Chtěl jen halu pro traktory. Koupil ruinu cihelny a zachránil unikát, co nemá obdoby

„Sám jsem vlastně ani nevěděl, do čeho přesně jdu. Jen jsem tušil, že to nebude jednoduché,“ vzpomíná Miroslav Boček. Z chátrajícího areálu se postupně vyklubal jeden z nejlépe dochovaných historických cihlářských provozů v Česku. Jeho záchrana však vyžadovala spoustu práce a při opravách se mu doslova hroutily zdi pod rukama.

Skutečný rozsah problémů poznal až postupně. Když cihelnu v roce 2021 koupil, ještě neměla status kulturní památky. Ministerstvo kultury ji za ni prohlásilo krátce poté. Areál předtím dlouhá léta chátral, nikdo se o něj nestaral a náletové dřeviny postupně pohlcovaly stavbu i její okolí. Výroba cihel tu skončila už v roce 1985 a od té doby budovy ani jejich technické vybavení nikdo neudržoval.

Místo, kde zůstalo téměř všechno

Na první pohled šlo o soubor starých průmyslových budov na okraji malé vsi jižně od Horažďovic. Jejich skutečnou hodnotu poznal nový majitel až při postupné obnově. V Boubíně totiž nezůstal jen komín, jak tomu často bývá u někdejších cihelen. Dochoval se téměř celý výrobní provoz včetně strojního zařízení a jednotlivých částí technologie.

Cihlářská výroba má v místě mnohem delší historii než samotné budovy, které dnes tvoří areál. Cihly se tu vyráběly už v 18. století, největší stavební proměny však cihelna zažila v první třetině 20. století.

Návštěvník může dodnes sledovat cestu, kterou kdysi urazila hlína, než se proměnila v cihlu. Od těžby v hliništi přes dopravu suroviny do lisovny, její zpracování a krájení cihel až po sušení v kolnách a závěrečný výpal v žárové peci. V areálu zůstala také malá provozní kancelář, kde se kdysi řešila každodenní administrativa.

„Až při opravách jsem zjistil, jaké další cihelny existují, jak fungují a jaké mají technické parametry. Teprve tehdy mi došlo, že v České republice žádná jiná komorová cihelna v takovém rozsahu se strojním vybavením neexistuje,“ říká Boček. Původně chtěl opuštěné budovy využít pro vlastní hospodářské potřeby, nakonec se pustil do záchrany mimořádně vzácné technické památky.

Pec se hroutila pod rukama

Práce na obnově začaly v roce 2022. S rodinou nejprve vyklidil areál, odstranil náletové dřeviny a připravil jednotlivé objekty na stavební práce. Odborné zásahy svěřil zkušeným řemeslníkům, od nichž se sám mnohému naučil.

Jenže skutečný stav cihelny přinesl několik nepříjemných překvapení. Nejdramatičtější chvíle přišla při opravě budovy pece. Jakmile dělníci začali rozebírat poškozený krov, zřítilo se celé patro.

„Překvapil mě poměrně velký rozsah poškození. U ostatních věcí jsme si řekli, že je zachráníme, i když byly v kritickém stavu. Několikrát jsme měli opravdu namále,“ popisuje majitel.

Zřícené patro museli odstranit, původní cihly očistit a znovu z nich vyzdít konstrukci. Krov potřeboval kompletní výměnu. Z původního dřeva se podařilo zachovat jediný trám. Hrozilo, že se zhroutí také středová zeď mezi dvěma komorami pece.

Při obnově se snažili co nejvíce využívat původní materiály. Třídili cihly, kameny i zachovalé střešní tašky. Boček navíc zajišťoval dopravu nového materiálu, odvoz suti a přebytečné zeminy. Kdyby zadal všechny práce dodavatelům a nakupoval nový materiál, odhaduje, že by ho obnova stála nejméně pětkrát tolik.

