„To zní jako Colorfactory!“ Šeptej ožívá, kultovní kapela se na tři dny vrátí na pódia
Přesně před třiceti lety kapely vydala své debutové album. To se stalo nesmrtelným díky tehdejšímu snímku Šeptej režiséra Davida Ondříčka. Pro řadu lidí je dnes jak film, tak klidná muzika skupiny Colorfactory součástí jejich devadesátých let.
A byť kapela více než dvacet let „odpočívala“, svým návratem na pódia se postarala o koncertní událost letošního podzimu. Po červencové premiéře na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech se teď dva večery (18. a 19. listopadu) předvede v pražském klubu Roxy a pak ještě v brněnské Flédě (25. listopadu).
Při té příležitosti si deník Akuálně.cz povídal hned se dvěma výraznými tvářemi kapely. K diktafonu novináře si sedli zpěvák David Volenec a jeho kolega Colin Stuart, který má v Colorfactory na starosti produkci a kytaru.
Zaslechl jsem, že návrat Colorfactory doprovodí i úplně nová muzika…
Colin: Protože mám studio a za tu dobu, co jsme nehráli, jsem vymyslel plno muziky, nebylo by od věci nahrát něco nového. A David řekl, že proti tomu není.
David: Já bych zůstal nohama na zemi. Všechno to začalo koncertem pro karlovarský filmový festival, chtěli jsme si hlavně zahrát a vidět se.
Taky se mluví o tom, že z chystaných koncertů by mohl vzniknout záznam…
Colin: Mluvíme o tom.
David: Je v plánu, že bychom udělali videozáznam toho koncertu v Roxy. Nevíme, k čemu to bude, ale řekli jsme si, že když už hrajeme a příležitost je výjimečná, tak bychom to asi měli nafilmovat.
Co bude po tomhle comebacku? Vrátíte se do byznysu, nebo jde jen o ojedinělé koncerty?
David: Plán byl původně jen v létě Karlovy Vary, teď 18. a 19. listopad v Roxy a 25. listopad na brněnské Flédě. S naším promotérem Championship Music máme takovou dohodu, že zase někdy zahrajeme, ale opět v nějakém bloku několika koncertů v řadě. Takže to není tak, že odteďka začínáme naplno koncertovat.
Colin: Snad budou další koncerty příští rok, ale data jejich konání zatím nevíme. Až uděláme další písničky, možná je vydáme jako EP. Nic není jisté, nic není nemožné, ale věci se prostě hýbou velmi dobře.
David: Colorfactory byli o tom, že se parta kamarádů z různých kapel dala dohromady. A teď najednou se ten „social club“ znova sešel. Zjistili jsme, že se máme pořád rádi, že je to pořád dobrý, takže zase trávíme čas spolu. Necháváme koňovi, co bude dál.
Uklidnili jsme se
Třicáté výročí oslavily kapely Ohm Square či Ecstasy of Saint Theresa, se speciálními sety se objevily v klubech i na festivalech. Půjdou Colorfactory stejnou cestou?
David: Nic není nemožné. Všechny ty kapely, které jste zmínil, pocházejí ze stejného období, z těch bouřlivých 90. let. A pravda je, že pokusy reinkarnovat Colorfactory u dřívějších výročí vždycky byly, ale povedlo se to až teď.
Jakých bylo těch dvacet let, co kapela Colorfactory hibernovala?
Colin: Dělal jsem muziku, cestoval, čas utíkal velmi rychle.
David: Teď jsme víc vyklidnění než tehdy. Nahrávání je mnohem jednodušší, hraní je jednodušší. Pro nás třeba tehdy byla noční můra zvučit každý koncert. Báli jsme se, jak to bude letos ve Varech, ve velkém baru s pódiem, ale bylo to úplně jiné než kdysi.
Colin: To je pravda, přípravy na koncert byly vždycky komplikované, máme v kapele spoustu nástrojů.
Vzpomenete si ještě vůbec na poslední koncert tech „starých časů“, po němž se kapela odmlčela? Wikipedia píše, že to bylo v roce 2004 na festivalu Mezi ploty.
