Komňacký o životě v SSSR: Rusy jsem měl rád, ale vyléčili mě. S „dědinou“ vyhrál ligu

Jak se vám daří?

Nemám si na co stěžovat. Na svůj věk jsem relativně zdravý, mám teď více času na to, na co čas nebyl, když byl člověk v zápřahu. Rodina, čtyři vnučky, dvě dcerky. Domek se zahrádkou. Věnuju se i sám sobě, hraju tenis někdy i čtyřikrát v týdnu, jezdím na kole, teď v zimě to budou lyže. Snažím se žít aktivně.

Tenis čtyřikrát týdně, to je pořádná porce. Takže teď ho vystřídají lyže?

Kdepak, bude obojí. Rádi s paní jezdíme třeba třikrát nebo čtyřikrát za zimu do Rakouska. U nás bývá velký frmol a já se necítím být tak silný lyžař, abych to zvládl. V Rakousku mi to přijde klidnější, člověk tam má větší prostor. A tenis pokračuje, akorát přejdeme do haly. Jsem v takové partě důchodců a chodíme hrát dopoledne, abychom neokrádali o odpolední čas mladší. (úsměv)

Hrajete čtyřhry?

Ano. Mám i mladší spoluhráče, se kterými jezdíme v říjnu a květnu do Španělska na takový tenisový a plážový oddech. Tenis se pro mě stal důležitou součástí stárnutí, je tam pohyb, soutěživost, pocit ze hry.

A co sledování fotbalu? Žijete v Drnovicích, kde hrál donedávna Vyškov druhou ligu, ale to období skončilo.

A je to škoda, setkávali jsme se tam na zápasech taková moravská fotbalová skupina. Bohužel už se v Drnovicích na nejvyšší úrovni nikdy hrát nebude, čas těchto fotbalových vesnic, jako byly i Lázně Bohdaneč nebo Ratíškovice, už je pryč. Každopádně jsem rád, že tady v Drnovicích jsem mohl být od I. B třídy až po první ligu. Jinak fotbal sleduju každý víkend, jeden zápas po druhém většinou u televize. Občas si vyjedu do Zlína nebo do Brna, když mě něco zajímá. Ten fotbal je pro člověka s mojí minulostí taková droga. Snažím se být pořád in.

Vedl jste Slovácko, Zlín, Baník, Jablonec, Jihlavu a další kluby. Není někdy honička to všechno usledovat?

Já už se nehoním, nemusím zase vědět úplně všechno. Ale s lidmi, s kterými jsem úzce spolupracoval, se na fotbale rád setkávám. Občas mi zavolají z Baníku, když se tam koná nějaká akce. Byl jsem i v Ružomberku zavzpomínat na dřívější úspěchy. Vzpomínky se vybavují a vracejí se.

Tak pojďme některé probrat. Ve vašem fotbalovém životopise svítí titul s Baníkem, je to jasně největší trenérský úspěch?

V Česku samozřejmě ano. S Jabloncem jsme sice byli docela těšně druzí, ale jindy jsem titulu blízko nebyl. Ta sezona 2003/04 v Baníku je nezapomenutelná věc pro mě, hráče, fanoušky a všechny lidi kolem. Fanoušci tenkrát vytvářeli neskutečnou atmosféru, ohromně nám pomáhali. Další české kluby, které jsem trénoval, takové ambice neměly. Ty byly spíš provinční, v žádném českém velkoklubu jsem nepůsobil, takže si nijak nevyčítám, že mám jen jeden titul. (úsměv) Jednu věc ale stavím na stejnou úroveň.

František Komňacký na lavičce Baníku v dubnu 2014

Baník byl v roce 2014 také poslední Komňackého ligovou štací.Foto: Radek Petrášek / ČTK

Předpokládám, že je to zmiňovaný slovenský Ružomberok, se kterým jste v roce 2006 vyhrál ligu i pohár.

Přesně tak. Ružomberok je relativně malé město, které nikdy nebylo extra sledované na fotbalové mapě. Ne tak, aby se mluvilo o titulu. A nám se povedlo vyhrát ligu i pohár, navíc v roce, kdy Ružomberok oslavoval sté výročí svého založení. Prožil jsem tam moc příjemné období a jsem rád, že tam se mnou byli i kluci od nás jako Honza Nezmar nebo Pepa Dvorník.

Ve světle dnešní nadvlády Slovanu Bratislava vypadá double Ružomberku jako úplné sci-fi. Tehdy sice Slovan v lize nebyl, ale i tak šlo o velkou senzaci, ne?

