Až mě rozčilovalo, kolik toho autor věděl o ženách, říká vítězka Thálie ke Scénám

Když hereèka Magdaléna Borová poprvé èetla Bergmanovy Scény z manželského života, pøekvapilo ji, jak pøesnì dokázal slavný režisér proniknout do ženské duše. Pøi ztvárnìní Marianne v rozhlasové adaptaci navíc poznávala i vlastní životní zkušenosti. „Mìla jsem pocit, že vedu dialogy ze svého života,“ líèí. Za emocionálnì nároènou roli nyní získala rozhlasovou Cenu Thálie, kterou pøevzala na 42. roèníku festivalu Prix Bohemia Radio v Olomouci.

V rozhovoru pro iDNES.cz mluví Borová o partnerských krizích, promìnách vztahù i o tom, proè ji dnes více než postavení žen zajímá role mužù v souèasné spoleènosti.

Za roli Marianne v rozhlasové adaptaci režiséra Ingmara Bergmana Scény z manželského života jste získala letošní Cenu Thálie. Co pro vás toto ocenìní znamená?
Je pro mì výjimeèné pøedevším tím, že si nìkdo všiml právì rozhlasové práce. Tu mám totiž strašnì ráda, skoro nejradìji ze všech možných druhù hereckého umìní. Navíc je to pro mì takové povzbuzení v nové pozici – na volné noze.

Rozhlasové herectví je oproti divadlu nebo filmu specifické tím, že nemùžete pracovat s mimikou ani gesty. V èem je pro vás jiné?
Právì proto, že se v tomto pøípadì nemùžete opøít o vyjádøení tìla, tak veškerou svou energii dáváte do hlasu. Koncentrujete celé sdìlení do toho, jak slova vyslovíte, jakou použijete intonaci, barvu hlasu nebo jak celkovì vymodelujete sdìlení po významové stránce. Všechny vaše prožitky jsou soustøedìné pouze do zvuku.

Profil Magdaléna Borová (45 let)

  • Èeská divadelní, filmová, televizní a rozhlasová hereèka.
  • Narodila se ve Frýdlantu v Èechách, dìtství a dospívání strávila v Liberci.
  • Je absolventkou DAMU.
  • V roce 2004 se stala èlenkou èinohry Národního divadla, kde bìhem více než dvaceti let ztvárnila desítky rolí, diváci ji mohou znát z inscenací Othello, Pýcha a pøedsudek nebo Tøi sestry.

Hereèka Magdaléna Borová pøi natáèení inscenace Oèitý svìdek

  • Za hlavní roli Marie Veberové v historickém dramatu Krajina ve stínu (2020) režiséra Bohdana Slámy získala Èeského lva i Cenu èeské filmové kritiky.

Je to pro vás nároènìjší než herectví pøed kamerou, nebo na jevišti?
Ani bych neøekla. Myslím, že mi to pøirozenì vyhovuje, že je to blízké mé povaze. Právì možnost nebýt vidìt a projevovat se pouze prostøednictvím hlasu, v kontaktu se slovem, je mi hodnì vlastní.

Marianne je žena, která prochází složitou partnerskou krizí a postupnì pøehodnocuje svùj vztah i vlastní život. Co pro vás bylo pøi jejím ztvárnìní nejnároènìjší?
Tam vlastnì nebylo mnoho nenároèných míst. Všechny situace byly hodnì emoènì vypjaté, protože oba partneøi procházejí snad tím nejhorším, co si v partnerském vztahu dokážete pøedstavit. Nároèné bylo pøedevším pustit si ty emoce k sobì. V rozhlase totiž bez úplné pravdivosti èi odhalenosti nemùžete obstát. Musela jsem to ze sebe dostat, vydolovat tu pravdu. A to bylo nepøíjemné.

Byla vám postava od zaèátku blízká, nebo jste si k ní musela hledat cestu?
Mì vlastnì hodnì zasáhlo, až dráždilo, jak je možné, že Bergman, sám muž, kterému osobní život, dalo by se øíct, pøíliš nešel a mìl za sebou øadu manželství a vztahù, dokázal tak hluboce nahlédnout do ženské duše. Skoro mì rozèilovalo, co si to dovoluje o nás tolik vìdìt. Když jsem text èetla a potom se ho snažila ztvárnit, byla jsem tím až pokoøená. Pøipadala jsem si, jako by mi vidìl do hlavy. Je neuvìøitelné, jak to všechno vìdìl. Musel mít nejen bohaté zkušenosti, ale také mimoøádnou schopnost vcítit se do druhých, pøedevším do žen.

Bergmanovy Scény z manželského života vznikly pøed více než padesáti lety, pøesto pùsobí mimoøádnì souèasnì. Myslíte si, že se partnerské vztahy za tu dobu zmìnily?
Myslím, že se zmìnily okolnosti, spoleèenský kontext i životní tempo. Ale na Bergmanovi mì fascinuje, že vlastnì vùbec nezestárl. Nìkteré okolnosti v dialozích už mohou pùsobit zastarale, možná i slova, která postavy používají. Nìco jsme proto s režisérkou Beatou Parkanovou upravovaly. Ale samotný základ vztahù a zpùsob, jakým je lidé prožívají, zùstává poøád stejný. A to je fascinující.

