Z rudé deky nad Ostravou jsem emigrovala do Kanady, vzpomíná výtvarnice
Výtvarnice Alena Foustová se z ostravských Radvanic ještì za socialismu dostala do kanadského Toronta. V roce 1984 tam emigrovala se svým manželem pøes zájezd do Jugoslávie s tehdejší Cestovní kanceláøí mládeže. Jak vzpomíná na Ostravu za èasù bolševika? A jak se v minulém režimu vystavovalo? I o tom vypráví v seriálu iDNES.cz Ostravské stopy.
Ostravský Dùm umìní zaplnily v záøí exponáty v rámci výstavy Uhranèivá krása vìèných stránek. Vedle raritního exempláøe Zelený box Marcela Duchampa bylo k vidìní dílo výtvarnice Aleny Foustkové, která se v dobì tuhé normalizace rozhodla se svým manželem Karlem Foustkou emigrovat do Kanady.
„Je úžasné vystavovat právì v Ostravì, protože jsem s ní velice úzce spjatá. Svou životní dráhu jsem zaèínala v Radvanicích. Na základní školu jsem docházela na nedaleký Trnkovec. Posléze jsem navštìvovala gymnázium na Matièní ulici, tedy Šmeralovo gymnázium nebo Šmeralku, jak se øíkalo,“ vypráví Foustková.
„Narodila jsem se ale v Karviné, protože mùj tatínek byl lékárník a byl vedoucím nemocnièní lékárny v Ráji, v Karviné-Ráji. Maminka tedy logicky zamíøila tam, kde o ni bude dobøe postaráno.“
Pùvodnì jsme chtìli zùstat v Evropì, ale tehdy evropské státy nepøibíraly nové emigranty. Mìli jsme možnost jet do Austrálie, do Ameriky, Nového Zélandu nebo Kanady, všechno bylo možné.
Když se do Radvanic vrací, vždy bydlí ve svém rodném domì. „Mamince je pøes 97 rokù a žije v Domovì pro seniory na Kamenci. Pendluju mezi Èernošicemi u Prahy a Ostravou,“ líèí výtvarnice, která se tak do mìsta svého dìtství vrátila s novou výstavou.
Z Radvanic ráda vzpomíná napøíklad na místní kino, které tehdy patøilo k nejmodernìjším v Èeskoslovensku.
„Hodnì jsem chodila do radvanického kina Odboj, a netušila jsem tehdy, že to bylo velmi dùležité pøedváleèné centrum spiritistù. Doma jsme mìli dvì nádherné spiritistické kresby. Rodièe jim tehdy nepøikládali žádný vìtší význam, dostal je dìdeèek od radvanických spiritistù, od jednoho z nejznámìjších medijních kreslíøù Josefa Kociána. Potom ale nìkam zmizely, èernobílé spirálovité kvìty, moc mì mrzí, že už je nemám,“ líèí Foustková.
Kino, knihvazaè a „liduška“
Do kina chodila tøeba na Vinnetoua. „Úplnì zøetelnì si to vybavuji, bylo to krásné kino, navštìvovali jsme je na pøelomu 60. a 70. let. Nebyl tam ani zvláštní vestibul, šlo se rovnou do sálu. Lásku jsem tam ale žádnou neprožila,“ smìje se.
„Také si pamatuji, že v Radvanicích žil pan Neumann, knihvazaè, u kterého jsem dìlala i letní brigádu. Hodnì pracoval na knížkách se skvìlou výtvarnicí Kvìtou Pacovskou. Jednou mnì nabídl možnost podílet se na malé pùvabné knížce básní od Jaroslava Seiferta, kterou jsem ilustrovala grafikami, a pan Seifert mnì ji pak dokonce podepsal, mám ji dodnes schovanou.“
V Ostravì byla Alena Foustková propojená také s lidovou školou umìní, kde mìla možnost rozvíjet svùj talent: „Uèili mì napøíklad pan Kapec nebo pan Rusek, což byli kvalitní výtvarníci, kteøí tehdejším režimem nebyli až tolik vítáni a potøebovali se aspoò uživit, což jim bylo ve škole dovoleno. Škola sídlila v blízkosti dnešního polského konzulátu.“
Alena Foustková
- Výtvarnice Alena Foustková se narodila v roce 1957 v Karviné.
- Vystudovala AVU v Praze. Ráda pracuje s papírem, experimentuje s rùznými výtvarnými technikami, má blízko k lettristickým znakùm, konceptuálnímu umìní.
- V roce 1984 odešla s rodinou do kanadského Toronta.
