Rozmazlené děti, které žijí s pocitem, že mají na všechno nárok, to mívají v životě těžké
Je pochopitelné, že rodiče touží své děti povzbuzovat a říkat jim: „Jsi moje štěstí. Věřím, že to zvládneš.“ Ale co když to při výchově poněkud přeženou?
„To je jeden z největších strachů všech rodičů. Že buď dítě nepodporují dostatečně, nebo ho naopak rozmazlují,“ uvádí klinická psycholožka a odbornice na vztahy mezi rodiči a dětmi Becky Kennedyová.
Rozmazlené děti žijí s pocitem, že mají na všechno nárok, a rostou z nich dospělí zahledění sami do sebe. Nemusí to tak ale zůstat.
Kde se bere pocit „mám na to nárok“
Řekněme, že dítě chce, aby mu rodiče koupili drahý telefon. Rodič řekne „ne“, respektive „V žádném případě, je ti teprve osm!“, a dítě je frustrované.
Dítě chce tričko? Maminka ho objedná. Dítě chce nový mobil? Žádný problém. Tatínek ho koupí. Dítě se nechce dělit o kostky se sourozencem? Nemusí. Rodiče koupí dvě sady, pro každého potomka jednu.
„Pokud rodič dítěti vždycky vyhoví, je to jako by pokaždé, když dítě prožívá frustraci, někdo stiskl vypínač a ten nepříjemný pocit okamžitě zmizel,“ vysvětluje odbornice.
„Nejde o ty věci samotné nebo dělení se o ně, ale o to, že se tělo nikdy nenaučí snášet frustraci z toho, že člověk něco nemá. Navíc pokaždé, když máma nebo táta ,vypne‘ frustraci tím, že potomkovi něco dá, pro dítě to znamená, že se rodiče bojí jeho nátlaku,“ upozorňuje Kennedyová.
V dospělosti reaguje stále jako batole
Rodiče se bojí frustrace svého dítěte, proto se jí vyhýbají. Neuvědomují si ale, že když dítěti všechno dají a vypěstují v něm přesvědčení, že má na všechno nárok, na zbytek života mu tím pořádně zavaří. V dospělosti se totiž frustraci nevyhne. „Člověk, u kterého ji po celé dětství někdo ,vypínal‘, v dospělosti zvládá emoce pouze na úrovni dvouletého dítěte,“ říká odbornice.
Takže když si pak stěžuje, že mu něco někde nedali, někdo mu nevyhověl, neudělal, co chce, diví se, je rozčarovaný, zklamaný, naštvaný a jako by hledal někoho, kdo to ve vteřině změní. Protože se naučil, že tak svět funguje.
Jak poznáte, že máte rozmazlené dítě
Nikdo nechce rozmazlené děti. Jenže mnoha rodičům se výchova může vymknout z rukou. Třeba jen nechtějí, aby se jejich dítě cítilo špatně kvůli tomu, že nemá všechno, co dostávají ostatní.
Je vaše dítě rozmazlené? Podle Becky Kennedyové odpověď najdete, když budete sledovat, co se děje, když dítě musí na něco čekat nebo dělat cokoli, co ho nebaví. Pokud se v takových situacích opakovaně vzteká či propadá zoufalství, je to signál, že něco není v pořádku.
Už se stalo. Co teď s tím?
Nejúčinnějším „lékem“ na rozmazlenost je změnit přístup a zajistit, aby dítě mělo víc příležitostí k běžným povinnostem: skládat prádlo, vyklízet myčku, jít podpořit bratra na fotbalový zápas nebo sestru na taneční soutěž…
„Tím, že ho třeba necháte dojít do obchodu nebo při nákupu něco najít a přinést, dostane příležitost zažít, jaké to je, když se daří i nedaří podle jeho představ, a pocítit, jaké to je, když má na něco vliv,“ doporučuje expertka na vztahy mezi rodiči a dětmi.
Rozmazlené dítě s nárokem na všechno se neustále dívá jen na vlastní potřeby a přání. Aby dokázalo přijmout, že vždycky nebude po jeho, že vždy nedostane, co chce, že nebude mít pokaždé pravdu, musí se zapojit do světů jiných lidí.
„Kreativní ano“ zdaleka není totéž co „ne“
Nedílnou součástí výchovy nerozmazleného dítěte je naučit ho přijímat a zvládat odmítnutí. Všechno to začíná u rodiče, který svému potomkovi dokáže říct „ne“.
„Před pár lety za mnou někdo přišel s tím, že mu doporučili místo ,ne‘ používat ‚kreativní ano‘. Nestačila jsem se divit,“ vzpomíná klinická psycholožka.
Jak to vypadá? Dítě se ptá: „Půjdeme teď do parku?“ Rodič odpovídá: „Ano, můžeme jít v sobotu.“ Takto ale dítě na reálný život dobře nepřipravíte. V reálném světě rozhodně nedostane miliony „kreativních ano“.
Kennedyová nedoporučuje přehánět to ani do druhého extrému, tedy nekompromisního ostrého „ne“ jako odpovědi na 95 % otázek. To k dobrému vztahu nepovede.
Každé vaše „ne“ je jako očkování
Očkování připravuje tělo na něco, co by ho jinak překvapilo a mohlo skolit. Podobně vaše „ne“ funguje jako „emoční očkování“. Člověk, který se v dětství naučí přijímat odmítnutí, zvládne v dospělosti „ne“ od šéfa nebo od partnerky.
„Pokaždé, když svému dítěti řeknete ,ne‘ a láskyplně a zároveň pevně si za ním stojíte, připravujete ho na život nejlépe, jak můžete,“ ujišťuje Kennedyová.
„Pokud se s tím setká poprvé až ve dvaceti, není fér očekávat, že bude reagovat dobře. Pro něj to může být až fyzicky bolestivý šok,“ dodává.
„Ne, dnes už další čokoláda nebude.“ A pak mlčíte… Budete-li mluvit dál nebo vysvětlovat, dítě se naučí, že za slovem „ne“ ještě něco následuje. Pochopí to tak, že může o vašem rozhodnutí vyjednávat, najít kompromis, nebo vás dokonce „zlomit“.
Anketa
Když řeknete dětem „ne“, stojíte si za tím?
Ano. Zmíním důvod a pak už mlčím.
Ano, ale ne vždycky. Záleží na míře mé únavy.
U nás „ne“ neexistuje. Raději to řeknu jinak.
Dlouze diskutujeme, uděláme kompromis nebo si nakonec děti prosadí svou.
Ne. Nedokážu jim to ani říct, natož si za tím stát.
Celkem hlasovalo 93 čtenářů.
内容来自 Novinky.cz - Kultura,版权归原作者所有。
阅读原文 ↗

