Márnice v garáži je legální, jen se tím pohřebáci nechlubí, říká hrobník a ministerský expert Kotrlý
Když někomu zemře někdo blízký, na co by si měli pozůstalí při zařizování pohřbu dát pozor?
První krok je dobře vybrat pohřební službu. Co je naprosto zásadní – a to má na internetu málo pohřebních služeb –, je provozní řád. Ze zákona je povinný, ale podnikatel ho nemusí zveřejnit na webu. Pohřební služba, která ho tam dobrovolně zveřejní, je pro mě top kvalita.
Jsou tam totiž citlivé údaje, které někteří provozovatelé neradi ukazují, jako jsou registrační značka pohřebního vozidla, přesná adresa márnice, fotka chladicího zařízení. Někteří nechtějí ukázat, že toto zařízení je deset kilometrů daleko a že tělo nebude ležet v obci, kde sídlí pohřební služba.
Stává se, že chladicí zařízení není v úplně důstojných podmínkách, že je to obyčejná garáž nebo hala, nějaká montovna. Ono je to legální, mít márnici kdekoliv, ale už to není k chlubení.
Je potřeba vypravit pohřeb během pár dnů?
Nikde není stanovená lhůta, dokdy musí být tělo pohřbeno do země nebo žehem. Do měsíce času dost.
Rozhodně bych pohřeb nesjednával v den úmrtí. Udělal bych si nejdřív pochůzku, promluvil si se sjednavatelem, otestoval čistotu a vstřícnost. A klidně bych šel druhý den do jiné pohřební služby, konkurence je velká.
Když někdo zemře v nemocnici, personál často pozůstalým doporučí pohřební službu. Je to v pořádku?
Funguje to tak a není to žádná nekalá reklama. V nemocnici, hospici nebo domově pro seniory může být nástěnka se seznamem nejbližších pohřebních služeb. Neměly by tam být ale jen jedna nebo dvě, od jednoho majitele, to už je úplně jasná návodná věc.
Dokonce bych se nebál zeptat sanitářů, protože ti zaměstnance pohřebních služeb při předávání těla zemřelého vídají: jak chodí oblečení, jestli u manipulace s tělem kouří, jestli z nich není cítit alkohol… jednoduše, jak se chovají.
V Česku je prý asi pět set pohřebních služeb. Je jich skutečně tolik?
Ano, bude to tak, dle sdělení živnostenských úřadů. Ale ne všechny jsou aktivní. To dokazuje počet provozovaných márnic, kterých je sotva polovina.
Někdo se jistí legitimně tak, že si založí ještě jednu dvě firmy a o márnici i pohřební vozidlo se dělí. Znám případ pohřebácké čtyřčlenné rodiny, kde každý její člen má svoje podnikatelské identifikační číslo.
Odhadl bych, že z té pětistovky máme všeho všudy tak polovinu aktivních majitelů pohřebních služeb.
Kontroluje se činnost pohřebních služeb?
Kontrolujeme byznys se smrtí, protože se jedná o pohřbívání lidí. Dozoruje je nejenom ministerstvo, ale i krajské a živnostenské úřady a krajské hygienické stanice. Nekalé cenotvorby v pohřebnictví dozoruje Česká obchodní inspekce a monopolizaci Úřad pro hospodářskou soutěž.
Pokud si někdo koupil drahou rakev a pak zjistil, že byla použita jiného typu, řeší to obchodní inspekce. Pohřbívání bez rakve – typicky v papírových krabicích – zase kontroluje a trestá ministerstvo. Stejně tak kapacitu márnic nebo výbavu pohřebních vozidel.
Jste také hrobník. Má vykopání hrobu nějakou speciální techniku nebo postup?
Jako hrobník víte, že nesmíte ušpinit okolní hroby a brzy narazíte na kosti. Od běžného vykopávače hrobů se lišíme tím, že zeminu ukládáme na lešení a hledáme i drobné kůstky, které pietně uložíme do exhumační rakve. Když exhumujeme dvě lebky, musíme mít dvě rakve.
Na hřbitově není možné nezpopelněné ostatky lidí mísit nebo je dokonce skládat na sebe, jak to dělají třeba archeologové při záchranných pracích v terénu.
Při nedávné exhumaci Jana Masaryka se ukázalo, že tělo někdejšího ministra nebylo úplně rozložené. Co děláte, když při exhumaci narazíte na něco takového?
Pokud narazíte na takzvané adipocire, čili saponifikaci tuků, při které se rozmnoží anaerobní bakterie, prozradí ji silný zápach ještě před otevřením rakve. Takže už dopředu víme, že nás čeká něco, co nechceme sbírat.
