Režisér Bohdan Sláma: Dáša Havlová a Zuza Kronerová k sobě hezky ladí

Houpačky vznikly podle knižní předlohy Lucie Konečné, autorky, která píše pro ženy. Jak běžně čtete podobnou literaturu?

Moc ne. Knížku mi nabídli producenti, protože už s Luckou nějaký film podle její knihy dělali. Pamatuji si, jak mi zavolali, zrovna jsem byl v tramvaji, a ptali se, jestli bych to vzal. Tak jsem se jich zase já optal, o čem to je. Odpověděli: O dvou starších paních, jedou na kole na výlet, přečti si to.

A to vás nadchlo?

Ne, řekl jsem si v duchu: Ježíš. A knihu jsem pak dal přečíst své ženě. Ona je pro mě takový průzkumník. V téhle literatuře, tedy ženské, se – na rozdíl ode mě – výborně vyzná. Nechal jsem ji text číst a sem tam jsem na ni koukal, co to s ní dělá. A už to, jak jí svítily oči, mě přesvědčilo, že to špatné být nemusí. Jen ta myšlenka dvou žen, které se urvou ze svých životů, je zábavná…

Ke knize jsem se dostal po ženě, už jsem ji viděl jejíma očima. Těch jejích hodnot, zjištění jsem se také snažil při tvorbě filmu držet. Přišlo mi extrémně důležité předat dál tu samotnou myšlenku silného, nečekaného přátelství.

Měl jste volnou ruku v hereckém obsazení?

Producenti chtěli, aby jednu z rolí hrála Dáše Havlová. Okamžitě po dočtení knihy jsem věděl, že se mi hodí na roli Zdeničky, která je taková spontánní, ztřeštěná, okouzlující, jindy zase nevyzpytatelná…

Potřeboval jsem k ní ještě jednu postavu. Jako protipól. Napadla mě Zuza Kronerová. Hezky k sobě ladí. Což se ukazovalo hned na natáčení. Jedna je blondýna, druhá brunetka. Každá představuje jiný archetyp ženy. Zároveň má v sobě každá velké klaunovské nadání. Jejich vzájemná chemie, anebo jak to nazvat, se mi hned líbila.

Foto: 4press

Bohdan Sláma je jedním z nejvýraznějších českých filmových režisérů a scenáristů. Napsání jednoho filmového scénáře mu běžně zabere až tři roky a tvůrčí proces sám popisuje jako období plné pochybností a hledání.

Na Zuzanu Kronerovou sázíte opakovaně, za Bábu z ledu (2017) dostala dokonce Českého lva.

Proč ne? Ona je dobrá herečka. Tak jsem si ji vybral znovu.

Film pojednává mimo jiné o přátelství v pozdním věku. Věříte v něco podobného?

Těžko říct. Rozhodně to není úplně obvyklý jev, a o to víc se mi příběh Houpaček líbil. Nabízí málo frekventované téma přátelství dvou zcela odlišných žen. Každá má své problémy, rodiny, vnoučky, pevně dané koleje, své názory, přes něž nejede vlak. Žijí ve svých světech, většinou. To je… (zamyslí se)

... stereotyp?

Jasně. A tady v tom příběhu se potkají, jejich osudy se fatálně prolnou. Což mi přišlo jako dobrá výzva k zachycení. Navíc přátelství je univerzální lidské téma. Toužíme po něm, vytváříme je od dětských let. Takže si myslím, že to téma je natolik univerzální, že ten film právě není o problémech stáří a stárnutí, ale o tom, že když má člověk mladou duši a otevřenost, tak to přátelství může přinést obrovské věci.

Věříte, že ženy spolu kamarádí jinak než chlapi a jinak, než když jsou kamarádi muž a žena?

Je to podle mě kus od kusu, nedá se to generalizovat. Vezměte si jen to, kolik lidí na Zemi žije.

Přes osm miliard?

To si vydělte zhruba dvěma. Máte čtyři miliardy mužů a čtyři miliardy žen… A všichni se nějak lišíme, zároveň jsme lidské bytosti, vytváříme síť vztahů a ty modely se opakují, nehledě na věk.

Ve filmu je také důležitá vazba rodičů na děti, na vnoučata. Jakým způsobem jste vychovával své děti? Spíš jako Jiřina, tlakem na výkon, anebo spíš svobodně, jako Zdena?

Každou chvilku jinak. Nejlepší výchova je v tom, když děti vidí to, co člověk dělá, z toho si vezmou vzory. Výchovu od své existence neoddělíte.

Vyrazil byste na podobnou cestu jako Zdena a Jiřina?

Žiju ji. Je to každodenní proces. Člověk nemusí jet nějaké kilometry, dobrodružství čekají na každém kroku.

Jaké vás potkalo dneska?

Natáčení pořadu Sama doma, to je pro mě samozřejmě dobrodružství… Byli na mě ale milí, jako vždy. Což se počítá. Rozhovory jsou součástí mé práce, i když je pro mě přirozenější být za kamerou a vyjadřovat se skrze vyprávění.

S tím mluvením souvisí i vaše funkce pedagoga na FAMU. Jak se liší studenti? Jsou teď jiní?

Neřekl bych, že je nějaký zásadní rozdíl mezi nimi a námi. Máme štěstí, že učíme zapálené lidi. Každý z nich má své vidění světa. Každý je svým způsobem ulítlý, hledají se, hledají svůj výraz. Na FAMU jim k tomu vytváříme prostředí, v němž se můžou potkat, a pak můžou spolu dělat celý život. Taky docela pracujeme s katedrou činohry DAMU… Škola může fungovat jako taková laboratoř, ve které se vlastně všichni pořád učíme.

Pustíte jim Houpačky?

Mí studenti je už viděli. V rámci vývoje filmu dělám takových projekcí víc, a to v různých fázích. Houpačky viděli také mí sousedi, kamarádi v Krnově, tam v kině. Teprve tam tvůrce vidí, která místa (ne)fungují… Je to takový proces.

Vaše filmy mají slušný tematický rozstřel. Houpačky řeší stáří. Krajina ve stínu odsun Němců, Sucho zase environmentální téma. Vypínáte někdy mozek?

Já se vždycky něčím zabývám. Jsem na tu věc koncentrovaný… Relaxaci pak hledám jinde, rozhodně mimo film. Dělám něco kolem baráku, jsem s přáteli, věnuji se hudbě. Obecně se mi líbí věci, které o něčem jsou. Když se na cokoli dívám a mám pocit, že je to jenom opakování něčeho, co už je někde uděláno za účelem pobavení, vylekání lidí - to mě moc nebaví.

内容来自 Novinky.cz - Internet a PC,版权归原作者所有。

阅读原文 ↗

把喜欢的内容,留在你的新标签页。

打开我的订阅