Předběhla Sověty, pak narazila do oranžové zdi. Příběh první sondy u Marsu

Když 14. listopadu 1971 krátce po půlnoci světového času zažehla americká sonda Mariner 9 svůj hlavní motor přesně na 915,6 sekundy, přepsala dějiny dobývání vesmíru. Po 167 dnech letu od startu na floridském Mysu Canaveral se jako vůbec první kosmický aparát usadila na oběžné dráze jiné planety než Země. V napjatém závodu studené války tak Američané o pouhých třináct dní předstihli sovětskou sondu Mars 2, která přitom odstartovala o jedenáct dní dříve.

Technici v kalifornské Laboratoři tryskového pohonu (JPL), která misi pro NASA řídila, však místo oslav zažili krušné chvíle. Na Marsu zrovna zuřila nejrozsáhlejší globální prachová bouře, jakou kdy astronomové zaznamenali. První snímky z oběžné dráhy ukazovaly jen jednolitou oranžovou mlhu, ze které vystupovaly pouhé dva orientační body – jižní polární čepička a vrchol obří sopky Olympus Mons.

Vadná dioda a tajný sovětský neúspěch

Samotnému příletu k rudé planetě předcházelo drama už na Zemi. NASA původně počítala se dvěma sesterskými sondami. Mariner 8 měl zmapovat sedmdesát procent povrchu, zatímco Mariner 9 měl sledovat proměny atmosféry a povrchu v čase.

Jenže 8. května 1971 se horní stupeň nosné rakety Atlas krátce po zážehu rozkmital a Mariner 8 se zřítil do Atlantského oceánu. Vyšetřovatelé odhalili jedinou vadnou diodu na desce plošných spojů. Mariner 8 se tak stal „poslední americkou planetární sondou ztracenou kvůli selhání nosné rakety“, připomíná dlouholetý vědec NASA John Uri, který mapuje historii kosmonautiky. Inženýři museli během tří týdnů upravit elektroniku záložního stroje a nahrát do Marineru 9 úkoly obou sond najednou.

Americká sonda Mariner 9 vážila necelou tunu a všechny vědecké kamery i spektrometry nesla na pohyblivé plošině pod hlavním trupem. Na oběžné dráze Marsu pracovala téměř rok.

Americká sonda Mariner 9 vážila necelou tunu a všechny vědecké kamery i spektrometry nesla na pohyblivé plošině pod hlavním trupem. Na oběžné dráze Marsu pracovala téměř rok.Foto: NASA/JPL-Caltech

Pozadu nezůstával ani Sovětský svaz, který v květnu 1971 vyslal k Marsu hned tři stroje. První z nich ale kvůli chybě neopustil oběžnou dráhu Země a Moskva ho zpětně zamaskovala pod krycím názvem Kosmos 419. Zbylé dvě sondy – Mars 2 a Mars 3 – sice k cíli doletěly, ale doplatily na nepružnou techniku. Měly pevně naprogramovaný scénář, který nešlo ze Země změnit, a do prachového pekla vypustily své přistávací moduly naslepo.

Přistávací pouzdro sondy Mars 2 vstoupilo 27. listopadu 1971 do atmosféry příliš strmě a roztříštilo se o povrch. Sesterský modul Mars 3 sice 2. prosince v kráteru Ptolemaeus dosedl měkce, podle Johna Uriho ale „přestal vysílat po pouhých dvaceti sekundách a neodeslal žádná použitelná data“. A ani nestihl vysadit miniaturní kráčející vozítko PrOP-M.

Centrální kaldera marťanské sopky Olympus Mons na snímku ze sondy Mariner 9. Stavbou připomíná pozemské sopečné krátery

Centrální kaldera marťanské sopky Olympus Mons na snímku ze sondy Mariner 9. Stavbou připomíná pozemské sopečné krátery.Foto: NASA/JPL-Caltech

Kaňon delší než Evropa a důkaz o dávné vodě

Američané naproti tomu dokázali palubní počítač Marineru 9 ze Země přeprogramovat. NASA odložila hlavní mapování povrchu, ale sonda rozhodně nezahálela.

Během několika týdnů, než prachová mračna sedla, zaměřila kamery na oba malé měsíce Marsu - Phobos a Deimos - a pořídila jejich vůbec první detailní snímky. Ukázalo se, že jde zřejmě o dávno zachycené asteroidy, přičemž Phobos nese obří kráter po nárazu, který ho málem roztříštil.

Foto: Prohlédněte si posádku, která pobyt na „Marsu“

Když se v lednu 1972 obloha konečně vyčistila, spustil Mariner 9 smršť objevů. Místo plánovaných devadesáti dnů pracoval na oběžné dráze až do 27. října 1972, kdy mu došel dusík pro udržování polohy. Za tu dobu pořídil 7329 snímků a zmapoval 85 procent povrchu, z čehož vědci sestavili vůbec první globální mapu a glóbus Marsu. Fotografie odhalily dvacet obřích vulkánů v čele s horou Olympus Mons, jejíž základna měří v průměru šest set kilometrů a vrchol se tyčí až nad řídkou atmosféru planety.

Vědci také objevili gigantický systém kaňonů dlouhý čtyři tisíce kilometrů, široký dvě stě kilometrů a místy až sedm kilometrů hluboký – na počest úspěšné mise ho pojmenovali Valles Marineris.

Nejzásadnější zjištění se ale týkalo samotné minulosti rudé planety. Až do roku 1971 převládal názor, že Mars je geologicky mrtvá, krátery posetá poušť podobná Měsíci. Mariner 9 však nafotil spletitou síť vyschlých říčních koryt a ukázal, že na povrchu kdysi tekla kapalná voda.

„Navzdory široce rozšířeným názorům, že Mars je bez života, objevil Mariner 9 na povrchu podmínky, které tamní šance na život výrazně zvyšují. Planeta se ukázala být geologicky mladá a aktivní a má záhadné, klikaté útvary, které vypadají úplně jako pozemská říční koryta,“ napsal krátce po misi astronom a člen jejího vědeckého týmu Carl Sagan.

Právě podrobné mapy z Marineru 9 umožnily NASA vybrat bezpečné místo pro první úspěšné přistání na povrchu, které v červenci 1976 zvládla sonda Viking 1. Jak uvádí přehled agentury ČTK, odstartovala tím éra robotického průzkumu, na niž později navázala vozítka Opportunity, Curiosity či současný rover Perseverance, jenž na Marsu sbírá vzorky pro budoucí výpravy lidských posádek.

Video: Přiblížení sondy Psyche k Marsu, její průlet v těsné blízkosti planety i následný odlet

Zdroj: NASA, ČTK

Chcete vídat Aktuálně.cz častěji na Googlu?

Přidat jako preferovaný zdroj

内容来自 Aktuálně.cz,版权归原作者所有。

阅读原文 ↗

把喜欢的内容,留在你的新标签页。

打开我的订阅