Mrtvolný vosk není zas tak infekční a nebezpečný, jak se říká. Je třeba se okamžitě obléct do overalu, vzít si roušku a dvoje rukavice, obuv. Zvolený postup je nutné konzultovat se starostou a zaznamenat protokolárně. Exhumujícímu musí vždy pomáhat z důvodu vyšší bezpečnosti ještě jeden člověk.
Když ale odpočívá v jednom hrobě vícero těl zemřelých v takovém nezetlelém stavu, je záhodno exhumaci přerušit a říct rodině, že z důvodu vícečetného adipocire nebude exhumace dokončena.
Zažil jste to někdy?
S krajskou hygienickou stanicí v Praze jsem byl přítomen u otevřeného hrobu po půl roce od pohřbení, a to navíc velmi mladého člověka. Byl to Ukrajinec, který tady zahynul na stavbě. Pohřbili ho ve vaku a z toho vaku při vyzdvižení vyteklo tolik tekutin, že jsme byli rádi, že vše hygienik filmuje a fotografuje, aby nakonec poradil. Všechny osobní ochranné pomůcky jsme museli vyhodit do nebezpečného odpadu a odvézt do speciální spalovny. Nářadí bylo nutné dezinfikovat.
Ochrana veřejného zdraví má vždy přednost před exhumací nebo dokonce repatriací. Vaky na zemřelé jsou vhodné pro transport zemřelých, ale před pohřbíváním, ať už do země nebo žehem, by se měly odstranit.
Proč byl ten mladý muž pohřbený ve vaku?
Kvůli prodělaným traumatům při úrazu a pitvě. Patologický vak ale není rozložitelný a mrtvé lidské tělo v něm zmýdelnitelní.
Vyjmutí těla z něj přitom není vůbec složité, vezmete ostré nůžky a vak oříznete kolem těla. S tělem vůbec nemanipulujete, a to je u traumatizovaného těla, polámaného, s otevřenými ranami, důležité.
Dá se říct, jaký je poměr občanských a církevních pohřbů?
Řekl bych, že pohřbů s duchovním je v současnosti tak čtvrtina. I na nábožensky aktivnější Moravě vnímám pokles.
Před několika dny jsem se ptal správce ostravského hřbitova ve Vítkovicích, kolik mají za rok pohřbů do země, které jsou zpravidla projevem náboženského života. Bývaly jich stovky, v posledních letech už prý jenom sedmdesát za rok.
Jaké jsou v pohřebnictví trendy?
Ještě před pár lety jsme neměli tušení o dalších způsobech rozkladu těla, jako je aquamace a terramace. Byla to vzdálená forma nakládání s tělem zemřelého někde v Americe, ale teď je to i v Německu.
Jako odborník spatřuji v zeleném pohřbívání trend. Když jistá česká progresivní pohřební služba chtěla před pár lety koupit aquamátor, tedy nádobu, kde probíhá alkalická hydrolýza, tak nakonec od toho pionýrského úmyslu odstoupila s tím, že ještě počká.
Protože měli pocit, že by tu nebyl dostatek klientů?
Oni hlavně vědí, že je to aktuálně nelegální. U aquamace je produktem měkkých tkání voda, která odchází do odpadu, do čističky. Zkrátka z mrtvého lidského těla vznikne tekutina, která je sice hygienicky nezávadná, ale je to odpad.
U lidského kompostu vzniklého po terramaci je to v bledě modrém totéž. Ani zemřelé tělo otroka v antice se odpadem nikdy nestalo. Občanský zákoník to nepovoluje dodnes.
Umíte také obsluhovat kremační pec. Je to těžké?
Mám k tomu státní zkoušku a není to vůbec náročné, mnohem snazší než upravovat těla zemřelých. Spalovač mrtvol má obrovskou výhodu, že do jeho hájemství nepřijde rodina bez ohlášení. Může jít o introverta, který chce pracovat v tričku, v krátkých kalhotách, číst si knížku, protože během procesu zpopelňování je dost prostojů. Žeh běžného těla trvá hodinu a půl.
A co se při žehu děje třeba s kardiostimulátory nebo umělými klouby?
Po vychladnutí se musí z popela kovy a jiné odpady separovat, to je přímo v zákoně. Magnetem se vyjmou kovy z rakví a různé nespalitelné implantáty. Vykupuje je u nás jediná, jak vím, a to nizozemská firma, která je recykluje. Krematoriu se tak vrátí něco z nákladů.
