Politici vyměnili středověké kočáry za kamery a rozhazují měďáky
A nyní se přesuňme do reality 21. století. Žijeme v nesrovnatelně bohatší, vzdělanější a svobodnější společnosti. Středověké uspořádání nahradila zastupitelská demokracie, v níž si své představitele vybíráme sami.
Ti, které zvolíme, by teoreticky měli patřit k nejlepším z nás. Měli by nás zastupovat nejen při správě veřejných věcí, ale v obtížných dobách také vést, vysvětlovat nepopulární rozhodnutí a nést za ně odpovědnost. Zkrátka, měli by být skutečnými lídry.
Jenže něco v tomto systému zjevně skřípe. Stačí se totiž podívat, jak si veřejnost jednotlivých povolání váží.
Moc bez respektu
Podle výzkumu Centra pro výzkum veřejného mínění z roku 2025 se na prvním místě žebříčku prestiže povolání umístili lékaři s 89 body, následovaní zdravotními sestrami, vědci a učiteli. Na úplném konci skončili poslanci s pouhými 26 body. Ministři se umístili jen těsně nad nimi.
Nejde přitom o nějaké zvláštní české specifikum. Mezinárodní průzkum společnosti Ipsos z roku 2026, zahrnující 31 zemí, ukazuje, že politikům důvěřuje v průměru pouhých 13 procent respondentů.
Patří tak k těm nejméně důvěryhodným profesním skupinám napříč různými zeměmi a politickými systémy.
Jde tedy o pozoruhodný paradox. Lidé si politiků příliš neváží, nedůvěřují jim, a přesto jim prostřednictvím voleb svěřují rozhodování o obrovských veřejných rozpočtech, zákonech i vlastní budoucnosti.
Evidentní slabinou tohoto nastavení je, že politik chce získat moc a následně si ji udržet. Volič od něj na oplátku za svůj hlas očekává, že se bude mít lépe.
Problém však začíná ve chvíli, kdy se z tohoto vztahu stane soutěž o to, kdo komu více slíbí, aniž by se příliš zabýval tím, kdo za splnění slibů zaplatí.
Volební vítězství za veřejné peníze
Ekonomická situace voličů patří k nejvýznamnějším faktorům, jaké jejich rozhodování ovlivňují. Ve Spojených státech se v této souvislosti hovoří o ceně benzinu, v Česku bychom to mohli přirovnat k ceně piva. Známé politické klišé pak říká, že kdo nechá zdražit pivo, podruhé zvolen nebude.
Pokud tedy víme, co obě strany chtějí, začínáme lépe rozumět tomu, co se v posledních desetiletích v mnoha vyspělých zemích odehrává. Zejména ty evropské si zvykly na vysokou životní úroveň, rozsáhlé veřejné služby a velkorysé sociální zabezpečení.
To všechno jsou mimořádné civilizační úspěchy, kterých bychom si měli vážit, ale nutně to neznamená, že jsou opakovatelné. Jejich udržitelnost má totiž podmínku, že je vždy někdo musí zaplatit.
Dokud ekonomika dostatečně roste, produktivita práce se zvyšuje a veřejné příjmy stačí pokrývat výdaje, systém může fungovat. Jakmile však nároky společnosti začnou dlouhodobě převyšovat její ekonomické možnosti, nastává problém.
Politici mají v této situaci tři hlavní možnosti: zvýšit daně, omezit výdaje, nebo si půjčit. První dvě jsou samozřejmě nepopulární, kdežto ta třetí je politicky mnohem výhodnější, protože účet přijde někdy později. Většinou v době, kdy oni sami již budou mimo veřejné dění.
A právě zde se vracíme k příkladu středověkého šlechtice. Politici si totiž mohou kupovat přízeň voličů za peníze vybrané od nich samotných nebo za prostředky, které budou muset splácet budoucí generace.
Z hlediska logiky jejich marketingu je to téměř dokonalý obchod. Politik rozdává, voliči dostávají a náklady se rozplynou v lidem nesrozumitelných veřejných rozpočtech.
Jak si koupit přízeň veřejnosti
Prezident Donald Trump v září 2026 slíbil, že pokud republikáni zvítězí v listopadových volbách do obou komor Kongresu, pošle každému dospělému americkému občanovi 5000 dolarů. Celkový účet by podle odhadů dosáhl přibližně 1,2 bilionu dolarů. Trump to označil za jakousi logickou dividendu z úspěchů své hospodářské politiky.
Ani demokraté se ovšem nenechali zahanbit. Gina Hinojosa, která právě zvítězila v guvernérských volbách v Texasu, ve své kampani slíbila každé domácnosti jednorázový příspěvek 1500 dolarů.
Finance mají pocházet ze státního rezervního fondu (Rainy Day Fund), tedy z peněz určených „na horší časy“, které vznikaly poslední čtyři desetiletí. Toto rozhodnutí však ještě čeká na schválení zastupitelů.
