Po výbuchu v dole Kohinoor I na Mostecku zůstalo 52 mrtvých. Mezi oběťmi byli i váleční zajatci
K výbuchu došlo ve 3:45 ráno v hloubce 430 metrů. Exploze se okamžitě rozšířila do přilehlých komor a chodeb. Přežili jen čtyři havíři, kteří se v kritický okamžik nacházeli dál od místa výbuchu.
Příčinou bylo zřejmě nahromadění výbušné atmosféry, metanu a prachu v nezavalených porubech první lávky, kde už se netěžilo. Náhodný zápar tu pak inicioval explozi.
„Uhlí má tu hloupou vlastnost, že má velmi nízkou teplotu sebezápalu. Dost pravděpodobně tedy došlo k záparu a díky nahromadění metanu a prachu ve starých nezavalených dílech došlo k výbuchu,“ potvrdil Novinkám Zbyněk Jakš, ředitel Podkrušnohorského technického muzea, které má v Litvínově expozici hlubinného dobývání hnědého uhlí a věnuje se i důlním katastrofám.
Prostory takzvané první lávky revíru Mořic, kde došlo k výbuchu, byly vyrubány už v letech 1913 až 1923. Počátkem čtyřicátých let se začalo dobývat ve druhé lávce, která se nacházela zhruba osm metrů pod již vydobytou lávkou. Výbuch v opuštěných prostorech byl ovšem tak silný a náhlý, že nikomu z havířů v ohroženém prostoru se nepodařilo uniknout.
„Většina z postižených byla otrávena zplodinami výbuchu, jenž jednak v okamžiku spotřeboval veškerý kyslík v ovzduší a spálil jej na velké množství jedovatého CO. Zbytek obětí nalezl svou smrt odmrštěním a nárazem na výstroj chodeb,“ píše se o výbuchu v dokumentu, který si návštěvníci mohou přečíst v expozici litvínovského muzea.
První zachránci, revírník Krahulík a horníci Kubín a Špitálský, se na místo neštěstí dostali už 15 minut po výbuchu. Nikoho živého nenalezli. „Podle poloh těl bylo zřejmé, že smrt byla rychlá a k některým obětem snad i milosrdná,“ shrnuli autoři expozice litvínovského muzea.

Foto: Michael Polák, Novinky
Zbyněk Jakš, ředitel Podkrušnohorského technického muzea, které se věnuje dokumentaci hlubinného dobývání hnědého uhlí.
Po důlním neštěstí na dole Nelson v Oseku u Duchcova v lednu 1934, kde zahynulo 142 horníků, se v dolech začaly dělat takzvané vodní uzávěry.
„Šlo o přesně spočítané množství korýtek s vodou. V každém bylo přes 20 litrů vody. Původně se vyráběly z velmi křehkého plastu a jejich smyslem bylo, že tlaková vlna zvrhla tu vodu, ta smočila uhelný prach a oheň šířící se za tlakovou vlnou už nebouchal. A v revíru Mořic to zafungovalo. Díky těm korýtkům se výbuch nerozšířil dál. Kdyby tam nebyly, tak by se výbuch protáhl celou šachtou a následky by byly daleko horší,“ míní Jakš.
Protože k neštěstí došlo jen rok a půl po skončení druhé světové války, mezi 52 usmrcenými havíři bylo kromě 38 stálých zaměstnanců Dolu Kohinoor také sedm německých válečných zajatců. A také sedm trestanců z nápravného zařízení v Libkovicích.
Pietní akt už tento pátek od 16 hodin
V dole se těžilo i v průběhu druhé světové války, neboť nacistické Německo potřebovalo obrovské množství uhlí, ze kterého se metodou krakování vyráběl syntetický benzin nebo oleje či mazuty. „Proto byl důl v provozu celou válku a šlapalo se na to, aby to jelo co nejvíc,“ potvrdil Zbyněk Jakš.

Foto: Michael Polák, Novinky
Jména obětí výbuchu na dole Kohinoor v listopadu 1946
Pohřeb obětí s poctami se konal 19. listopadu 1946, účastnil se ho předseda vlády Klement Gottwald, několik ministrů, předseda Ústřední rady odborů Antonín Zápotocký, armádní generál Bohumil Boček, primátor Prahy Václav Vacek i pražský arcibiskup, kardinál Josef Beran. Na hřbitově v Lomu u Mostu bylo pohřbeno 28 havířů a tragédii tu od roku 1948 připomíná pomník padlým hrdinům z noční směny.
Další havíři byli pochováni v jejich domovských obcích (Libkovice, Osek, Horní Litvínov), těla mrtvých horníků ze Slovenska byla převezena do jejich obcí v okrese Ružomberok. Ostatní oběti byly pohřbeny žehem v mosteckém krematoriu.
Na hřbitově v Lomu u Mostu se v pátek 13. listopadu od 16 hodin uskuteční pietní akt jako připomínka 80. výročí katastrofy.
内容来自 Novinky.cz - Kultura,版权归原作者所有。
阅读原文 ↗