Je opravdu jisté, že pozůstalí dostanou popel svého blízkého?
Popel v sobě nemá DNA. Klíčová je proto nespalitelná značka, která je v zákoně uvedena jako povinnost už sto let. Na ní najdete vyryté číslo žehu, prochází ohněm spolu s rakví, spolu se žhavým popelem se chladí a nikdy se ze studeného popela nesmí vyjmout.
Když je více pecí vedle sebe, může se teoreticky stát, že se za pecí prohodí čekající prázdné urny na vychladlý popel. Číslo na značce vyjmuté s popelem z pece by poté bylo jiné než na urně.
Lze tomu nějak předejít?
Ideální by byla digitalizace. Ministerstvu se podařilo zatím zajistit alespoň to, že každá kremační pec v Česku má svůj identifikační průkaz. Do zákona o pohřebnictví bychom chtěli vložit povinnost, aby kremační číslo v sobě vždy obsahovalo toto ID pece a krematoria.
Pomohl by i další současný trend: tak jako v porodnici dostávají miminka pásky s QR kódem nebo čipem, označí se i zemřelí, aby pec věděla, koho zpopelňuje. Pak se nespalitelné značky stanou minulostí.
Jak to funguje, když zemřelý nemá příbuzné? Vypraví se mu sociální pohřeb?
Sociální pohřeb vlastně není pohřeb. Není to rituál. Je to technicistní pohřbení, aby tělo nezůstalo někde bezprizorně ležet, například v márnici zmrazené dlouhá desetiletí.
Sociálních pohřbů by mělo být v Evropě jako šafránu. Měli jsme ale případ, kdy byla zemřelá osoba dva roky mražená, protože státní zastupitelství nedalo povolení k pohřbení. To byl ovšem šlendrián.
Stává se to ale u neznámých osob, které se nepodařilo ztotožnit. Někdy u ní nelze zjistit ani pohlaví, třeba v případě nalezeného torza. Soudní lékař odebere DNA, ale stane se, že žádná shoda v registru není. Tato těla se nesmí zpopelnit, musejí být pohřbena do hrobu nebo hrobky.
Klasických sociálních pohřbů, kde nelze nikoho pro pohřeb kontaktovat, máme zhruba dvě procenta. Drtivá většina těchto pohřbů je zcela zbytečných, neboť se jedná o lhostejnost osob blízkých k zemřelému.
Máme v Česku sociálních pohřbů hodně?
Zatímco počty sociálních pohřbů mrtvě narozených dětí klesají, počty sociálních pohřbů dospělých, zejména mužů středního věku, rostou doslova geometrickou řadou. Stal se z toho velice neblahý trend. Obce i pohřební služby si zvykly, že když někdo nechce, nemůže, nebo dokonce když vidí, že klient má hluboko do peněženky, navrhnou mu sociální pohřeb.
Kolik sociální pohřby stojí stát?
Letos od prvního ledna do Dušiček to bude bezmála 24 milionů korun. Příští rok odhadujeme částku na zhruba 30 milionů.
Foto: Právo
Schránka na uložení plodu před pohřbením.
Stala se v posledních letech v pohřebnictví nějaká důležitá změna?
Ano, došlo k ní u pohřbívání plodů po potratu a mrtvě narozených dětí. U nás tato nemluvňátka až do roku 2017 legálně končila v anatomicko-patologickém odpadu, jako součást útrob matky nebo končetina po operaci, a odcházela do spalovny. To je dnes zakázané.
Jakmile jde o mrtvě narozené dítě, musí být podle zákona dokonce pohřbeno individuálně. Léta nás trápí, že podle Českého statistického úřadu je ročně kolem tří set mrtvě narozených dětí, a my v naší agendě sociálních pohřbů máme zažádáno o proplacení jen šedesáti, maximálně sta případů ročně.
Je naděje, že část ze zhruba dvou set zbylých nepohřbených dětí vydají porodnice rodině k pohřbu, ale o tom se my nedozvíme.
Tomáš Kotrlý
Na ministerstvu pro místní rozvoj pracuje od roku 1999, agendu pohřebnictví má na starosti od roku 2000.
Je autorizovanou osobou pro státní zkoušku poradce pro pozůstalé. Sám ji složil v roce 2012.
Jako chalupář ve středních Čechách spravuje hřbitov s 129 hroby.
Napsal knihu Pohřebnictví (Linde, 2013) a přeložil zákon o pohřebnictví do angličtiny.
内容来自 Novinky.cz - Internet a PC,版权归原作者所有。
阅读原文 ↗
