Fajjúmské portréty

Tento typ portrétů se nazývá podle úrodné oázy Fajjům, ležící jižně od Káhiry, neboť tam se poprvé našly. I po odkrytí nálezů na jiných místech v Egyptě zůstala oáza Fajjúm jejich nejvýznamnějším zdrojem. Bližší určení „mumiové“ odpovídá jejich účelu, patřily k mumiím. Je to tedy egyptská záležitost, ovšem v době, kdy je Egypt už součástí Římské říše, od pozdního 1. století před n. l. do přibližně poloviny 4. století n. l. Několik století předtím byl Egypt pod vládou helénistické dynastie Ptolemaiovců. Fajjúmské portréty jsou projevem stálé životnosti dávného egyptského náboženství, ale v prostředí, které bylo několik století ovlivňováno řeckou kulturou a nyní také římskou.

Fajúmské mumiové portréty, Altes Museum, Antikensammlung Berlin, část sbírky. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Technika jejich malby navazuje na řecké deskové malířství helénistické doby, i když dost svébytným způsobem. Většinou jsou portréty provedené enkaustikou, občas temperou, v obojím případě na dřevě, i když i z toho najdeme výjimky v podobě malby na plátně. Z linie řeckého malířství zdědily fajjúmské portréty jak techniku, tak příklon k výtvarnému realismu, ovšem s novou specifickou stylizací. Mrtvý má být dobře k poznání, opravdu podle individuální podoby, ne podle doprovodných insignií. Ty jsou také provedené realisticky a mají roli stavovských insignií, jako například oděv, účes a šperky. Realisticky je zpodobněn i věk dožití, přestože zvětšené a výrazné oči vytvářejí spolu s celkovým habitem cosi jako dojem stálého mládí nebo nadčasovosti. Verismus řecké malířské tradice je mírně posunut směrem k budoucím křesťanským ikonám, ale zatím v celkové kompozici převažuje.

Desky patřily k mumiím v tom smyslu, že zobrazovaly podobu nebožtíka, zavinutého hluboko uvnitř. Byly umístěny tam, kde se uvnitř skrývala hlava. Jen v několika případech je dodnes můžeme vidět v původním umístění na celé mumii. Většinou byly malované desky brutálně odděleny od svých mumií už při nelegálních beduínských nálezech, vykradači hrobů je prodávali samostatně. O kupce neměli nouzi.

Portréty zobrazují zemřelé příslušníky bohaté vrstvy, která setrvávala u egyptského náboženství, i když možná dost synkreticky přeznačeného. Křesťanství se na těchto portrétech nijak neprojevuje, přestože přinejmenším od 2. století mále z Egypta doloženo hodně křesťanských textů. Zobrazené insignie patří k tradičnímu náboženství Egypta, ale v kombinaci s řadou typicky helénistických novinek, například co do účesů a některých částí oděvů.

Portrét dívky. Egypt, oáza Fajjúm, kolem 350 n. l. 41,5 x 21 cm. Tempera na cedrovém dřevě. NG Praha, O 1781. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Portrét mladé ženy. Egypt, oáza Fajjúm, 150 až 200 n. l. Enkaustika na dřevě. NG Praha, O 1420. Kredit: Google Art Project, Wikimedia Commons. Public domain.

Dva fujjúmské portréty můžeme vidět i v Praze. Najdeme je v úvodní části stálé expozice Staří mistři II, jako „fascinující ukázku starověkého deskového malířství a předobraz pozdějšího středověkého portrétního umění“. Vystavuje je Národní galerie Praha ve Šternberském paláci (dřív je tam měli lépe osvětlené, pak asi trochu oscilovaly do Schwarzenberského paláce a zpátky). Světová muzea a galerie jich vystavují kvanta, zvláště v Německu, například v Berlíně, Frankfurtu a Mnichově, konkurovat jim však může Britské muzeum a Metropolitní muzeum umění v New Yorku.