Ponechme nyní stranou, že Trumpův návrh by znamenal mimořádně vysoké výdaje federálního rozpočtu, zatímco texaská politička hodlá sáhnout do již existujících rezerv. Ekonomicky jde sice o dvě rozdílné situace, politicky však mají dost společného.
Konkrétní politik nabízí voličům peníze z veřejných prostředků a spojuje tento příslib se svým jménem a především se svým volebním úspěchem.
Samozřejmě se nabízí námitka, že vracet lidem jejich vlastní peníze nemusí být nic špatného. A skutečně nemusí. Rozumné snižování daní nebo vracení nevyužitých rozpočtových přebytků může být zcela legitimní hospodářskou politikou.
Jenže právě proto bychom měli rozlišovat mezi promyšleným fiskálním opatřením a jednorázovým rozdáváním peněz načasovaným podle volebního kalendáře. Rozhodující není pouze to, kolik lidé dostanou, ale také odkud peníze pocházejí, co jejich výplata způsobí a zda by stejná politika dávala smysl i bez blížících se voleb.
A především bychom neměli zapomínat, že žádný prezident ani guvernér nerozdává své vlastní peníze.
Abychom však pro příklady nechodili až za Atlantik, stačí se podívat na českou politickou historii. Vzpomeňme na někdejší sociálnědemokratické pastelkovné, na jednorázový pětitisícový příspěvek na dítě schválený vládou konzervativce Petra Fialy (ODS) nebo na nejrůznější plošné kompenzace a příspěvky, kterými vlády reagovaly na ekonomické problémy.
Některá tato opatření měla své sociální nebo krizové opodstatnění, jiná byla přinejmenším diskutabilní. Společné však mají to, že politikům umožňovala prezentovat veřejné výdaje jako vlastní zásluhu.
A protože voliči mají krátkou paměť, je tento mechanismus mimořádně účinný. Náklady vypadají abstraktně, zatímco přínos je konkrétní, okamžitý a snadno zapamatovatelný.
Kdo zaplatí účet za naši prosperitu?
Nejvýrazněji se důsledky tohoto způsobu politiky projevují ve společnostech, které si během několika generací zvykly považovat vysokou životní úroveň a rozsáhlé sociální zabezpečení za samozřejmost.
Evropa je v tomto ohledu mimořádným a bohužel i aktuálním příkladem. Vybudovala sociální model, který patří k nejštědřejším na světě. Jenže žádná z vymožeností není zadarmo a žádná není jednou a provždy zaručena.
V posledních týdnech sledujeme v různých evropských zemích demonstrace mladých lidí, kteří požadují dostupnější bydlení, vyšší sociální jistoty, lepší pracovní podmínky nebo větší podporu od státu. Mnohé z jejich požadavků jsou pochopitelné a některé nepochybně oprávněné.
Přesto je na celé situaci cosi paradoxního. V jedné z nejbohatších a sociálně nejlépe zabezpečených částí světa se stále hlasitěji ozývá přesvědčení, že stát by měl poskytovat ještě více.
Jako bychom postupně zapomněli, že prosperita není přírodní zákon, ale výsledek práce, investic, inovací a produktivity. A že sociální stát může rozdělovat pouze to, co společnost dokáže vytvořit, případně si vypůjčí na účet své budoucnosti.
Pokud se hospodářský růst zpomalí, produktivita nebude dostatečně stoupat a veřejné výdaje dál porostou, začne být tento model jen obtížně financovatelný. Pak přijdou vyšší daně a omezování některých výhod, které dnes považujeme za samozřejmé.
Čím déle budeme nepříjemná rozhodnutí odkládat, tím bolestnější mohou být. A právě proto bychom potřebovali skutečné politické lídry.
Takové, jací dokážou občanům vysvětlit, že prosperitu nelze dlouhodobě zajistit pouhým přerozdělováním, že stát nemůže donekonečna utrácet více, než kolik vybere, a že někdy je odpovědnější určitou výhodu neslíbit než ji opět poskytnout na dluh.
Jenže zkuste s takovým programem vyhrát volby proti někomu, kdo slibuje 5000 dolarů nebo třeba „jen“ 5000 korun.
A tím se vracím k úvodnímu paradoxu. Možná není náhoda, že politici mají tak nízkou společenskou prestiž. Občané totiž mohou současně oceňovat peníze, které jim politici rozdávají, a nedůvěřovat lidem, kteří tak činí.
A politici zase mohou vědět, že jim veřejnost příliš nevěří. A přesto spoléhat na to, že další příspěvek, dotace nebo daňová úleva jim pomůžou k opětovnému zvolení.
Vzniká tak podivný vztah vzájemné závislosti, v němž obě strany bezprostředně dostávají to, co chtějí, zatímco dlouhodobé zájmy společnosti zůstávají stranou.
A účet? Ten dostanou lidé, přesněji řečeno děti, které se dnešního rozdávání nemohly zúčastnit.
Chcete vídat Aktuálně.cz častěji na Googlu?
Přidat jako preferovaný zdroj内容来自 Aktuálně.cz,版权归原作者所有。
阅读原文 ↗