Nová minisérie Sériový manžel ukázkově klame tělem. Jakub Prachař je dokonalý zeť i zločinec

Možná si říkáte, jak jde dohromady žánr dramatu a Jakub Prachař – herec, v němž si velká část národa zvykla vidět hlavně televizního baviče a hrdinu lidových komedií. Za novým ambiciózním projektem TV Nova a Oneplay nicméně stojí Tereza Kopáčová, autorka, jíž není žádný žánr dost velký a žádné téma dost malé. V osm let starém Metanolu proměnila prototyp filmového sympaťáka Lukáše Vaculíka v šiřitele tekuté smrti, nyní před podobnou výzvu staví právě Prachaře v roli Milana Bareše. I motivaci k tomu má vlastně podobnou: stvořit postavu, jež budí v prvé řadě důvěru. Zlo, které se za ní skrývá, má totiž mnohem širší pole působnosti, když jeho oběti ukolébá pocit bezpečí.

Vyšetřující policista Adam Kowalski (Petr Buchta) Barešovu osobnost trefně shrne jako „obchodníka s důvěrou“ – a právě škody, jež napáchal novodobý sňatkový podvodník na duši svých obětí, v mnohém přesahují škody materiální. Ostatně i sami tvůrci se prý od původně zamýšlené odlehčené koncepce příběhu odklonili, když si promluvili se skutečnými oběťmi Barešova filmového předobrazu. Už filmy jako Vrchní, prchni! ukázaly, že dobrodružství vypočítavých záletníků představuje vděčný zdroj humoru, stačí však jen pootočit perspektivu a smích člověka rychle přejde.

„Můžeme udit spolu!“

Podobným procesem projde divák Sériového manžela. Na začátku je to skoro červená knihovna – ženy tají pod náporem nečekané romantiky. Svobodná matka Mirka (Jindřiška Dudziaková) najde prince jako z pohádky, jenž slíbí adoptovat její dítě a staví pro ně všechny domov (včetně vysněného kuchyňského ostrůvku). Dcera váženého pana uzenáře Táňa (Nataša Bednářová) zase odmítne „skončit jako oschlej párek na krámě“ a přes seznamku najde pana Dokonalého: ten dokáže ocenit objemnější tělesné proporce, trhne rodinný rekord ve vzpírání prasete a získá si i přízeň budoucího tchána („Můžeme udit spolu!“). Nejstarší Lídě (Petra Hřebíčková) zkušenosti růžové brýle nedovolí, nicméně konečně splatila dluhy exmanžela-alkoholika, dokonce se jí podařilo ušetřit na synovu baseballovou kariéru v zámoří a pozorný a vtipný kamarád s benefity do toho všeho vlastně hezky zapadá.

Ono trojnásobné štěstí, rozkročené mezi Prahou, Chotěšovem a Slaným, má samozřejmě háček: ve všech třech případech figuruje stejný muž. Dokud jsou však všichni spokojeni, je to vlastně jen takový malý zádrhel, zdroj více či méně vtipných eskapád plynoucích z nutnosti být na několika místech současně. Když Mirka rodí jejich společné dítě, toká Bareš s Táňou v kavárně a vypadá to celé jako velká taškařice.

Zmíněný zádrhel se ovšem záhy promění v existenční problém. Mirce hrozí, že přijde o střechu nad hlavou, protože jí skončil podnájem a na prodloužení smlouvy nemá – veškeré úspory nacpala do vysněného společného bytu (který nikdy neviděla). Těhotná Táňa zase na Barešův popud připravuje zázemí pro budoucí rodinu a bezděčně tím zruinuje rodinný podnik – peníze čerpala z účtu uzenářství, jež má převzít. Ostražitá Lída, již zaskočí neúprosná diagnóza, Barešovým manipulacím dlouho vzdoruje, nakonec se však i ona vydá ze všech peněz, co má – v bláhové naději, že ji za ně Bareš protlačí do speciálního léčebného programu (který samozřejmě nikdy neexistoval).

Obchodník s důvěrou

Spirála zoufalství se naplno roztočí od pátého dílu, kdy se začnou hlásit další poškozené. Rozsah škod a hlavně chladnokrevnost, s níž Bareš postupoval, zaskočí i ostřílené policisty. Současně téměř fyzicky pocítíme absolutní beznaděj žen, jimž teprve tváří v tvář dalším obětem naplno dochází, jak moc naletěly.

Bareš se nicméně tváří stále stejně nevinně a bezstarostně. Jak přibývá otázek, výčitek a posléze i trestních oznámení, jen se čím dál tím víc diví – ale rozhodně ho neopouští sebevědomí. Fascinovaně sledujeme neochvějnou jistotu, s níž ženy znovu a znovu žádá o finanční injekci – jako by si nárokoval něco, co mu zcela přirozeně náleží.