Fajjúmský portrét chlapce s juvenilním zvlněním vlasů. 33,5 x 17,5 cm. Enkaustika na dřevě, 225-250 n. l., nebo 2. století n. l. Altes Muzeum Berlin (Antikensamm. Berlin) Inv. 31161.4. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Fajjúmský portrét starší ženy, detail. Rysy tváře možná zračí prodělanou bolest. Enkaustika na dřevě, 300 až 325 před n. l. British Museum. Kredit: Osama Shukir Muhammed Amin, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Portrétů děti známe málo, nejmladšímu dítěti byly asi tak dva roky, většině portrétovaných osob je přibližně 14 až 40 let, jen vzácně se najdou portréty podstatně starších lidí. Z množství těchto portrétů lze vyčíst, že i lidé z této bohatší městské a poměrně multikulturní vrstvy se jen málokdy dožívali věku výrazněji přes 40 let, a že překvapivě vysoká byla také úmrtnost dospívajících. To je na pováženou, když zohledníme, že takovýto pohřeb si mohlo dovolit asi jen málo přes 1 % tehdejších obyvatel Egypta. Ti ostatní se nejspíš dožívali ještě méně. Problém věku dožití v antice je značně ošemetný. I v samotném Řecku se dramaticky liší průměr dožitého věku ze statistiky ostatků (ještě nižší) a dožití literárně známých postav, což je kolem 70 let. Na tak velké rozdíly se nejspíše sčítá několik výběrových efektů: Literárně víme o lidech z nejvyšších vrstev nebo lidech nějak mimořádných; víme častěji o těch, kdo přečkali epidemie a války, takže měli čas na to, aby se mohli stát známými. Samozřejmě najdeme individuální výjimky: slavný básník Archilochos padl ve třiceti až čtyřiceti, zato filosofové Thalés, Xenofanés a Platón se dožili přes osmdesát. Naopak v hromadných hrobech působí opačný výběrový efekt. Zvláště dětská úmrtnost musela být velká. Malý počet mumiových portrétů děti lze asi přičíst spíše tomu, že se to obvykle nedělalo, leda při společném pohřbu s matkou, jako je tomu v doloženém případě.

Pokusil jsem se tady uspořádat malou galerii lidských typů této společenské smetánky řecko-římského Egypta. V tamních poměrech to prý mohli být např. úředníci, kněží, bohatší obchodníci a výše postavení vojáci – a členové jejich rodin.

Fajjúmský portrét přibližně dvouletého chlapce, tempera přímo na plátně, 1. nebo 2. století n. l. Berlin, Ägyptisches Museum und Papyrussammlung, ÄM 11413. Kredit: Dosseman, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Fajjúmský portrét starce. Tempera na dřevě fíkovníku, výška 38 cm, kolem r. 250 n. l. Metropolitan Museum of Art, New York, 44.2.2. Kredit: MET donated to Wikimedia Commons, Wikimedia Commons. Licence CC 1.0.

Portrét batolete nese řadu insignií obvyklých spíše při zobrazování dívek, ale obal obsahuje mumii chlapce ve věku asi tak dva až tři roky. Malba temperou je v tomto případě provedena přímo na plátně mumie, stylizované jako zavinovačka, nikoli na dřevěné desce.

Deskový portrét starého muže je doplněný plošně stylizovanými figurkami egyptských bohů, které mu stojí na ramenou. Snad mají mít ochrannou funkci.

Mladík po chirurgickém zákroku na pravém oku. Enkaustika na dřevě, 180-210 n. l. Metropolitan Museum of Art, New York, 09.181.4. Kredit: Mary Harrsch, Wikimedia Commons. Licence CC 2.0.

Fajjúmský portrét zralého muže. Enkaustika na dřevě, 125 až 175 n. l. Altes Muzeum Berlin (Antikensammlung Berlin), Inv. 31161.8. Kredit: ArchaiOptix, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Mladík po chirurgickém zákroku na pravém oku, spíše na jeho dolním víčku. Nevíme, jestli to nějak souviselo s jeho smrtí, ale nevypadá to tak, krátce předsmrtná verze jeho podoby by se nejspíš nezobrazovala. Každopádně je to doklad nejen dějin malby, ale také dějin lékařství.

