Vyrobí včely ekologické plasty?

Včela hedvábnice druhu Colletes inaequalis v ústí své chodbičky vedoucí k hnízdu. Tunely jsou dlouhé 30-60 cm. (Zdroj: Nicholas Dorian, Tufts Pollinator Iniciativy, Tufts University).

Severoamerická samotářská včela hedvábnice Colletes inaequalis si stejně jako ostatní druhy rodu Colletes buduje hnízda pod zemí a jeho komůrky vystýlá přírodním polyesterem. Hedvábnice si za to dokonce vysloužily přezdívku „polyesterové včely“. A právě Colletes inaequalis sehrála klíčovou roli ve výzkumu, v němž spojili síly entomologové z University of Tennessee a materiáloví inženýři z Virginia Tech. Došli k závěru, že polyester hedvábnic by mohl být ekologickou náhražkou hojně používaného polyetylénu. Na rozdíl synteticky připraveného plastu je přírodní včelí polyester snáze degradovatelný a vědci jsou přesvědčeni, že by byl menší zátěží pro životní prostředí.

Vědci vycházejí z následujících předpokladů:

  1. Polyetylén představuje zhruba třetinu světové produkce plastů. Vyrobí se ho ročně kolem 160 milionů tun.

  2. Polyetylén přetrvává v životním prostředí staletí a když se rozpadne, vznikají z něj mikroplasty a nanoplasty dále znečišťující životní prostředí.

  3. Mnoho plastů deklarovaných jako biodegradovatelné se rozpadá pomalu nebo jsou k jejich rozkladu zapotřebí specifické podmínky.

Sekret včela vylučuje zadečkem. Makrocyklické laktony jsou produkcí Dufourovy žlázy. Po přidání proteinů a sacharidů ze slinných žláz a zaschnutí (na polymerizaci se podílejí i symbiotické bakterie), vznikne membrána podobná celofánu. Je ochrnou larev a jejích zásob před vlhkostí, plísněmi i bakteriemi. (Zdroj obrázku: Wikipedia).

Jak uvádějí autoři studie publikované v PNAS, hnízdo hedvábnice Colletes inaequalis obsahuje kolem 73 % polyesteru (zbývající podíl připadá na hedvábné vlákno včelího zámotku) a po čtyřech měsících jeho podíl klesne ke 40 %. To je podle nich rozklad přímo úžasný a ve včelím polyesteru proto vidí materiál budoucnosti. Samozřejmě nepočítají s obřími farmami, kde by miliony hedvábnic produkovat potřebné množství polyesteru. Doufají, že najdou způsob, jak takový materiál vyrábět průmyslově, a to levně a ve velkém.

Jonathan P. Coote, chemický inženýr a specialista na materiálové vědy. Vedoucí výzkumného kolektivu.. (Kredit: Minnesotská univerzita).

Platí rovnice: přírodní = neškodné?

Tak už to na světě chodí. Jakmile je něco přírodní, tak se toho nebojíme a vítáme to. Tvůrci reklam to dobře vědí a vydatně nás neškodností přírodních produktů krmí. Přitom mnoha přírodním produktům, např. plodnicím muchomůrky zelené, je lepší se vyhnout velkým obloukem. Ale jak je něco umělé, syntetické či nedej bože „chemické“, tak je to automaticky fuj. Přitom taková umělá ledvina čili dialýza je v případě selhání ledvin naprosto skvělá věc.

Včelí plast se skládá z nepřerušených řetězců vazeb uhlík-uhlík s esterovou skupinou na každých 18 až 22 atomech uhlíku. Polyester je zesítěný a přibližně z 60 % krystalický s ortorombickým uspořádáním podobným polyetylenu (PE). Polymer je částečně krystalický a vodoodpudivý, s vlastnostmi podobnými umělému PE.  Na snímku je materiál hnízda pořízený elektronovým mikroskopem. (Kredit: Jonathan P. Coote a kol./PNAS)

A jak jsme na tom s „přírodními“ plasty. Zkušenosti s jejich biodegradovatelností máme, a ne vždycky jsou pozitivní. Třeba polymery kyseliny mléčné vytvářejí mikroskopické úlomky, které si škodlivostí v ničem nezadají s neblaze profláklými mikroplasty a nanoplasty. Mají například při požití neblahý vliv na střevní mikrobiom. Na bázi celulózy vyráběné viskózy nebo celofány se rovněž „drobí“ na mikroskopické částice a v životním prostředí jich je požehnaně. V mořských organismech jich vědci našli 3krát více než mikroplastů a nanoplastů. A že by byly částice z bioplastů neškodné? Výsledky experimentů hovoří jasnou řečí. Pokud vystavíte myší samice částicím vzniklých rozpadech bioplastů na bází obyčejného škrobu, pak mají zakrnělá ovaria a jejich vajíčka podléhají rychleji zkáze procesem označovaným jako folikulární atrézie.

Proto se nabízí logická otázka: Kam polyester hedvábnic mizí? Rozkládá se na vodu a oxid uhličitý? Vznikají z něj menší molekuly uhlovodíků? Pokud ano, tak o jaké molekuly jde? A jaký je jejich účinek na bakterie, houby, rostliny či živočichy? Drolí se snad včelí polyester na mikroskopické částice? A pokud ano, tak jaké vlastnosti tyto částice mají a jak působí na živé organismy? Co můžeme očekávat, pokud bychom polyetylén nahradili právě tímto materiálem?

Politováníhodné náhrady

Vědecká literatura už má terminus technicus pro případy, kdy jsme jedno svinstvo nahradili jiným svinstvem, někdy ani ne stejným ale dokonce ještě horším. Označují se jako „regrettable substitutions“ čili „politováníhodná náhrady“. Klasickým příkladem byla náhrada bisfenolu A v plastech bisfenolem S a následně plejádou dalších bisfenolů. Příklad nabízejí termopapíry do tepelných tiskáren, které nejprve využívaly bisfenolu A, poté přesedlaly na bisfenol S, následně začaly požívat pergafast a nyní přicházejí s technologií tisku bez chemických vývojek. Ta využívá papír s dutými kuličkami ze syntetické pryskyřice, které se ze svého nosiče samozřejmě uvolňují do okolí. Co právě tyto cíleně vyrobené mikroplasty „umějí“, zatím nikdo nezjišťoval.

Dneska už je nicméně jasné, že na povrchu mikroplastů probíhají chemické reakce, které bychom v těle rozhodně mít nechtěli. Dříve se říkalo: „Show must go on.“ Byly to skvělé časy. Heslem dneška je: „Business must go on!” Zjednodušeně řečeno: žádná zábava, prostě jen prachy. A pokud se to dá zabalit do ekologicky znějící povídačky, tím lépe.

Pramen:

Coote, J. P., et al. (2026). Rapid soil degradation of a cross-linked, semicrystalline polyethylene-like polyester produced by Colletes bees. Proceedings of the National Academy of Sciences, 123(46), e2607098123.

内容来自 OSEL,版权归原作者所有。

阅读原文 ↗

把喜欢的内容,留在你的新标签页。

打开我的订阅