Měl chuť to vzdát

Rekonstrukce zabrala mnohem víc času, než si původně představoval. Přípravy na některé stavební etapy trvaly rok, práce pak pokračovaly od rána do večera. Vedle odborných zásahů zůstávalo obrovské množství úklidu, třídění materiálu a dalších činností, které Boček dělal s rodinou. Přiznává, že přišly chvíle, kdy se mu všechno sešlo najednou a síly docházely. V takových okamžicích mu pomohla návštěva člověka, který cihelnu znal mnohem déle než on.

„Navštívil jsem bývalého majitele a když mi vyprávěl, co všechno si zažil, uvědomil jsem si, že nemám nárok si stěžovat nebo to vzdát,“ vzpomíná. Rozhovory s ním Bočkovi přiblížily také každodenní život někdejších zaměstnanců. Při opravách si naplno uvědomil, kolik ruční práce výroba cihel vyžadovala a jakou dřinu museli lidé v cihelně každý den zvládat.

„Mají můj velký obdiv a úctu, že to všechno vydrželi. Každý, kdo prošel cihelnou jako brigádník, se raději šel dobrovolně učit a studovat, aby už nikdy nemusel zažít takovou dřinu,“ říká.

Boček se při opravách naučil také jinak přemýšlet o stavebnictví. Pochopil, že běžné postupy pro novostavby historickým objektům často neprospívají. S projektantem proto hledal řešení, která respektují původní konstrukce a materiály. Každý krok navíc předem konzultovali s památkáři.

„Pan projektant i stavitel se mnou měli trpělivost a všechno mi vysvětlovali. Něco jsem odkoukal také od řemeslníků a majitele zámečnictví,“ říká. Obnova postupovala po etapách. Po stabilizaci nejohroženějších konstrukcí přišla na řadu pec, komín a strojovna. V roce 2025 dokončili opravy krovu a střechy strojovny a kolny-sušárny. Samotné stroje zatím nefungují. Z původního vybavení strojovny sice zůstala téměř kompletní sestava, chybějí však motory, které někdo ukradl kvůli mědi. Jejich záchrana a případné zprovoznění patří k dalším plánům.

Žádný další komerční prostor

Dnes už areál nepřipomíná místo, kterému hrozil zánik. Pec, komín i další budovy znovu stojí a návštěvníci mohou poznat téměř celý původní výrobní postup. Boček chce cihelnu dál využívat pro hospodářské účely, část prostoru plánuje věnovat reprezentativním akcím a veřejnosti. Už se tu konaly exkurze, svatba, dětský den i rozloučení s prázdninami, které pořádal místní sbor dobrovolných hasičů. Podobné akce chce majitel organizovat i v dalších letech.

Na otázku, jak by si přál, aby cihelna vypadala za několik desetiletí, nemá složitou odpověď. Nechce z ní vytvořit anonymní komerční místo, které ztratí svůj původní charakter. „Další generace by si měly uvědomit hodnotu lidské práce, kterou naši předkové vynaložili na výrobu jedné obyčejné cihly,“ říká.

„Když jsem někde na poli nebo na louce dál od vsi a vidím, že cihelna pořád stojí a stát bude dalších spoustu let, mám radost, že se podařilo zachránit něco unikátního. A navíc něco, na co jsem byl zvyklý dívat se už od dětství,“ popisuje.

Za obnovu získal cenu Národního památkového ústavu v kategorii Obnova památky za rok 2026. Ocenění vnímá jako uznání nejen pro sebe, ale i pro všechny, kdo se na záchraně podíleli. A kdyby se měl znovu rozhodnout, zda do podobného podniku jít? Neváhal by. Po dokončení cihelny se s rodinou pustí do obnovy starých budov vlastní usedlosti. „Určitě to všechno stálo za tu námahu. Člověk, který chce něco historického opravit, nesmí moc přemýšlet. Musí zkrátka chtít, pustit se do toho a věřit, že to má smysl.“

VIDEO: Tomáš ze Zrádců o pašerácích

Zdroj: autorský článek

Chcete vídat Aktuálně.cz častěji na Googlu?

Přidat jako preferovaný zdroj

内容来自 Aktuálně.cz,版权归原作者所有。

阅读原文 ↗

把喜欢的内容,留在你的新标签页。

打开我的订阅