Jediný jaderný výbuch na orbitě by mohl vyřadit téměř všechny satelity
Nad našimi hlavami začíná být poněkud těsno. Na nízké oběžné dráze Země (LEO) v současnosti krouží více než 13 000 satelitů. Poskytují každodenní předpovědi počasí, telefonní a datové komunikace, satelitní internet, neocenitelná data pro vojáky a mnoho dalších služeb. Současně ale platí, že jsou velice zranitelné.
Nový výzkum varuje, že byť jen jediný jaderný výbuch v dostatečné výšce nad zemí by mohl vyřadit prakticky všechny satelity na nízké oběžné dráze. Téměř celá jejich flotila by mohla přestat fungovat během jediného měsíce. Přitom nejde o žádné sci-fi. Jaderné výbuchy ve vesmíru už lidstvo uskutečnilo a zhruba tušíme, co čekat.
Během studené války provedly Spojené státy a Sovětský svaz celkem 18 jaderných explozí ve vysokých vrstvách atmosféry a ve vesmíru. Největší z nich, známá jako Starfish Prime, se odehrála v roce 1962. Američané tehdy odpálili jadernou hlavici o síle 1,4 megatuny ve výšce přibližně 400 kilometrů nad Tichým oceánem. Následky exploze tehdy vyřadili několik satelitů. O rok později se Spojené státy a Sovětský svaz dohodly na zastavení jaderných testů v atmosféře a nad zemským povrchem v rámci Smlouvy o částečném zákazu jaderných zkoušek (Partial Nuclear Test Ban Treaty).
Podle analýz týmu, který vedl Sébastien Philippe z americké University of Wisconsin–Madison by dnes mohla způsobit ohromující katastrofu dokonce i slabší hlavice, než jaká byla použita při testu Starfish Prime. Ve své studii, která zatím neprošla recenzním řízením, vědci simulovali jaderný výbuch o síle jedné megatuny ve výšce 500 kilometrů nad jižním Atlantikem. Místo si přitom badatelé nevybrali náhodně. Nachází se poblíž rozsáhlé oblasti, kde je zemské magnetické pole neobvykle slabé.
Tato oblast je známá jako jihoatlantická anomálie (South Atlantic Anomaly). Její specifické podmínky by mohly výrazně zesílit následky exploze. Radioaktivní částice by se zachytily v zemském magnetickém poli a vytvořily kapsy intenzivního záření, kterými by satelity při svém obíhání Země opakovaně prolétávaly. Jde o to, že počáteční záblesk záření při explozi působí krátce, ale zachycené částice z exploze vystavují satelity opakovanému ozáření při každém průletu.
Philippe s kolegy zahrnuli do simulace všech 13 300 satelitů (leden 2026), které se podle jejich údajů nacházely v lednu letošního roku na nízké oběžné dráze. Výbuch v oblasti jihoatlantické anomálie by během prvního dne vyřadil z provozu 25 % z nich. Na konci třetího dne by už nefungovalo 78 % satelitů. Po týdnu by jejich podíl vzrostl na 98 % a patnáctý den by bylo vyřazeno z provozu neuvěřitelných 99,4 % satelitů na nízké oběžné dráze. Ani zesílená radiační ochrana kosmických zařízení by situaci příliš nezachránila. I v takovém scénáři by během 30 dnů přestalo fungovat 99,3 % všech satelitů.
Vědci zkoumali také hypotetickou explozi mnohem slabší nálože o síle 100 kilotun. V takovém případě by vyřazení 99 % satelitů trvalo přibližně jeden rok. Záření by ovšem nebylo jediným nebezpečím. Jakmile by první satelity přišly o schopnost manévrovat, výrazně by vzrostlo riziko jejich vzájemných srážek. Výzkumníci odhadují, že během prvních dvou let by mohlo dojít přibližně ke 20 kolizím. Za deset let by tyto srážky vytvořily kolem Země dalších přibližně 3900 úlomků kosmického odpadu a nárůst by pokračoval.
V takovém případě by bylo velmi problematické obnovování satelitní infrastruktury. Nestačilo by jednoduše vypustit náhradní družice za ty zničené. Nová zařízení by musela přežít nejen přetrvávající radiaci, ale také značné množství kosmického odpadu. Stručně řečeno, na orbitu bychom zřejmě mohli na dlouhou dobu zapomenout. Otázkou je, jestli by se tohle hodilo některému z dnešních jaderných aktérů?
Video: Meet Sébastien Philippe | UW–Madison Department of Nuclear Engineering & Engineering Physics
Video: The UW Now Live: The Growing U.S.-China Rivalry and Nuclear Risk
Literatura
内容来自 OSEL,版权归原作者所有。
阅读原文 ↗

