Vlak se rozjel proti druhé soupravě. Záhadné zelené světlo, které předcházelo smrti 118 lidí, dodnes nikdo neobjasnil
„Doma se o tom nemluvilo, protože vždy, když si na to babička vzpomněla, bez ustání plakala.“ Tak vzpomíná Kristina Vosáhlová na svoji babičku, která 14. listopadu 1960 přišla o manžela. Zůstala sama se dvěma malými syny. Její muž patřil ke 118 lidem, kteří toho večera při srážce vlaků zahynuli.
Od nejhorší železniční nehody v českých dějinách letos uplynulo 66 let. Na trati mezi Pardubicemi a Hradcem Králové ji dnes připomíná nenápadný pomník. Pro rodiny, které tehdy přišly o své blízké, však tragédie nikdy nepředstavovala jen datum v učebnici nebo číslo ve statistice.
„Na dlouho to poznamenalo celou naši rodiny, babičku i její syny. Po zbytek života už to pak neměli jednoduché,“ vypráví Vosáhlová, dnes starostka nedaleké Čeperky. Sama dědečka nikdy nepoznala. O jeho smrti ví z rodinných vzpomínek, ve kterých převládalo spíše mlčení.
„Měli tehdy dva syny, malé kluky. Na jejich výchovu zůstala sama,“ připomíná osud babičky. „Nebylo to jednoduché. A nejsmutnější je, že nebyli zdaleka jediní. Takových rodin bylo více,“ říká s tím, že na místě zahynulo hned 13 občanů obce Čeperka.
Zelené světlo v mlze
Osudný listopadový podvečer přitom začal docela obyčejně. Bylo chladno, hustá mlha omezovala viditelnost a na malém nádraží ve Stéblové čekali lidé na své spoje. V 17.40 sem dorazil osobní vlak číslo 608 z Liberce do Pardubic, který táhla parní lokomotiva. Podle jízdního řádu měl počkat na protijedoucí motorový vlak číslo 653 z Pardubic do Hradce Králové.
Obě soupravy se zde pravidelně křižovaly. Jednokolejná trať jinou možnost nenabízela. Tentokrát však vlak s parní lokomotivou vyrazil dřív, než motorák do stanice dorazil. Výpravčí mu přitom k odjezdu žádné povolení nedal.
Proč se vlak rozjel, zůstává dodnes jednou z největších otázek celé tragédie. Starší průvodčí později vypověděl, že v mlze zahlédl zelené světlo, které považoval za pokyn výpravčího. Jeho znamení převzali další členové vlakové čety a strojvedoucí uvedl soupravu do pohybu.
Jenže výpravčí v tu chvíli pobýval uvnitř staniční budovy a připravoval příjezd druhého vlaku. Žádný zelený signál dávat nemohl. Někteří svědci sice tvrdili, že světlo rovněž zahlédli, jeho původ však vyšetřovatelé nikdy spolehlivě neurčili.
Ohlušující rána a požár
Následoval řetězec chyb, který už nikdo nedokázal zastavit. Strojvedoucí projel kolem návěstidla zakazujícího jízdu a pokračoval přes výhybku, kterou železničáři nastavili pro protijedoucí motorák. Výpravčí vyběhl z budovy a pokusil se vlak zastavit. Marně.
Vzápětí telefonoval na hradlo u Rosic nad Labem, aby tamní pracovník zastavil motorový vlak. Volání ale přišlo příliš pozdě. Motorák už kolem hradla projel. Obě soupravy se nezadržitelně blížily proti sobě.
Krátce před tři čtvrtě na šest večer se přibližně kilometr a půl od Stéblové čelně srazily. Obě jely rychlostí kolem šedesáti kilometrů za hodinu. Strojvedoucí se podle rekonstrukce spatřili až na vzdálenost několika desítek metrů. Na zabrzdění už však neměli prostor.
Náraz rozdrtil přední vozy motorového vlaku. Záhy následovala další katastrofa. Z poškozeného motoráku unikala nafta, kterou zapálilo žhavé uhlí vysypané z topeniště parní lokomotivy. Oheň zachvátil trosky, v nichž zůstávali uvěznění cestující.
Někteří lidé zemřeli při samotné srážce, další v následném požáru. Záchranáři, železničáři, vojáci i obyvatelé okolních obcí pracovali ve tmě mezi zničenými vagony. Následky byly tak rozsáhlé, že některé oběti nedokázali identifikovat.
Konečná bilance dosáhla 118 mrtvých a 110 zraněných. Komunistické úřady přitom veřejnosti poskytly jen omezené informace a tisk o největší železniční tragédii v zemi informoval velmi stručně.

V únoru 1961 soud potrestal několik členů vlakové čety parního vlaku. Rozdělil mezi ně tresty odnětí svobody, nejvyšší na pět a půl roku. Ani rozsáhlé vyšetřování však nedokázalo s jistotou odpovědět na otázku, odkud se vzalo údajné zelené světlo.
Pro Čeperku, vesnici nedaleko místa neštěstí, znamenal listopad 1960 mimořádně bolestnou ztrátu. Mezi mrtvými bylo třináct jejích obyvatel. Rodiny se se svými blízkými loučily také při společném pohřbu.
Ani po šestašedesáti letech se o tragédii nemluví snadno. Pro její vlastní rodinu ale zůstává nejvýraznější vzpomínka na babičku, které neštěstí navždy změnilo život. Sama Vosáhlová se narodila až po tragédii, její důsledky však poznala prostřednictvím lidí, kteří s ní museli po zbytek života žít.
„Taky se mi o tom těžko mluví,“ přiznává nakonec.
U Stéblové dnes vlaky dál projíždějí krajinou mezi Pardubicemi a Hradcem Králové. O tom, proč se jeden z nich onoho večera předčasně rozjel, se dodnes vedou diskuse. Pro pozůstalé však žádné vysvětlení nemohlo změnit to podstatné: skutečnost, že se jejich blízcí už nikdy domů nevrátili.
VIDEO: Spěch, mlha a tajemné zelené světlo u vagónu. Nejpodivnější tragédie české železnice

Zdroj: autorský text
Chcete vídat Aktuálně.cz častěji na Googlu?
Přidat jako preferovaný zdroj内容来自 Aktuálně.cz,版权归原作者所有。
阅读原文 ↗