Urážení se při upozornění na chybu? Hranice se mění, ale autorita není sprosté slovo
Mizí autorita dospělých? A pokud ano, co to znamená pro generaci dětí, která vyrůstá ve světě, kde se hranice stále častěji vyjednávají, zpochybňují, nebo dokonce vůbec neexistují?
Autorita se v posledních letech stala téměř podezřelým slovem. Kdo chce po dítěti poslušnost, bývá někdy označen za příliš přísného. Kdo trvá na pravidlech, riskuje nálepku člověka, který nerozumí moderní výchově.
Jenže mezi slepou poslušností a naprostou absencí respektu existuje obrovský prostor.
Nejde o to vracet se k době, kdy děti nesměly odporovat, klást otázky nebo vyjadřovat vlastní názor. Jde o něco jiného: naučit je, že svoboda neznamená neomezenost, sebevědomí není totéž co arogance a respekt k druhému člověku není známkou slabosti.
„Dítě potřebuje mít pro svoji jistotu autority. To je biologický princip, že musí respektovat autoritu. A dneska se trošku stává to, že jak ve škole, tak v rodině je to spíš takový rovnocenný, kamarádský vztah,“ upozornil Pavel Kolář, vyhlášený odborník na vývoj dítěte, v podcastu magazínu Reportér.
„Učitelka už ztrácí pojem učitelky. Neříkám, že všichni učitelé jsou stejně dobří, ale už jenom pojem učitel by v sobě měl mít autoritu, která by neměla být úplně zpochybňována rodiči. Stejně tak by měl být táta tím tátou. To je něco, co je v přirozenosti, a když to není, tak to s sebou nese určité psychologické důsledky v budoucnu,“ doplnil expert.
Respekt neznamená ústupek
Kde hledat jeden z největších omylů současné výchovy? Nejspíš v představě, že respekt k dítěti musí automaticky znamenat ústup dospělého. Že dobrý rodič se s dítětem vždy dohodne, učitel musí každé rozhodnutí obhájit a trenér by měl především dbát na to, aby se mladý sportovec cítil dobře.
Respektující výchova ale neznamená výchovu bez pravidel. Dítě potřebuje vědět, že jeho názor má hodnotu, ale zároveň musí pochopit, že ne všechno se řídí jeho přáním.
Psychologové rozlišují mezi autoritářskou a autoritativní výchovou. Zatímco první stojí především na příkazech, trestech a strachu, druhá kombinuje jasná pravidla s blízkým vztahem, vysvětlováním a podporou samostatnosti.
Rozsáhlá analýza publikovaná v časopise Developmental Psychology, která zahrnula 1435 studií, ukázala, že vřelost rodičů, přiměřená kontrola a autoritativní výchovný styl souvisejí s nižším výskytem problémového chování dětí a dospívajících.
Naopak příliš tvrdá kontrola, ale také příliš benevolentní či zanedbávající výchova, byly spojeny s vyšším výskytem těchto problémů.
Jinými slovy: dítě nepotřebuje rodiče, který mu všechno dovolí. Potřebuje rodiče, který mu naslouchá, ale dokáže také říct ne.
Zpochybňovaní učitelé i trenéři
Kolář to zdůraznil již v knižním rozhovoru Labyrint pohybu. Už v něm uznávaný profesor připomněl, že rodičovské zpochybňování učitelů, trenérů a dalších dospělých má na výchovu ratolestí neblahý vliv.
Právě tady se otevírá zásadní otázka: Kdo vlastně dítě naučí respektovat pravidla, pokud dospělí sami přestanou vystupovat jako přirozené autority?
Dítě potřebuje prostor pro vlastní názor, ale také dospělého, který mu pomůže orientovat se ve světě a převezme odpovědnost za jeho vedení. Není přece úkolem dítěte rozhodovat o všem. Je úkolem rodičů připravit ho na život, ve kterém se nebude vždy všechno odehrávat podle jeho představ.
Svoboda má limity
Proč oslabuje prestiž a vliv autorit? Jedním z důvodů může být obava dospělých z konfliktu. Mnozí rodiče chtějí být pro své děti především kamarády. Nechtějí je zklamat, rozčílit nebo vystavit nepříjemným pocitům.
Ovšem výchova není soutěž o popularitu. Pokud dítě opakovaně zjistí, že dostatečně hlasitý protest, pláč, uraženost nebo hádka nakonec změní rozhodnutí rodiče, rychle pochopí, jak pravidla fungují. Ne proto, že by bylo špatné nebo manipulativní. Jednoduše se učí z toho, co zažívá.
