Měří sedm centimetrů, v noci jim svítí oči. Na Moravu se vracejí obří jedovaté „tarantule“
Říká se mu i tarantule, i s nohama měří sedm centimetrů, a když na něj v noci posvítíte baterkou, rozzáří se mu oči jako dva malé reflektory. Slíďák tatarský přitom není žádný exot z terária. Největší pavouk střední Evropy žije i u nás.
Pozornost k němu teď obrátilo Rakousko, kde platforma naturbeobachtung.at od začátku září nasbírala přes dvě stě hlášení velkých slíďáků, jak informoval deník Heute. Zní to jako předzvěst invaze, jenže slíďák tatarský českou hranici překročil dávno – a ne poprvé.
Pavoučí bumerang: proč mizí a zase se vrací?
„U nás jsme zdokumentovali dvě vlny šíření. První byla v první polovině dvacátého století. Rozšířil se k nám někdy ve dvacátých letech a do roku 1950 zase zmizel,“ popisuje arachnolog Milan Řezáč z Národního centra zemědělského a potravinářského výzkumu.
Na Moravu pavouk dorazil z Panonské nížiny. V roce 1924 ho přírodovědci poprvé spatřili u Břeclavi a postupně se dostal až k Olomouci.

Důvod, proč přichází a zase mizí, je podle arachnologa prostý: Česko leží na severní hranici jeho areálu. „Když jsou příznivější léta, šíří se na sever. Když přijdou horší roky, stáhne se. A teď právě ve stadiu expanze,“ říká.
Jak probíhají vlny šíření?
Druhá vlna začala v roce 2003 na Uherskohradišťsku a Zlínsku. Loni Řezáč s Petrem Henebergem z 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy vydal studii, pro kterou shromáždili všech 89 známých českých nálezů a porovnali je se záznamy meteorologů.
Obě vlny se kryjí s obdobími neobvykle horkých a suchých lét. Do Čech se ovšem tenhle tvor stepí a nížin ani tentokrát nedostal. Druhý pavouk z rakouských hlášení, slíďák jižní, se do Česka ještě nedostal, ale co není, může být.
Práce vyšla v prestižním vědeckém časopise Journal of Insect Conservation, který je zaměřený na ekologii a ochranu hmyzu a dalších bezobratlých živočichů.
Tři a půl centimetru těla, zbytek dělají nohy
Údaj o velikosti až sedm centimetrů je třeba číst pozorně. „Arachnologové měří tělo pavouka, a to má u slíďáka tatarského maximálně tři a půl centimetru. Když ho ale změříte i s nohama, tak těch sedm centimetrů dostanete,“ upřesňuje Řezáč.

Slíďák tatarský je pro laika v mnohém neobvyklý, například nesnová sítě, ale hloubí si nory. Ty jsou hluboké i přes deset centimetrů a přes den v nich odpočívá, na lov vyráží až v noci. Vyhovují mu suché trávníky a místa s holou půdou.
„V domácnostech se mu nelíbí. Noru si tam těžko vykope, je to pro něj naprosto nepříznivé prostředí a dostane se tam zcela omylem,“ říká Řezáč, který o slíďákovi tatarském napsal studii.

Tím, kdo zabloudí, bývá většinou sameček. „Když pohlavně dospějí, musí se vydat hledat samičky. Chodí po krajině, hledají nory a často vlezou, kam nemají. Z toho jsou pak nepříjemnosti pro ně i pro lidi, kteří se jich bojí,“ vysvětluje arachnolog. Kousnutí slíďáka tatarského přitom není nebezpečnější než bodnutí včelou.
Expanze, ne invaze
Když se někde objeví nový druh, obvykle padne slovo invazivní. „Jako invazivní se označují většinou druhy, které se k nám dostaly z jiného kontinentu a zavlekl je člověk. Tohle je expanzivní druh, který reaguje na oteplování,“ vysvětluje Řezáč.

Nebezpečí pro českou přírodu nevidí. „Šíří se na biotopy, které často vytvořil člověk, třeba na holé půdy po stavbách. Obvykle se nešíří do vzácných, chráněných prostředí,“ říká.
A proč jich Rakušané letos napočítali tolik? „Bylo hodně teplo a málo srážek, což pavoukům umožnilo efektivně se šířit, mláďata pomocí vláken mohou létat vzduchem. Díky příznivým podmínkám přežilo hodně mláďat, takže populace rostou,“ popisuje.
Dvě světýlka ve tmě
Kdo by teď čekal, že na jižní Moravě nebo o dovolené v Maďarsku potká slíďáka na každém kroku, mýlí se. Pavouci žijí skrytě a přes den z nor nevylézají. „Pravděpodobnost, že je spatříte, je opravdu malá,“ ujišťuje Řezáč.
Pro ty, kdo o setkání naopak stojí, má jednoduchý návod: vyrazit v noci s baterkou. „Když na ně posvítíte, svítí jim díky reflexní vrstvě oči. Podle nich je můžete najít,“ říká.
Návrat evropské tarantule podle něj není důvod k obavám, spíš naopak. „Vnímal bych to jako celkem sympatické obohacení naší fauny. Nemáme tady moc hezkých velkých pavouků a myslím, že nejenom arachnolog takové zvířátko ocení,“ uzavírá.
Zdroj: autorský článek; arachnology.cz, Milan Řezáč a Petr Heneberg: A spider on the edge: century-scale shifts at the northwestern distribution limit of Lycosa singoriensis. Journal of Insect Conservation, 2025; Milan Řezáč et al.: Návrat tarantule aneb slíďák tatarský opět v České republice. čas. Živa, 2008, Heute
Chcete vídat Aktuálně.cz častěji na Googlu?
Přidat jako preferovaný zdroj内容来自 Aktuálně.cz,版权归原作者所有。
阅读原文 ↗