Pro doplnění rejstříku zobrazovaných typů lidí si vpravo ukazujeme portrét zralého muže.

Fajjúmský portrét mladé ženy, vysoký 38 cm. Enkaustika na lipovém dřevě a zlatá folie, 90 až 120 n. l. Metropolitan Museum of Art, New York, 09.181.6. Kredit: MET donated to Wikimedia Commons, Wikimedia Commons. Licence CC 1.0.

Některé z portrétů jsou dokonce zdobeny zlatou fólií, například diadém ve vlasech a náušnice této dámy. Podle některých výkladů je zobrazená móda účesů, oděvů a šperků odvozená až od zvyklostí vzdáleného římského císařského dvora, ale současně uchovává řadu specificky egyptský rysů. Tohle neumím podrobněji komentovat, protože módě nerozumím žádné, zvláště pak ne římské a egyptské.

Příprava důstojného pohřbu byla v egyptském ritu záležitostí dlouhodobou a nákladnou. Například malíři fajjúmských mumiových portrétů se museli vypořádat s tím, že nebožtík má být k poznání, samozřejmě tak, jak vypadal za živa, možná dokonce trochu líp, ale dobře identifikovatelně. Hlavním účelem přece bylo, aby duše po smrti poznala své tělo. Přitom jména mrtvých se zde objevují jenom výjimečně.

Evropané se s fajjúmskýmni portréty okrajově seznámili už v 17. století, avšak masivní vlna zájmů nastoupila až o dvě století později. V 19. a raném 20. století už probíhal intenzivní výzkum těchto objektů v egyptologickém kontextu, a současně byly ceněny jako svébytná výtvarná díla.

Fajjúmským mumiovým portrétům se pak v raném středověku nápadně podobají křesťanské ikony, zvláště byzantské. Jak technikou enkaustiky nebo tempery na dřevě, tak ještě silnější plošnou stylizací postavy, neboť na rozdíl od starší helénistické a římské malby nepoužívají perspektivu. Křesťanské ikony přeznačí tradici stylizovaných portrétů do pokusu o zobrazení oslaveného těla svatých na věčnosti. Prostředníky jsou koptští křesťané, tedy potomci skutečných Egypťanů, kteří své nově přijaté křesťanství paradoxně spojují s jakýmsi egyptským (tedy už koptským) národním obrozením. Nerozpakují se použít kdysi řecké technologie, ale jde jim o nadčasovou symboliku postav. Ikony se malují na dřevě, nejstarší dodnes zachované pochází z 6. století, mohou být také v podobě fresek. (Na Západ ovšem malba enkaustikou pronikne až mnohem později, západní ikony se malovaly temperou.)

Snaha po realistickém ztvárnění se znovu objeví až v pozdějším středověku, a to na Západě, v podobě františkánské figuratio geometrica. Jde o to, že malby v kostele už nemají působit jako nadčasové symboly, nýbrž opravdu jako živé, aby věřící utvrzovaly v dojmu, že zachycují skutečné historické scény, málem jako fotografická dokumentace. Pak už přijde velká renesance a s ní návrat plně perspektivní malby. Renesanční malíři se inspirují římskými freskami a jejich prostřednictvím také řeckou perspektivní malbou helénistické doby. Někdy dokonce perspektivu iluzivně rozehrávají, když různé části obrazu vykazují různé úběžníky perspektivy, čímž dosahují zvláštního dojmu trochu snového realismu v nevšedním obrazovém kontextu, příkladem je třeba Mona Lisa.


Místo literatury

Kategorie Fayum mummy portraits na Wikimedia Commons.

内容来自 OSEL,版权归原作者所有。

阅读原文 ↗

把喜欢的内容,留在你的新标签页。

打开我的订阅