Navíc děti mají vlastní digitální svět, sociální sítě, influencery a nepřeberné množství názorů, které mohou být v přímém rozporu s tím, co slyší doma, ve škole nebo na tréninku.
Výsledkem může být paradoxní situace: rodiče chtějí vychovat sebevědomé a samostatné dítě, ale ve snaze dopřát mu co největší svobodu mu někdy zapomínají ukázat, že svoboda má také své limity.
Kouzlo důslednosti
Ve školách se tento paradox stává ještě viditelnější. Učitel už dávno není člověkem, jehož slovo se automaticky přijímá jako konečné. Žáci mají právo ptát se, diskutovat a vyjadřovat nesouhlas.
To je bezpochyby pozitivní posun. Potíž však nastává ve chvíli, kdy se z oprávněného nesouhlasu stává osobní útok, z diskuse drzost a z upozornění na nevhodné chování nekonečné vyjednávání.
Učitelé navrch často musejí řešit situace, kdy jejich autoritu oslabují samotní rodiče. Dítě přijde domů s vlastní verzí školního konfliktu a místo snahy zjistit, co se skutečně stalo, se rodič okamžitě postaví na jeho stranu. Následuje zpráva učiteli, telefonát vedení školy nebo zpochybňování jeho odbornosti přímo před dítětem.
Tím se vysílá poměrně jednoznačný signál: dospělý, který má ve škole odpovědnost, nemusí mít automaticky respekt.
Jak upozorňuje dětský psycholog Václav Mertin, učitel by měl mít ve třídě jasně vymezenou vedoucí roli. V rozhovoru pro EDUkační LABoratoř to shrnul velmi přímočaře: „Učitelé, to vy jste šéfové ve třídě.“
Podobně se psycholog vyjadřuje také k rodičovské autoritě. Rodič podle něj musí být schopen nastavovat hranice a nést odpovědnost za výchovu. Nemusí být dítěti rovnocenným partnerem v každém rozhodnutí.
Autorita se však nedá dlouhodobě vynutit pouze funkcí nebo titulem. Musí být také podložena důvěryhodností, spravedlností a důsledností.
Generace bez pohybu
Vzhůru na kroužky. Ale s rozumem. Jinak se to prodraží
Talent přitahuje pozornost, disciplína ji udržuje. To vystřelilo Ronalda i Nadala
Sebevědomí nevzniká z toho, že rodič dítěti opakuje, ať si věří, říká mentorka
Co mají společného Koller, Djokovič, Bolt i Ledecká? Vyhnuli se rané specializaci
Kdo nevyměkne, dočká se odměny. Jak zvládnout návrat z prázdnin bez hektiky
Alarmující výsledek: víc než polovina sportovních klubů nemá peníze na činnost
Deset mýtů o cvičení. Kdy doopravdy spalujete tuk? A jak vyrýsovat břicho jako Ronaldo?
Kdo zkusí, neprohloupí. Ve hře je nezvyklý fotbal, prak i honba za pokladem
Inteligence víc než centimetry a tři P. Tady stvořili Yamala i Messiho
Zázrak versus česká ostuda. Norskou pohádku nestvořila kouzla, ale promyšlené kroky
Prázdniny v Alpách: obří lezecká zahrada, adrenalinové traily i koupel v tyrkysu
Tipy na prázdniny: plavání v jezerech, adrenalin v bahně nebo špičkový volejbal
Hrál jsem ping-pong, hokej, házenou... A pak jsem vyhrál ve fotbale Ligu mistrů!
Šikana či obtěžování na tréninku? Říkat „vyřeš si to sám“ není cesta
I z vás může být Guardiola. Expert odhaluje recept superúspěšných trenérů
Djokovič popsal boží zásah. Důležitou roli v jeho příběhu hrálo deset marek
„Obrana slabší než babiččina wi-fi." Ke kritice i humor, chvála není dávka dopaminu
Pěkné děvčice, Barvám neutečeš i kocour Mikeš. Na jaře může běhat celá rodina
Sport je důležitý pomocník teenagerů proti emočním potížím. Fyzická aktivita není totéž
Na Mlýnici jako při Tour de France. Drsňáky zase přivítá Král Šumavy
Ferguson dobře věděl, proč se jen dívá. S trémou pomůže fígl z Londýna
Chcete vídat Aktuálně.cz častěji na Googlu?
Přidat jako preferovaný zdroj内容来自 Aktuálně.cz,版权归原作者所有。
阅读原文 ↗