Marianne se postupnì uèí více vnímat vlastní potøeby a pøestává se pøizpùsobovat oèekáváním druhých. Myslíte si, že je pro ženy i dnes obtížné upøednostnit samy sebe?
Myslím, že v tomhle není zásadní rozdíl mezi ženami a muži. Èlovìk potøebuje urèitým zpùsobem dospìt, prochází urèitým vývojem, bìhem kterého postupnì zjiš�uje, že dokud se nebude starat sám o sebe, nemùže se dobøe starat ani o druhé. A dokud nebude milovat sám sebe, nemùže milovat ani ostatní. Musím ale øíct, že mì v souèasnosti možná ještì více než otázka postavení žen zajímá téma mužù. Samozøejmì nechci nijak zlehèovat feminismus nebo problémy, kterým ženy èelí. Ale hodnì pøemýšlím nad tím, co dnes vlastnì mají muži dìlat sami se sebou. Ženy mají mnohem více možností být samostatné, a tak se nabízí otázka, jaká je dnes pozice a role muže. Každý má možná jinou pøedstavu o tom, jak by mìl souèasný muž vypadat. To je téma, které mì teï opravdu zajímá. Dívám se kolem sebe a nìkdy vlastnì nevím, co se to dìje.

Bergman dokázal velmi pøesnì vystihnout i ty nejbolestivìjší stránky partnerského soužití. V èem podle vás spoèívá síla jeho pøíbìhu?
Marianne a Johan projdou mnoha fázemi. Od partnerské krize pøes nevìru a rozchod až po opìtovná setkání, kdy už oba mají jiné partnery, a pøesto spolu znovu nìco zaènou. Pro mì je ale nejkrásnìjší jejich závìreèný dialog, kdy už jsou si v urèitém smyslu skoro jen pøáteli. Právì z nìj jsem nejsilnìji cítila, že oba dospìli. Nauèili se jeden druhému naslouchat, mají k sobì zvláštní úctu a jsou vdìèní za to, že spolu mohou strávit nìjaký èas. Na zaèátku jejich vztahu pøitom o nìèem takovém nemùže být øeè. Tahle jejich spoleèná cesta mì hodnì dojala.

Jsme tedy i po padesáti letech ve vztazích stejnì nepouèitelní?
Myslím, že ano. Poøád jsme v nìèem stejní a nepouèitelní. Jak øíká Johan v té høe, jsme v urèitém smyslu citoví analfabeti. Na druhou stranu se zmìnily možnosti, jak vztahové problémy øešit. Dnes mùžeme chodit na terapie nebo párové terapie, což tehdy zdaleka nebylo tak bìžné. Øíká se, že když se Bergmanùv seriál v sedmdesátých letech vysílal ve Švédsku, vzrostla rozvodovost a manželské poradny praskaly ve švech. Ten pøíbìh lidi nesmírnì zasáhl. Dnes máme podle mì mnohem lepší možnosti pracovat na svých vztazích i sami na sobì.

Stává se vám, že vás nìkterá role naopak pøimìje pøehodnotit pohled na vlastní život nebo partnerské vztahy?
V tom je herectví úžasné. Nejenže èerpáte ze svého života, ale také vás mohou samotné postavy inspirovat. Máte možnost si na chvíli vyzkoušet, jak pøemýšlí nìkdo úplnì jiný, tøeba i nìkdo vymyšlený. A právì to je jedno z kouzel našeho povolání.

Je vùbec možné nìkteré emoce pøesvìdèivì zahrát, aniž by je èlovìk sám prožil?
Herci vìtšinou mají tu schopnost. Umìjí si urèité situace pøedstavit a vcítit se i do nìèeho, co sami nezažili. Já jsem ale mìla, v uvozovkách, pro tuhle roli štìstí, i když jinak se o štìstí mluvit nedá. Sama jsem totiž prožila podobnou cestu, kterou si prošla Marianne. Takže jsem jednoduše použila vlastní zkušenost. Mìla jsem vlastnì pocit, že trochu vedu dialogy ze svého života.

Ztvárnila jste øadu rùznorodých ženských postav. Pøitahují vás více psychologicky komplikované role, nebo si od nich nìkdy ráda odpoèinete?
Možná tyhle role spíš pøitahuji já, nìjakým svým vyzaøováním, protože je èasto dostávám. Ale zahrát si obèas nìjakou poøádnou mrchu nebo potvùrku je také moc hezké a odlehèující. Tøeba v seriálu Ratolesti jsem mìla možnost hrát uèitelku, která šíøí dezinformace. Dostala jsem na to spoustu reakcí od lidí, kteøí mì v takové roli vùbec neèekali. A mì to strašnì bavilo. Bylo to úplnì nìco jiného, než co obvykle hraju. Nemusela jsem v sobì lovit žádné velké hloubky, prostì jsem byla zlá paní. A bylo pøíjemné si to vyzkoušet.

内容来自 Metro.cz,版权归原作者所有。

阅读原文 ↗

把喜欢的内容,留在你的新标签页。

打开我的订阅