- Odtud se na pozvání slavné britské reklamní agentury Saatchi & Saatchi pøesunula do Prahy.
- Pozdìji pracovala pro francouzskou mezinárodní reklamní agenturu Havas. Od roku 2008 se vìnovala práci pedagoga na mezinárodních univerzitách v Praze.
Na gymnáziu studovala na pøírodovìdné vìtvi. „U tøídního profesora Holuši... Všichni mí spolužáci pak šli na medicínu nebo na inženýrství. Mùj zájem ale vedl k humanitní vìtvi, takže fyziku a matematiku jsem ponìkud odtrpìla. Dokonce jsem i maturovala z chemie, ze které jsem mìla pøed maturitou ètyøku. Ale zvládla jsem to za jedna. Ukázala jsem tak svým lékárenským rodièùm, že to umím,“ smìje se výtvarnice.
Ostrava byla podle ní šílená: „Taková depresivní, obèas to tady páchlo. Pamatuji si, když jsem šla jednou ráno do školy, že ten pach byl tak intenzivní, až jsem nemohla dýchat.“
První výstavy
Z Ostravy zamíøila do Èech a pozdìji do ciziny. „Šla jsem studovat do Prahy na Akademii výtvarných umìní, obor grafika u docenta Èepeláka. Po šesti letech jsem se vrátila na dva roky do Ostravy, ale pak jsme s manželem emigrovali. Prostì nás obklopovalo temno tehdejší normalizace. Nad mìstem se vznášela hustá rudá deka,“ øíká Foustková a pøipomíná také povinnost obesílat normalizaèní výstavy.
„Tøeba k výroèí Slovenského národního povstání, vše bylo zpolitizované. První samostatnou výstavu jsem pak mìla v Ostravì-Porubì v roce 1984. Z této výstavy zùstalo mnoho mých dìl v tamní døívìjší prodejnì Dílo, odkud si je moji rodièe museli pozdìji odkoupit, pokud je chtìli získat zpìt po mé emigraci,“ vysvìtluje.
„Nevybavuji si, že by tady tehdy byla vùbec nìjaká výstava, kde by rozhodovala kvalita sama o sobì. Dnes je tady naopak vše krásnìjší a pøátelštìjší. Je tady radost vystavovat a velmi se tìším, že se podaøí k Domu umìní postavit moderní èást. Ne jako kdysi, kdy tady tøeba v centru mìsta ve dne v noci žilo prùmyslové monstrum Karolina.“
Karolina ale podle ní mìla i svoji krásu. „Tu jsem ostatnì zpracovala i v rámci své diplomové práce o Ostravì na AVU. Okna mdle záøící ve dne v noci byla svým zpùsobem výtvarná. A taky tady bylo strašnì zvláštní, že haldy a doly byly uprostøed mìsta a kolem jezdily vozíèky s uhlím nad hlavou, které byly ale tiché a vlastnì poetické,“ popisuje výtvarnice dobovou atmosféru prùmyslové metropole.
Cesta pryè
Pak to pøišlo. Mladí manželé se rozhodli pøejít na Západ: „Abychom nemuseli chodit pøes lesy a hory, tak jsem jednou pøes noc vystála frontu na zájezdy pøed CKM (Cestovní kanceláøí mládeže) a podaøilo se mi získat zájezd do Jugoslávie, do Poreèe, s jednodenním výletem do Benátek. Z Benátek jsme pøejeli hranici do Rakouska, kde jsme se pøihlásili do sbìrného tábora pro emigranty,“ vypráví výtvarnice.
Je tady radost vystavovat a velmi se tìším, že se podaøí k Domu umìní postavit moderní èást. Ne jako kdysi, kdy tady tøeba v centru mìsta ve dne v noci žilo prùmyslové monstrum Karolina.
To bylo v roce 1984: „Èekali jsme pùl roku, než jsme se dostali dál. Pùvodnì jsme chtìli zùstat v Evropì, ale tehdy evropské státy nepøibíraly nové emigranty. Mìli jsme možnost jet do Austrálie, do Ameriky, Nového Zélandu nebo Kanady, všechno bylo možné.“
Vybrali si Kanadu. „O tìchto zemích jsme nemìli dostatek informací, ale vidìli jsme dva kanadské pøírodní dokumenty, které se nám zalíbily. Zaèali jsme tak žít v Torontu, kde jsme se mìli možnost seznámit se spisovatelem Josefem Škvoreckým i Zdenou Salivarovou. Manžel jim hodnì pomáhal v nakladatelství,“ dodává.
内容来自 Metro.cz,版权归原作者所有。
阅读原文 ↗