Rozhodně. Ružomberok třeba občas skončil třetí nebo čtvrtý, ale aby se pral o titul s Trnavou nebo Petržalkou, což byl tehdy největší bratislavský klub, to bylo překvapení. Pro to 25tisícové město a celé Slovensko to byl úkaz, ale zase ne náhoda. Hráli jsme dobrý fotbal, soupeře jsme fotbalově přehrávali a někteří hráči se díky téhle vynikající sezoně odrazili k velkým angažmá. Slováci Marek Sapara, Igor Žofčák nebo Erik Jendrišek, Nezmar se pak vrátil do Liberce. Zároveň jsme měli úzký kádr a štěstí, že se nám vyhýbala zranění. A je to tak, že v současné době je asi nemožné, aby třeba Podbrezová nebo jiný klub regionálního významu vyhrál slovenskou ligu. Proto si toho opravdu cením.

V té době jste měl i takovou přestřelku s Jánem Kozákem, pozdějším trenérem slovenské reprezentace. Pohrdavě nazval Ružomberok „dědinou“.

(smích) Vzpomínám si na to, ale to ani nebyl žádný konflikt. Jen jsem hodnotil zápas, ve kterém jsme šťastně porazili jeho Košice a jemu se to nelíbilo. Něco se ho dotklo, že co se starám o jeho mužstvo, ať si hodnotím to svoje. Před kamerami se do mě pustil, nemohl tu porážku vstřebat. Vždyť Košice jsou vedle Ružomberku velkoměsto. Kozák mi nějak i vyhrožoval fyzicky, ale bylo to spíš úsměvné. V Česku jsem se s ničím podobným nesetkal.

Z Ružomberku jste v roce 2007 odcházel do ruského Rostova. Měl to být významný posun v kariéře? Šlo sice o druhou ruskou ligu, ale klub měl ambice.

Lákalo mě to. Čtyři roky jsem v Rusku studoval vysokou školu, pak jsem se tam i oženil. K Rusku jsem z té doby měl jakýsi vztah, znal jsem lidi a jazyk, v době studií jsem tam fotbal sám hrál. Měl jsem chuť to zkusit a to, že to byla druhá liga, nehrálo takovou roli. Nakonec to ale bylo jedno z velkých životních zklamání. Nejen to angažmá, ale celkově lidi v Rusku. Už to byla jiná generace, než se kterou jsem tam vyrůstal a chodil pařit na všelijaké oslavy a schůzky.

Viděl jste, že se Rusové změnili?

Studoval jsem ve Volgogradu v letech 1970 až 1974, bylo nás tam přes 40 Čechů a s tamními lidmi jsme měli vážně skvělé vztahy. Cítili jsme takovou vřelost k Česku obecně, poznali jsme ruskou pohostinnost, to, že by se lidi rozdali. Když jsem se po těch 30 letech do Ruska vracel, pořád jsem žil v tomhle přesvědčení. A to prostředí ani lidi jsem nepoznával. Nebyli už tak dobrosrdeční a obětaví, byl to najednou takový kapitalismus, kde se snažil každý co nejvíc nahrabat a ve kterém se šlo přes mrtvoly. I v tom sportu.

Co jste s Rostovem zažil?

Třeba to, že nám přes poločas vykradli kabinu, když jsme hráli v Irkutsku. Byly tam i další takové věci, které mi otevřely oči, a z přízně k tomu národu mě to naprosto vyléčilo. Když přejdu do dnešní doby a vezmu v potaz války a takové to jejich velkoruské roztahování, tak teď už Rusy samozřejmě rád nemám. Odehrál se u mě takový názorový kotrmelec. A ten fotbal, to bylo další zklamání. Mužstvo a organizace celé soutěže, všechno bylo prostě takové ruské.

Jak to myslíte?

V tom roce 2007 tam bujelo podplácení a prodávání zápasů. To, co se u nás třeba dělo v devadesátkách, tam bylo pořád. Na hřišti to bylo jasně vidět. Rostov byl životní krok, který mi v lecčems otevřel oči, ale kdybych zůstal v českém nebo slovenském fotbalu, možná bych byl spokojenější a profesně dál.

Vraťme se do těch 70. let. Studovat do Volgogradu jste šel proto, že v Československu jste se na vysokou školu nedostal kvůli zkouškám z plavání. Jaké to v tehdejším Sovětském svazu bylo? A nepřemýšlel jste o tom, že ve Volgogradu zůstanete, když jste si tam našel ženu?

Volgograd bylo sice relativně velké, skoro milionové město. I tak jsme ale měli určité problémy s aklimatizací. Třeba když šly naše holky po městě v kalhotách, tak ty babky to z nich chtěly pomalu strhnout. Nechápaly, jak může mít ženská kalhoty. Jejich svět byl v té době ještě úplně jinde. Říkal jsem, že jsme tam měli i skvělé vztahy, ale tamní kultura a jakási perspektiva, to v nás vzbudilo takový dojem, že to studium nějak vydržíme, po čtyřech letech se vrátíme domů a budeme žít jako normální Evropané.

