinne Wintersové, která je pro Káťu ideální představitelkou a kterou festivalové publikum mělo možnost v této roli vidět již před čtyřmi lety v nastudování švýcarského Grand Théâtre de Genève a režii Tatiany Gürbacy.
Je obdivuhodné, jak se Wintersová dokáže přizpůsobit různým režijním požadavkům, a přitom vytvořit vždy odlišnou a celistvou postavu. Borise příkladně zazpíval i zahrál český tenorista Pavel Černoch i přes absenci citů, jež mu režisér odepřel.
Orchestr pod vedením Roberta Jindry zněl ve shodě s režijním pojetím dramatičtějším a hutnějším zvukem na úkor lyričtějších ploch. I přes jisté výtky vůči Warlikowského režijnímu výkladu byla bavorská Káťa jednoznačně jedním z vrcholů letošního festivalu, který v úterý uzavře derniéra inscenace Z mrtvého domu/Glagolská mše domácího týmu Janáčkovy opery.
Je otázkou, jaký bude osud festivalu, který ve svém desátém ročníku opět prokázal, že má parametry a renomé skutečně mimořádné evropské události, po odchodu ředitele Martina Glasera a šéfa opery Jiřího Heřmana do čela pražského Národního divadla.
Připraven je již nyní další ročník v roce 2028 (festival je koncipovaný jako bienále). Byla by jistě velká škoda, kdyby měl být posledním. Za léta své existence předvedl domácímu publiku dílo Leoše Janáčka v nesmírně rozlišných, objevných, cenných a působivých podobách.
| Leoš Janáček: Počátek románu |
| Dirigent Ondrej Olos, režie Marek Řihák, scéna Tomáš Rusín, 13. listopadu 2026, Hausopera v koprodukci s Národním divadlem Brno, Dvorana rektorátu VUT, Brno |
| Hodnocení: 75 % |
| Leoš Janáček: Káťa Kabanová |
| Dirigent Robert Jindra, režie Krzysztof Warlikowski, scénografie Małgorzata Szczęśniak, 14. listopadu 2026, Bavorská státní opera, Janáčkova opera, Brno |
| Hodnocení: 85 % |
内容来自 Novinky.cz - Kultura,版权归原作者所有。
阅读原文 ↗