„Přišli jsme změnit statek a on změnil nás.“ Manželé z ruiny vybudovali ráj na zemi
„Celý statek jsme měli jen pro sebe a užili si nádherné babí léto,“ hlásila po návratu nadšeně naše kolegyně a bylo jasné, že se tam budeme muset vypravit taky.
Majitele potkala náhodou na festivalu Mini v Holešovicích. Okouzlily ji fotografie i jeho nadšené vyprávění a o dva roky později vyrazila na statek i s dvouletým synem.
„Pro děti je to doslova ráj, ale na své si přijdou i rodiče. Sauna, gril, ohniště a chajda určená výhradně k odpočinku, to je sen,“ popisovala, co se jí líbilo nejvíc.
A měla pravdu, modrobílý statek s uzavřeným dvorem a stoletými kaštany má nezaměnitelné kouzlo. Kocourovy Lhotky leží osm kilometrů od Pelhřimova a penzion tu dlouho hledat nebudete, osada má pouhých šest čísel popisných.
Ti patří manželům Vítkovičovým, o zbytek se dělí dva sousedé. Když sem ale vyrazíte ve všední dny – a ideálně mimo hlavní sezonu – klidně nepotkáte celý den ani živáčka.

Sedm trabantů a stoleté kaštany
Jitka a Víťa Vítkovičovi se potkali v roce 1998 na Sardinii. Víťa tam tehdy provázel turisty pro cestovní kanceláře a už nějakou dobu snil o rodinném penzionu, kde by s lidmi mohl trávit víc času.
„Můj sen to tehdy ale nebyl, bylo mi dvacet, studovala jsem pedagogickou fakultu a představovala jsem si život trochu jinak. Jenže jsem se zamilovala a nadšeně následovala svého muže,“ přiznává dnes Jitka Vítkovičová s úsměvem.

Na inzerát objevili jeden z největších statků v okolí. Čtyřicet let ho využívalo JZD, aniž cokoli opravilo, a od sedmdesátých let tu navíc žil sběratel šrotu.
„Měli jsme tady sedm trabantů. Byla to opravdu apokalypsa,“ popisuje. „Navíc jsme na prohlídku přijeli v listopadu, přesně v současném pochmurném počasí. Přesto nás vila v srdci statku a stoleté kaštany absolutně uchvátily,“ vzpomíná.

A přiznává i to, že se tehdy zamilovali hlavně do představy, jak krásné to tu jednou bude. Co všechno je čeká, si ani jeden z nich nejspíš nedovedl představit.
Devět let čekání, celý život dřiny
Koupě spolkla všechny úspory a úvěr od banky nepřipadal v úvahu, Jitka ještě studovala a Víťa do té doby žil v zahraničí. Všechno si proto odpracovali vlastníma rukama, šetřili, kde se dalo, a bez pomoci Víťovy maminky a rodiny by se neobešli.

Následující roky Jitka učila na střední škole, její manžel odjížděl za prací do ciziny, a sotva se vrátil, vydělané peníze vrazil do dalších oprav. „Je to renesanční člověk. Mluví osmi jazyky, naučil se všechna řemesla. Na co sáhne, to mu jde,“ říká s neskrývaným obdivem jeho žena. Kamarádi je přitom celou dobu přesvědčovali, že jsou blázni a že sem nikdo jezdit nebude.
Když po devíti letech otevřeli první tři apartmány a přes internet dorazila první poptávka, zaplavila je čistá euforie.
Vrátíme vám peníze
Do idyly mělo ale místo tehdy ještě daleko, další stavby patřící ke statku zůstávaly ve špatném stavu. „Spousta lidí přijela a řekla: My se tady ale nechceme dívat na ruiny. Vždycky jsme odpověděli, ať se rozhlédnou po okolí a že jim kdyžtak vrátíme peníze. Nikdo nikdy neodjel,“ směje se Jitka. „A z některých, kteří odjet chtěli, se stali naši přátelé.“

Zaměření na rodiny s dětmi vyplynulo tak nějak samo. Vítkovičovým se rok po otevření narodila dcera Emma, o dva roky později syn Víťa, a oba si na dvoře hrávali s dětmi hostů.
„Upřímně, byla to taky ta nejlevnější varianta. Koupit nočník a přebalovací pult není taková položka jako vybudovat wellness,“ přiznává.
Sledovat, jak děti vracejících se hostů rok za rokem rostou, se ale manželům zalíbilo. Rodinným penzionem proto zůstali, i když si u nich hosté už dávno dopřejí také vyhřívaný zastřešený bazén, saunu nebo masáže.
Každý apartmán má svoji kuchyňku a kdo chce, objedná si snídaňový koš plný lokálních produktů včetně chleba, uzenin nebo medu, Jitka do něj navíc peče koláče a připravuje granolu.
„Vždycky jsem chtěla být hýčkaná. K hostům se chovám tak, jak bych chtěla, aby někdo pečoval o mě,“ říká.
Jen kapka v historii
Z celého areálu na člověka dýchá historie a není divu – první písemná zmínka o Lhotkách pochází z roku 1379. Za ta staletí osada vystřídala několik jmen, to současné jí zůstalo po statkáři Kocourovi, který tu hospodařil kolem roku 1570. Po roce 1948 ovšem stát statek znárodnil a pak už to s ním šlo jen z kopce.

„Když jsme v historických pramenech přišli na to, že se jeden čas obec jmenovala Vítkovy Lhotky, pobavilo nás to,“ říká Jitka, pro niž je historie celoživotní koníček.
Po stopách bývalých majitelů statku pátrá už několik zim v archivech a dohledala i jejich potomky. „Silné bylo uvědomění, že jsme jenom kapka v historii. Před námi tu byli jiní a po nás budou další,“ říká. „Přišli jsme změnit statek a on změnil nás.“
Šla by do toho po šestadvaceti letech znovu? „Samozřejmě že ne,“ odpovídá se smíchem bez zaváhání. „Ale když je vám dvaadvacet a nic neznáte, jdete do toho hlavně srdcem. A největší radost máme z toho, že se to navzdory všem pochybovačům podařilo a že hosté jezdí,“ uzavírá.

Na opravu ještě čeká vila z konce 19. století a jedna ze stodol. Děti už jsou skoro dospělé a jestli statek jednou převezmou, je zatím ve hvězdách. Kaštany na dvoře mezitím dál nabízejí svůj stín hostům i domácím. Pár majitelů už přečkaly a času mají dost.
Zdroj: autorský článek, apartmany-kocourek.cz
Chcete vídat Aktuálně.cz častěji na Googlu?
Přidat jako preferovaný zdroj内容来自 Aktuálně.cz,版权归原作者所有。
阅读原文 ↗