Takže ve Volgogradu jste vystudoval pedagogiku, ale trenérské licence jste si pak dělal už doma, že ano?

Ano, tam jsem fotbal akorát hrál, na oblastní úrovni. Volgogradská oblast byla ale velká jako naše republika, takže to mohlo mít úroveň zhruba naší divize. Měl jsem tam ještě českého kolegu, on byl záložníček, já na hrotu. A v každém zápase jsme vymysleli něco chytrého, něco českého. Lidi se chodili dívat hlavně na nás. (úsměv) V jedné sezoně jsme tu soutěž vyhráli a půl roku před koncem studia mi trenér Rotoru Volgograd, což byl největší tamní klub, který hrál druhou ligu, nabízel, jestli bych to nechtěl zkusit jako profesionál. Oslovil mě v sauně, ty jsou v Rusku obrovské, chodí tam třeba sto lidí.

Ale vy jste nechtěl.

Jak už jsem naznačil, počítali jsme tehdy dny do konce studia. Proto jsem to odmítl. Se ženou jsme už tenkrát měli dcerku a jako rodina jsme plánovali přesun.

Na studium trenérské licence jsem se ptal i proto, že ruská sportovní škola se vždy – a obzvlášť v 70. letech – vyznačovala drilem, tvrdostí, obrovskou přísností a disciplínou. Vy jste ale jako trenér takový nebyl.

Rozhodně ne, když to srovnám s trenéry, které jsem tam potkal nebo i dál potom ve fotbale potkával. Byla to škola, kterou u nás propagoval Ján Zachar. To byl typ trenéra, který měl všechno přes sílu, vytrvalost. Dokud se mu hráči nepozvraceli, tak to nebyl pořádný trénink. Rusové byli takhle nároční, byl tam akcent na sílu a disciplínu. Časem pochopili, že fotbal není jen o tom, aby všichni 90 minut jezdili po zadku. Že je to i o technice, myšlení a zábavě. Ale jak jsem říkal, i v tom jsme se v té volgogradské lize my dva Češi vymykali. Hráli jsme uvolněně, leccos jsme si dovolili.

Jak tedy nahlížíte na dnešní Rusko? Ať už co se týče války na Ukrajině, nebo sportovní izolace s ní spojené.

Beru to tak, že je to státní zřízení, za kterým ti lidi oficiálně na 90, neoficiálně třeba na 70 procent stojí. Takže si prostě nezaslouží nic jiného, když mají takové vedení. Takové, které žene vlastní lidi na smrt do války. Na jednu stranu je mi sportovců, kteří s tím de facto nemají co dělat, líto. Na druhou stranu prostě i oni jsou zodpovědní za to, jak ten stát vypadá, jak se tam lidi chovají. I oni jsou součástí toho Ruska. Takže přestože mi jich je líto, souhlasím s tím, aby se sportovci takového státu soutěží neúčastnili. Do doby, než tam bude zřízení, které nedopustí, aby Rusové válčili proti Slovanům. Uvědomuju si, že teď kvůli Rusku hrozí nebezpečí i nám a celé Evropě. Proto podporuju naše sportovce, kteří s Rusy soutěžit nechtějí.

Mluvil jste o tom, že v 70. letech jste poznal vřelost obyčejných Rusů. Ale v rozhovoru pro iDnes.cz před pěti lety jste také říkal, že s bratrem vaší tehdejší ruské manželky jste se navždy rozhádal kvůli názoru na vpád Sovětů do Československa.

Je to tak, potom už jsem s ním nepromluvil a teď už ani nepromluvím, bohužel je po smrti. Byl to bratr mojí první ženy a byl voják profesionál. Takže měl v sobě ten ruský dril a přesvědčení, že jedině to, co oni dělají, je správně. Chytili jsme se kvůli událostem z roku 1968. My studenti jsme totiž tehdy do toho Volgogradu přicestovali jako docela neprověření lidi.

Jak to?

Byli jsme v tom roce 1970 první ročník, který tam takhle vyjel, a byla to parta všelijakých lidí, kteří se někam nedostali. Po nás jezdili už kandidáti strany a podobně, kdežto my jsme byli normální lidi, kteří měli i protiruské názory. A já jako 20letý kluk jsem se nebál s tím švagrem bavit na rovinu. Všechno se to pak pozměnilo a jako kantor v Československu jsem musel držet hubu a myslet si svoje. Ale tenkrát bylo to mládí silnější než nějaké uvažování v rámci marxismu-leninismu. (úsměv)

Chcete vídat Aktuálně.cz častěji na Googlu?

Přidat jako preferovaný zdroj

内容来自 Aktuálně.cz,版权归原作者所有。

阅读原文 ↗

把喜欢的内容,留在你的新标签页。

打开我的订阅