Plachtařka Eliška Kudějová: Přehnaná sebedůvěra zavádí piloty do příliš nebezpečných situací
Kdy si při pohledu na oblohu řeknete – dneska by to šlo?
Stejně jako většina lidí mám radost, když svítí slunce. Pro létání bez motoru je totiž důležité, protože záření zahřívá zemi a dělá to nerovnoměrně – města a pole rychleji, vodní plochy pomaleji. Díky tomu není všude stejná hustota vzduchu, což vytvoří sloupec, kterým se pomocí zatáček vynesu nahoru, získám tak pomyslné schody do nebe. Stoupavý vzduch se nejlépe pozná pomocí mraků, co vypadají jako malé květáky. Odborně se jim říká cumulus. Na obloze se objevují až kolem poledne a jejich sezona, tedy i ta naše, tak trvá zhruba od dubna do září.
Jsou země, kde se plachtí lépe?
Česká republika na tom vůbec není špatně, protože má poměrně členitý povrch a celkem dlouhé léto. Ale lepší podmínky určitě mají třeba v Austrálii nebo v jižní Africe, kde je díky subtropickému pásu více sluneční energie a velmi suchá země, takže se rychleji zahřeje a dá se plachtit už od brzkého dopoledne. Ale přestože jde u nás o minoritní a finančně náročný sport, na poměr obyvatel máme plachtařů opravdu hodně, víc jich je snad jen ve Francii a v Německu.
Je takové létání víc o romantice, nebo adrenalinu?
Během letu určitě zažívám momenty, kdy se podívám do krajiny a vnímám krásu viděnou jen seshora. Cítím i svobodu, kterou mi chvíle ve vzduchu nabízejí. Ale primárně mám plachtění spojené s adrenalinem a soutěžením. Jakmile vystoupám nahoru, nemyslím na nic jiného než na let. Všechny „přízemní“ myšlenky odpadnou, hlava přepne na adrenalin a upřednostní smysly, které považuje za důležité. Dokonce upozadí i některé přirozené lidské potřeby. Proto, když jsem nahoře delší dobu, třeba při závodě i pět šest hodin, musím si dávat upozornění, abych se vůbec napila nebo najedla.
Vzniká díky absenci motoru potěšení pro uši?
Určitě, ale úplné ticho v kokpitu není. Pořád slyším, jak kolem mě proudí vzduch, jde o takové šustění, do kterého je příjemné se zaposlouchat. Díky němu dokážu odhadnout, jakou rychlostí letím, aniž bych se dívala na přístroje. Během základního výcviku se dokonce žákům cíleně budíky zakrývají, aby se naučili létat jen podle očí a sluchu. Zkouší si udržet rychlost v rozmezí deseti kilometrů, což je celkem náročné. Mně to ale dneska pomáhá během soutěží, kdy se můžu primárně soustředit na taktiku a počasí. Všimla jsem si, že ve vzduchu mám sluch mnohem citlivější než na zemi, kde tuhle dovednost umím vypnout.
Kdy jste se poprvé ocitla ve vzduchu?
Bylo mi tak málo, že jde o vzpomínky, které nejsem schopná si ani vybavit. Pocházím totiž z rodiny, kde letadla hrají důležitou roli. Naši se dokonce poprvé potkali na letišti. Můj děda, taťka mamky, tam byl často, protože létal, v letectví i podnikal. Létání propadl i táta, ve dvaceti začal na bezmotorovém rogalu, které si sám postavil, a postupně přešel na motorová letadla. Dlouho se živil i tím, že letadla prodával, a tak jsem měla možnost ocitnout se ve vzduchu jako hodně malá. Vybavuji si, že se mi vždycky líbilo, když táta dělal zatáčky nebo s letadlem různě houpal. Měl předtím i svoje jednomístné motorové rogalo. Dvoumístné koupil hlavně kvůli mně, protože kdykoli se chystal do vzduchu, byla jsem smutná, že nemůžu s ním.

Foto: Archiv Elišky Kudějové
Závodí od šestnácti let, aktuálně ve větroni LS4 nebo ve sportovním kluzáku ASW 20.
Většina rodin jezdí na výlety autem, vy letadlem. Jak na vaše zážitky reagovali ostatní?