Colin: Říká se, že to byly Mezi ploty, ale pak jsme ještě hráli dva koncerty s různými muzikanty. Jeden na Vítkově, po nás měli hrát The Plastic People of the Universe. Byla tam úžasná atmosféra, romské děti uvnitř památníku muzicírovaly a tančily. Když jsme hráli, přišly pod pódium. Pak ještě jeden akustický koncert v malém klubu na pražské Podbabě. A po něm přišel konec.
Když se vrátíte do přelomu tisíciletí, byli jste tehdy spokojeni s tím, co jste dokázali, nebo jste toužili prorazit víc?
David: Nechci mluvit o satisfakci, o tom to není. Bylo nám okolo dvaceti, chtěli jsme hrát písničky a třeba se i líbit děvčatům. Nejdřív jsme hráli v obýváku, lidi začali chodit na naše zkoušky, měli to rádi, a tak jsme šli ven, ale první koncert byla hrůza. Když pak lidi poznávali naše písničky díky filmu Šeptej, prorazili jsme, ale žádné ambice jsme neměli.
Colin: Zkusil jsem navrhnout EMI, aby tu desku vydali i v jiných zemích, ale oni řekli, že jsou český hudební label, to byl jejich postoj. Možná je to škoda. Nejsme sice hitparádová muzika, ale když to měla ráda spousta Čechů, určitě by si to našlo posluchače i v cizině. Ale není to o penězích, měli jsme to prostě rádi.
Byli jsme jako mimozemšťani
Jsem ze Slezska a v 90. letech - na rozdíl od Prahy - u nás v Ostravě vaše muzika vůbec nerozonovala. Tam hrála prim elektronika a taneční muzika.
David: A to právě bylo na 90. letech velmi speciální. Tolik druhů kultury, každý region byl jiný, cítili jsme to, když jsme třeba hráli se Sebastians. Když jsme dorazili do menších měst, byli jsme pro ty lidi jako mimozemšťani. A nebylo to jen o hraní, mluvili jsme jinak, hráli jsme jinak, přivezli jsme jinou kulturu. Dneska je něco takového nepředstavitelné, každý má přístup ke všemu. Ale výrazně v tom pomohlo právě Šeptej, díky tomu jsme se dostali k více lidem i mimo Prahu.
V roce 1996 jste vyhráli českou Grammy, máte stále sošku?
Colin: Věnovali jsme ji našemu zvukovému inženýrovi Honzovi Petruskovi, který bohužel velmi mladý zemřel, naši Grammy jsme dali jeho mamince. Velmi se podepsal na našem prvním albu, tak neskutečný zvuk má díky němu.
David: Díky němu jsme mohli pro nahrávání využít fantastickou Dvořákovu síň Rudoflina i na tehdejší dobu neskutečně moderně vybavené studio. Bylo to jako sedět v nějaké vesmírné lodi.
Colin: Bylo to nejlépe vybavené studio, které jsem v Česku na začátku 90. let viděl. Jinak se tehdy desky běžně musely mixovat v Londýně.
David: Honza se stal naším velmi blízkým kamarádem. Když v noci skončila zkouška filharmoniků, dostali jsme se do budovy a po nocích jsme nahrávali na pódiu a ve sklepě.
Stárne kapela, stárnou i vaši fanoušci. Cítíte, že jak odrostly jejich děti a zase mají víc volného času, chtějí víc do klubů za muzikou?
David: Doufejme, že na koncerty přijdou.
Colin: Jo, je to takové to „pojďme to udělat ještě jednou, znovu si to užít a zažít tu atmosféru jako tehdy.“
David: Ale v Karlových Varech pro nás bylo velmi hezké vidět mladé lidi zpívat naše písničky. Mladé publikum také potřebujeme. Nemyslím si, že návrat Colorfactory je pouze o nostalgii. Ty písně fungují, protože prostě asi dobře zestárly, neztratily moc ze své líbivosti a podpořila to na tehdejší dobu poměrně dobrá nahrávka. Často slyším od lidí: „Teď jsem slyšel to a to a zní to jako Colorfactory!“
Letošní Karlovy Vary rezonovaly i díky dokumentu o Báře Basikové. Připomeňte si jej:

Chcete vídat Aktuálně.cz častěji na Googlu?
Přidat jako preferovaný zdroj内容来自 Aktuálně.cz,版权归原作者所有。
阅读原文 ↗