Jako malá chodila s nožem v botě za vlky. Pak přeplula Atlantik i zdolala hory
„Já jsem vám říkala, že ona čte ty knížky za tou pecí. K ničemu dobrému to není.“ Tuhle větu své babičky si Alina Akhmetshina pamatuje dodnes. Ve vesnici v Baškirsku, na úpatí Uralu, měla dívka, stejně jako všichni, hlavně pracovat. A podle příbuzných pracovala špatně.
Knížky za pecí
„Pořád jsem četla, pořád jsem lítala ve světech románů. A přitom jsem o takovém životě ani nesnila. Myslela jsem si, že cestovat není pro mě a že nikdy takovou šanci nedostanu,“ vypráví.
Knihy pro ni nebyly jen útěkem, ale i nutností. Ve vesnici se mluvilo výhradně tatarsky, ve škole v Ufě, hlavním městě Baškirska, se ale učilo rusky. „Asi do patnácti jsem rusky vůbec neuměla mluvit, tak jsem jenom četla,“ přiznává.
Rusky se nakonec naučila a další dveře jí otevřela matematika, díky které se dostala na nejlepší gymnázium ve městě. V patnácti přišly diskotéky, krátké sukně a puberta, kterou maminka nesla těžce.
Rodiče počítali s tím, že dcera dokončí školu a vdá se. Alina se ale dostala na Baškirskou státní univerzitu a začala studovat srovnávací jazykovědu slovanských jazyků.
Klec, která nesklapla
Zlom přišel na konci devadesátých let, kdy dostala možnost odjet na několikaměsíční pobyt do Prahy. Doma ji čekala svatba a rodiče byli proti odjezdu, slíbila ale, že se vrátí. „Měla jsem pocit, že na mě padá klec,“ vzpomíná.
V roce 1999 nasedla v Moskvě, kde do té doby nikdy nebyla, na vlak do Prahy a několika měsíců se protáhlo na víc než čtvrt století.

Diplomovou práci dopisovala na cestách mezi Prahou, Moskvou a Ufou a porovnávala v ní názvy částí lidského těla ve slovanských jazycích. Netušila, že se jí tahle znalost brzy bude hodit – jako redaktorce erotických časopisů. „No prostě všechno nějak sedí,“ směje se.
Práce v redakci jí dala víc, než by člověk čekal. „Nejvíc jsem se o historii a různých úhlech pohledu na svět dozvěděla mezi prací v noci na chodbách vydavatelství. Mezi redaktory bylo hodně inteligentních a zajímavých lidí,“ vypráví. Skutečné vzdělání podle ní získala právě tam, ne na vysoké škole, přestože už tehdy měla doktorát.
V roce 2000 nastoupila na brigádu do archivu Rádia Svobodná Evropa, kde digitalizovala nahrávky a musela je poslouchat jednu po druhé. Mezi nimi i záznamy z Václavského náměstí z roku 1968. „Nás učili, že sovětské tanky všude vítězí. A teď najednou svět přestal být černobílý,“ popisuje. Tohle byl okamžik, kdy si uvědomila, že do Ruska už se natrvalo vrátit nemůže.
Matka a macecha
Svět, který znala, se jí rozsypal jako obraz v kaleidoskopu. Spolužáci na Filmové vědě na Filozofické fakultě UK, kam nastoupila po dokončení studií na Univerzitě Karlově, ji nejdřív považovali za dívku z Kavkazu. V Moskvě ji jednou dokonce zadrželi, protože ji měli za Čečenku.
Své dvě vlasti dnes popisuje obrazem dvou matek. „První je pro tebe jako matka, která tě miluje a bere tě úplně celou. Lásku a úctu druhé matky, druhé vlasti, což je pro mě Česká republika, si musíš zasloužit,“ říká.

Časem pochopila, že ani tohle není černobílé. „Vlastní matka někdy není vůbec ideální a nemusí tě mít úplně ráda. A macecha není žádné zlo jako v Popelce. Je to spravedlivá část, která tě nešetří a prostě ti řekne, jak to je.“
Tři dny a celý život
Největší změnu do jejího života přinesl dnes už osmnáctiletý syn, jehož otec je Indonésan. „Znala jsem ho tři dny, ale byl to nejlepší muž mého života. Právě proto, že jsem ho znala jen ty tři dny,“ směje se.
