Fotografovi tehdy řekla, že musí do školy. O tři hodiny později byla Omayra mrtvá
Fotograf Frank Fournier dorazil do zničeného kolumbijského Armera za svítání 16. listopadu 1985. Po několikahodinové cestě autem a pěšky našel místo města bahno, trosky a lidi, kteří stále čekali na vyproštění.
Mezi nimi byla třináctiletá dívka. Voda jí sahala po krk a nohy měla zaklíněné pod troskami domu. Záchranáři se k ní sice dostali, ven ji ale vytáhnout nedokázali. „Slyšel jsem lidi křičet o pomoc a pak ticho. Děsivé ticho,“ vzpomínal Fournier. Kolem byly další zavalené oběti a lidé, kteří nevěděli, komu pomoci dřív.
Omayru se nedařilo vyprostit už téměř tři dny. Byla vyčerpaná, měla bolesti a chvílemi ztrácela vědomí. Přesto si dělala starosti se školou. „Požádala mě, jestli bych ji mohl vzít do školy, protože se bála, že přijde pozdě,“ popsal fotograf.
Podle jeho vzpomínky jí však v tu chvíli zbývaly už jenom zhruba tři hodiny života.
Večer byla doma s rodinou
O tři dny dříve, 13. listopadu, byla Omayra doma v armerovské čtvrti Santander s otcem, mladším bratrem a tetou. Matka odjela do Bogoty vyřizovat záležitosti spojené s dokončením studia na pomocnou zdravotní sestru.
Odpoledne začal na město padat popel. Sopka Nevado del Ruiz přitom vykazovala známky neklidu už měsíce. Od konce roku 1984 se v jejím okolí opakovaly otřesy. V září vyvrhla popel a menší bahenní proud zablokoval silnici na jejím východním svahu.
Ani po další odpolední erupci se však Armero nevyklidilo. Večer oblast zasáhla bouře. Déšť zakrýval dění na sopce a město postihovaly výpadky elektřiny. Varování se tak k většině obyvatel včas nedostalo. Krátce po deváté následovala hlavní erupce.
Město ale neohrožovala láva. Horký sopečný materiál roztavil část sněhu a ledu na vrcholu. Voda se valila do údolí a cestou nabírala kamení, popel, zeminu i vegetaci. Vznikly lahary – ničivé bahenní proudy, které strhávaly vše, co jim stálo v cestě.
Po jedenácté večer dorazily do Armera. Domy se rozpadaly, ulice mizely pod bahnem a lidé zůstávali uvěznění v troskách. Katastrofa ve městě a okolí si vyžádala přes 23 tisíc životů.
Omayra první nápor přežila. Dům se jí ale stal pastí.
Pomoc byla blízko, vybavení chybělo
Záchranářům se nedařilo uvolnit jí nohy. Pod hladinou ji držely trosky a pouhé tahání nestačilo. Mohli s ní mluvit, podávat jí pití a snažit se ji udržet nad hladinou. Opakovaně žádali o čerpadlo, které by snížilo hladinu a umožnilo pokračovat ve vyprošťování. Hodiny ubíhaly, potřebné vybavení však nepřicházelo.
K dívce mezitím dorazili také novináři. Omayra odpovídala na otázky a přes kameru poslala vzkaz matce. „Mami, jestli mě slyšíš, a já myslím, že ano, modli se, abych mohla chodit a tihle lidé mi pomohli,“ řekla.
Když Fournier zvedl fotoaparát, cítil se podle svých slov naprosto bezmocný. „Ta dívka čelila smrti s odvahou a důstojností. Cítila, že jí život uniká,“ vzpomínal. Doufal, že zachycením jejího utrpení přiměje lidi pomoci alespoň těm, které se podařilo zachránit. Nakonec záchranáři pokusy o vyproštění vzdali. Zůstali však s Omayrou, uklidňovali ji a modlili se s ní.
Omayra zemřela 16. listopadu po přibližně šedesáti hodinách v zatopených troskách. Podle dobové reportáže časopisu Time dorazilo soukromě darované čerpadlo krátce po její smrti. Zda by ji včasná pomoc zachránila, nelze s jistotou říct. Čerpadlo, na které marně čekali, se ale stalo symbolem selhání záchranné akce.
Snímek vyšel, když už byla mrtvá
Fournier předal film kolegům, kteří se vraceli na letiště, aby ho poslali jeho agentovi do Paříže. Fotografie vyšla o několik dní později v časopise Paris Match. Omayra už tehdy nežila.
Televizní diváci znali její tvář ze záběrů pořízených během záchrany. Teď před sebou měli snímek, na kterém se dívala přímo do objektivu. „Tehdy jsem si neuvědomoval, jak silná ta fotografie je,“ řekl Fournier. Její účinek mu podle něj došel až později.
Snímek v roce 1986 získal hlavní cenu World Press Photo. Vedle soucitu však vyvolal i hněv. Lidé se ptali, jak bylo možné dívčinu tvář zachytit a poslat do celého světa, když ji nikdo nedokázal dostat z vody. Část výčitek mířila přímo na fotografa. „Lidé se ptali: Proč jste jí nepomohl? Proč jste ji nevytáhl? Ale nebylo to možné,“ vysvětloval Fournier.
Odmítal představu, že stačilo odložit fotoaparát a dívku vyprostit. Záchranáři se o to pokoušeli dávno před jeho příchodem. Chybějící vybavení ani organizaci pomoci sám nahradit nedokázal.
Debata se přesto vedla i o jeho práci: kde končí svědectví a začíná využívání cizího utrpení? Fournier věřil, že zveřejnění mělo smysl. Podle něj fotografie pomohla získat peníze na pomoc a upozornila na selhání vedení země. „Byl jsem radši, že přišla nějaká reakce. Horší by bylo, kdyby to lidem bylo jedno,“ řekl.
Na útěk měli čas
Otázky ovšem nekončily u toho, co se dělo kolem Omayry. Závažnější byly ty, které mířily k době před katastrofou. Vědci sopku sledovali a vznikaly mapy ohrožených míst. Armero navíc stálo na nánosech starších bahenních proudů. Varování se však nepodařilo proměnit v účinnou evakuaci – část místních představitelů hrozbu podcenila a k obyvatelům se dostávala i uklidňující sdělení, aby zůstali doma.
Následné vyšetřování ukázalo, že někteří obyvatelé dostali telefonické varování od příbuzných či známých. Pokud rychle odešli, měli šanci uniknout. Jiní závažnost hrozby nepochopili nebo se o ní včas nedozvěděli.
Mezi večerní erupcí a zásahem města uplynuly přibližně dvě hodiny. Mnozí lidé přitom mohli dojít na výše položená místa za méně než půl hodiny.
Omayřina matka a bratr přežili, otec zahynul. Matka už dceru živou nezastihla. Svět si její tvář zapamatoval z fotografie, kterou Fournier pořídil v době, kdy už pro ni záchranáři téměř neměli co udělat.
VIDEO: Detailní studie příběhu strombolské erupce

Zdroje: TIME, BBC, New York Times
Chcete vídat Aktuálně.cz častěji na Googlu?
Přidat jako preferovaný zdroj内容来自 Aktuálně.cz,版权归原作者所有。
阅读原文 ↗