Nejvíc překvapené byly učitelky ve škole, když se nás ve třídě vždycky na začátku školního roku ptaly, co jsme přes prázdniny zažili. Vyprávěla jsem jim, že jsem často létala. Trvalo dlouho, než jsem jim pokaždé vysvětlila, že nešlo o cestu dopravním letadlem někam na dovolenou, ale o to, že má táta vlastní letadlo.
Dalo se tedy předpokládat, že si jednou uděláte letecký průkaz.
Svým způsobem mi to bylo předurčené. Nikdy jsem ale nepočítala s tím, že nakonec zůstanu právě u plachtění. Ve třinácti letech jsem začala s výcvikem na bezmotorová letadla automaticky s představou, že pak přejdu na motorová, abych létala ve stejných typech jako táta a děda. Všichni s tím počítali, včetně mě. Jenže při třetím tréninkovém letu jsem si sedla do kokpitu se zkušeným pilotem Bohumilem Chládkem. Měli jsme štěstí na krásné počasí a on mi ukázal to, co jsem si neuměla ani představit – odřídil se mnou letadlo do tří tisíc metrů. Pro představu, byla jsem do té doby zvyklá s tátou vystoupat zhruba tři sta metrů nad zem. Najednou jsme byli opravdu vysoko, a to jen s pomocí přírody a dovedností plachtaře. Tenhle zážitek mi dal obrovskou radost do výcviku a přesvědčil mě, že mám u něj zůstat.
Dneska v plachtění i soutěžíte. Jak závod v bezmotorovém létání probíhá?
Většinou společně v jedné třídě soupeří třicet až čtyřicet letadel. Závod trvá několik dní i týdnů. Všichni předem znají trať, která má standardně sto padesát až šest set kilometrů. Jsou na ní dva až tři otočné body, které nelze minout, a tam, kde se začíná, se i končí. Na startu se všechna letadla během hodiny vytáhnou do nějakých šesti set metrů nad zemí a všichni vidí na přístrojích v letadle, kde je stanovená startovní čára.
Po odstartování „vyrazí“ naráz?
Není to pravidlo. Každý volí jinou taktiku, která se odvíjí nejen od počasí, ale i pozorování chování soupeřů. Všichni jsme závislí ve vzduchu na stoupavých proudech, bez nichž se nikam nedostaneme. Už párkrát se mi vyplatilo, že jsem se vydala na trasu třeba až po dvou hodinách od startu. Je to jako rozehrát šachovou partii a já nemám problém s trpělivostí. Umím si počkat na lepší podmínky.
Pokud soutěží například čtyřicet letadel, jaká je šance, že se k sobě dostanou příliš blízko?
Popravdě velká, i proto máme každý na zádech padák. Jsou dokonce piloti, kteří se k vám přiblíží z taktických důvodů, aby vás vystrašili. Ale takové chování už se dá díky záznamům zpětně řešit. Navíc fakt, že někoho předletíte, ještě neznamená, že zvítězíte, protože vy nemáte přesný přehled o tom, jak si vede. Na přístroji sice vidím ostatní soupeře, ale nejsem schopná soustředit se na všechny, a tak si vyberu jen pár, které považuji za konkurenci. Po jednotlivých závodních dnech vidím, kolik kdo získal bodů, a poslední den vím, kde se zhruba pohybuji.
V létě jste zvítězila na společném mistrovství České republiky a Slovenské republiky 2026 v Nitře. Slavila jste?
Hodně pokorně. Pořád kolem sebe vidím řadu pilotů, kteří jsou mnohem lepší. Cenné zkušenosti získávám od loňského roku, kdy jsem se stala součástí reprezentace Českého národního týmu v bezmotorovém létání. Nedávno jsem absolvovala s dalšími holkami z týmu v Alpách předzávod světového ženského poháru. Líbilo se mi, že i když jsem byla v letadle sama, všechny jsme závodily za jednu zemi. Během letu jsme komunikovaly díky připojení na stejné frekvenci, pomáhaly si a měly tak možnost společně hledat tu nejlepší taktiku. Když soutěžím sama, často se stává, že něco přehlédnu.
内容来自 Novinky.cz - Kultura,版权归原作者所有。
阅读原文 ↗