Teprve když odejdou, pochopíme, co pro nás znamenali
Vztahy s nejbližšími nám dávají pocit jistoty. Víme, že se máme na koho obrátit, s kým se poradit a komu se svěřit. Podle psychoterapeutky Lenky Pelechové je právě tato jistota pro zdravý vztah důležitá. Nemusíme si totiž přízeň druhého neustále zasluhovat. Zároveň ale nesmíme zapomínat, že i blízké vztahy potřebují naši pozornost a péči.
Co nám ukáže odloučení
Význam blízkého člověka si někdy naplno uvědomíme až ve chvíli, kdy už s ním nemůžeme sdílet každodenní radosti a starosti. Chceme mu zavolat, vyprávět, co se nám přihodilo, poradit se nebo si jen postěžovat. Najednou nám chybí někdo, kdo zná naši minulost a rozumí nám, aniž bychom museli všechno vysvětlovat.
Nemusí jít pouze o smrt. Podobné pocity přicházejí také po rozchodu nebo rozpadu dlouholetého přátelství. Když se dospělé dítě odstěhuje, rodič zase přichází o každodenní kontakt a zvyká si na novou podobu vztahu. U přerušených vztahů se navíc často střídá smutek s nadějí, že se ještě podaří najít cestu zpátky.
Podobně silné emoce může vyvolat i vážná nemoc někoho z rodiny nebo přátel. Nejistota a obavy o blízkého nám mohou připomenout, jak důležitý je pro nás společný čas.
Pelechová zároveň upozorňuje, že bolest po ztrátě sama o sobě neznamená, že jsme si druhého dříve nevážili.
Vzpomínáme na dobré i zlé
Ve vzpomínkách se nám často vybavují dovolené, dlouhé rozhovory, drobné radosti i chvíle, kdy nám druhý pomohl. Některé neshody, které nás dříve trápily, s odstupem času ztrácejí na významu.
Ne vždy ale vzpomínáme jen v dobrém. Mohou se nám vracet také hádky, bolestivé výroky nebo situace, které jsme nikdy nedokázali vyřešit. Podle Lenky Pelechové je důležité nepřehlížet ani jednu stránku vztahu. „Hezké vzpomínky nevymazávají to, co nám ubližovalo,“ vysvětluje.
To je podstatné zejména po rozchodu. Můžeme postrádat partnerův humor, společné výlety nebo pocit blízkosti, a přitom vědět, že nám v soužití nebylo dobře. Někdy nám navíc nechybí ani tolik samotný člověk jako budoucnost, kterou jsme si s ním představovali. Stesk proto nemusí být důvodem k návratu. Na hezké chvíle můžeme vzpomínat, aniž bychom zapomínali na důvody, proč vztah skončil.
Co nám skutečně chybí
Ztráta vztahu mění také naše každodenní fungování a představu o budoucnosti. Druhý člověk byl součástí našich plánů, znali jsme jeho názory a počítali s ním v dalších letech. Po jeho odchodu se musíme přizpůsobit životu, který už vypadá jinak.
Lenka Pelechová doporučuje zamyslet se nad tím, co nám vlastně schází. Může nám chybět konkrétní člověk, jeho způsob uvažování a společné chvíle, ale také možnost svěřit se, pocit bezpečí nebo vědomí, že jsme pro někoho důležití. Tyto roviny se často prolínají. Když své potřeby lépe pochopíme, snáze hledáme způsoby, jak je naplnit i v dalších vztazích a činnostech. Neznamená to, že bychom někoho nahrazovali.
Proč si vyčítáme minulost
„Měli jsme za nimi jezdit častěji.“ „Měla jsem mu ještě zavolat.“ „Neměla jsem tehdy říkat to, co jsem řekla.“ Podobné výčitky se po ztrátě nebo rozpadu vztahu vracejí. Člověk si opakovaně přehrává minulost a přemýšlí, co mohl udělat jinak.
Podle Lenky Pelechové se na minulost díváme s vědomím toho, jak všechno dopadlo. Vyčítáme si rozhodnutí, která jsme tehdy dělali, aniž bychom tušili, že další příležitost už nepřijde. Je proto důležité rozlišovat mezi lítostí a pocitem viny. Můžeme litovat, že jsme s někým netrávili více času, a zároveň uznat, že jsme ho měli rádi a v tehdejších podmínkách dělali, co jsme dokázali.
Pokud jsme druhému ublížili, je namístě převzít odpovědnost za konkrétní jednání. To ale neznamená odsoudit sami sebe. Pomoci může napsat dopis, ve kterém vyjádříme to, co jsme nestihli říct, nebo si o svých pocitech promluvit s někým blízkým. Pokud druhý člověk o kontakt nestojí, je důležité respektovat jeho rozhodnutí.
Jestli se výčitky opakovaně vracejí, jsou zahlcující nebo výrazně zasahují do běžného života, je vhodné vyhledat odbornou podporu. Pomoci může psychologické poradenství nebo psychoterapie.
Jak dát najevo, že nám na nich záleží
Péče o vztahy se projevuje i drobnými každodenními gesty. Stačí druhému opravdu naslouchat, poděkovat mu za podporu nebo mu říct, čeho si na něm vážíme. Stejně důležité je umět se omluvit, otevřeně mluvit o problémech a respektovat jeho potřebu vlastního prostoru.
Blízkost můžeme vyjadřovat i drobnými každodenními gesty, s ohledem na své možnosti a hranice druhého. A pokud už společný čas není možný, to, co zůstalo nevyřčené nebo neuskutečněné, samo o sobě nevypovídá o tom, jak moc nám na druhém záleželo.
Anketa
Zažili jste někdy po ztrátě nebo rozchodu výčitky typu „měl/a jsem udělat víc“?
Jednou ano, ale poučil/a jsem se
Celkem hlasovalo 231 čtenářů.
内容来自 Novinky.cz - Kultura,版权归原作者所有。
阅读原文 ↗