Úžas nad tím, co všechno titulnímu hrdinovi prochází, nicméně záhy střídá pocit nevolnosti: čím hlubší jsou jizvy, které příběh odhaluje, tím méně se ho snažíme pochopit.

Síla průměrnosti

Velký díl zásluh na tom, co vůči hlavní postavě cítíme, nese výkon Jakuba Prachaře. Ve způsobu, jakým ji hraje, je něco geniálně jednoduchého: jako by ho to celé nestálo vůbec žádné úsilí. Se svým blahobytným „pivasem“ a pleší působí Bareš dokonale průměrně a přehlédnutelně – a nijak zvlášť originální nejsou ani všechny ty báchorky, jimiž si udržuje přízeň žen. Přesto se divák dřív nebo později přistihne, že vlastně chápe, proč ženy prahnoucí po blízkosti a bezpečí podlehnou té specifické kombinaci bezprostřednosti, nemotornosti a klukovského nadšení. Policisté se při pohledu na nenápadného tělocvikáře diví, proč zrovna on, ale otázka by měla znít spíš opačně: kdo jiný, když ne on?

Společným jmenovatelem projektů Terezy Kopáčové bývá kvalitní scénář a ten od Jakuba Votýpky a Ireny Nadažy není výjimkou. Postavy, včetně těch vedlejších, se neustále vyvíjejí, případně postupně odhalují další, zprvu netušené stránky svých osobností.

Vydrží ženy (skoro) všechno?

Nejvýraznější proměnou projde Táňa, na začátku živel, osobitá mladá žena s neodmyslitelnou rudou rtěnkou a vtipnou odpovědí na rtech, na konci troska, která těžce hledá důvod, proč jít dál.

Stejně tak nejmladší Mirka, prostořeká a se vším vždycky rychle hotová, přitom však v mnoha ohledech dospělejší a zodpovědnější než Táňa – a také křehčí, jakkoli navenek ranařka. Má komplikovaný vztah s matkou, jež ji namísto objetí seřve, nicméně ani zde se scénář nespokojí s černobílou kresbou a jejich neokázalé malé finále (s kuchyňským ostrůvkem) je jedním z nejsilnějších momentů seriálu.

Lída Petry Hřebíčkové pak patří k jejím vůbec nejlepším rolím. Jakkoli právě na silné soběstačné ženy má už tahle hojně obsazovaná herečka skoro monopol, v jejím výkonu není ani stopa po rutině – naopak ji modeluje jemně a opatrně, s obdivuhodným citem pro zdánlivé maličkosti. I ona se fyzicky promění: z atraktivní ženy, která přesně ví, co chce, ve vyhublou, téměř průsvitnou bytost sužovanou permanentními bolestmi, nicméně stále neuvěřitelně statečnou. V její závěrečné řeči u soudu, kde mluví víc za všechny ostatní než za sebe, není ani stopa patosu; jen čisté, neředěné emoce, dávkované přesně tak, aby posloužily účelu.

Lídina postava mimochodem funguje tak dobře i díky vztahům s ostatními: ten se synem má do poslední chvíle dynamiku a pohybuje se na ose od naprostého odmítnutí k dojemně obětavé lásce. Podobně dobře funguje duo Tániných rodičů, jež poznáváme v obligátní roli všetečných a (v očích dětí) poněkud trapných „týpků“, nicméně následně se právě oni stanou zásadními pilíři Tánina příběhu. Řeznické prostředí je navíc nevyčerpatelnou zásobárnou humoru. Pavel Řezníček si roli ladící s příjmením očividně užívá, současně ale velmi dobře manévruje mezi několika polohami, na škále od chápavé otcovské vlídnosti po hořkost z vlastního selhání.

Vysvětlovat netřeba

Materiál, s nímž Sériový manžel pracuje, vlastně skoro vylučuje neúspěch, přesto se seriál jedné slabiny nevyvaroval – a trochu paradoxně patří do kategorie zbytečných a otřepaných. Každý díl uvozuje monolog titulního hrdiny, v němž s upřeným pohledem do kamery vysvětluje a ospravedlňuje své činy. Těžko říct, kde se v českých tvůrcích bere ono nutkání donekonečna vysvětlovat, co je zřejmé samo o sobě. Sériový manžel každopádně žádné výkladové berličky nepotřebuje – finále je silné samo o sobě.

Minisérie

Sériový manžel

Režie: Tereza Kopáčová

Scénář: Jakub Votýpka a Irena Nadažy

Oneplay, premiéra 13. listopadu 2026

Chcete vídat Aktuálně.cz častěji na Googlu?

Přidat jako preferovaný zdroj

内容来自 Aktuálně.cz,版权归原作者所有。

阅读原文 ↗

把喜欢的内容,留在你的新标签页。

打开我的订阅