Tehdy dělala produkční pro zahraniční filmové štáby natáčející v Česku, což nebyla práce pro svobodnou matku. Založila proto školku, kterou pět let vedla. Spojovala v ní děti cizinců a Čechů a hledala metodiku, jak je v praxi začlenit. Provoz částečně financovala ze své cestovní kanceláře, která organizovala pobyty pro studenty a pedagogy.
Když bylo synovi zhruba šest let, posílala ho na několik týdnů za příbuznými na Ural. Alinina maminka ho přijala, ale s podmínkou, že se nikdo nedozví, kdo je jeho otec. „Syn byl dobře vychovaný, zajímavý a krásný, takže ho příbuzní brali. Samozřejmě, že je to Tatar, nemůže to být jinak. A taky jeho otec musí oficiálně být zlý Rus, který mě opustil,“ směje se.
Zvědavost smíchaná se strachem
Jako malá hrozně chtěla vidět vlky. V zimních nocích si proto zastrčila do boty kuchyňský nůž a brodila se sněhem k hoře, odkud se ozývalo vytí. Vždycky ale utekla dřív, než vlky potkala, a pak si vyčítala zbabělost.
Touhle vzpomínkou otevírá Alina svou knihu Devět životů jedné ženy. Dětská historka je zmenšeninou celého jejího života: zvědavost ji žene za hranice známého a strach jde v patách.
Začala hodně cestovat, zpočátku i se synem – a nakonec i teď. Stopovala po Íránu, prošla pěšky kus Indie i pouť do Santiaga de Compostela, vylezla na bolivijskou Huayna Potosí a na kole sjela proslulou Cestu smrti. „Já přitom na kole pořádně nejezdím, nejsem vlastně sportovní typ. Jen jsem zvědavá,“ krčí rameny. „Můj hlavní důvod vždycky bylo povídat si s lidmi, vědět, jak žijí, odkud jsou a co si myslí.“
V sedmatřiceti přeplula Atlantik na jachtě bez motoru, jen ve čtyřčlenné posádce. Proč? „Dovedla mě k tomu jedna moje velká láska,“ vysvětluje.
Na otázku, jestli se nebála, že se jí něco stane a syn zůstane sám, odpovídá po východním způsobu: všechno máme v osudu. Strach k jejím cestám patří stejně jako zvědavost – jako tehdy v zimním lese. Má pilotní licenci na malá letadla a letos přidala licenci na potápění do čtyřiceti metrů.
Z kuchyně ke stolu
Ke stolu s muži si v rodné vesnici poprvé směla usednout až v sedmatřiceti. „Když jsem tam konečně seděla, byla to vlastně hrozná nuda. Vzadu v kuchyni s ženami to bylo mnohem zajímavější, tam se ve skutečnosti staví svět,“ směje se.
Holka, která se kdysi schovávala s knihou za pecí, si mezitím napsala vlastní. A babička měla vlastně pravdu – hodná vdaná žena z vesnice z ní díky těm knížkám opravdu nebyla. Bylo z nich devět životů a další na ni ještě čekají.
Skutečný příběh dívky z tatarské vesnice na Uralu, kde se čtení považovalo za mrhání časem a od žen se čekala hlavně svatba.
Kniha skrze zamyšlení nad světem a rozdílem mezi „východní odevzdaností osudu“ a „západnímu řízení vlastního života“ provází z Uralu do Prahy i na cesty po celém světě, k životům pilotky, horolezkyně, jachtařky, produkční, ředitelky školky i matky samoživitelky.
Alina Akmetshina: 9 životů jedné ženy. Nakladatelství Cattacan, Praha 2026, 164 stran.
Zdroj: autorský článek, cattacan.cz
Chcete vídat Aktuálně.cz častěji na Googlu?
Přidat jako preferovaný zdroj内容来自 Aktuálně.cz,版权归原作者所有。
阅读原文 ↗