Jak se z „eza“ stává mainstream i korporátní styl. Odbornice píše o novém náboženství
Autorka sleduje její ideové předchůdce (západní ezoterismus, hippies a kontrakultura), komplexní nauku (víra ve zduchovnělou energii, „holismus“ a nesmrtelné lidské vědomí), instituce („domy osobního rozvoje“), typické zavedené praktiky (meditace, channeling, práce s dechem či dotykem), ale i to, čemu se její stoupenci často vyhýbají (averze k cigaretám a alkoholu).
Religionistka tvrdí, že myšlenky spojené s touto spiritualitou nenápadně, ale stále více prostupují celou západní společností a vliv získávají i díky četným popkulturním dílům.
Její zástupci už proto nejsou ani snadno odlišitelní: „Jestliže se před dvaceti lety poznali vášniví sympatizanti alternativní spirituality spíše podle dredů, batikovaného oblečení a etnických šperků, dnes jsou to v mnoha případech lidé jako vystřižení z reklamy na módní návrháře“.
Zuzana Marie Kostićová přiznává relevantnost otázky, nakolik se lze v případě pití čaje nebo vegetariánství skutečně bavit o „spirituální praxi“. A připouští, že to ovšem není nijak automatické ani samozřejmé. Jde podle ní o škálu.
Na jednom jejím konci je motivace materiální, estetická či lifestylová a na tom druhém spirituální. Konkrétní člověk se může ve zmíněném spektru „pohybovat sem a tam v závislosti na kontextu, momentálním rozpoložení“ nebo i proměnách svého duchovního života.
Hledáme posvátno jinde než v kostele
Neotřele přitom autorka uvažuje nad tím, jaké funkce plnila tradiční návštěva kostela pro naše dávné, převážně venkovské předky: „Jestliže celý den dřeme špinaví na poli, je klidná a vznosná nedělní bohoslužba, kde sedíme ve svátečním oblečení, krásnou formou kompenzační introspekce a ztišení.“

Dnes ale většinou strnule sedíme v práci celý den mezi čtyřmi stěnami a tělo přitom zůstává silně upozaděné. V tomto smyslu může být klasická nedělní mše vnímána jako jakési „pokračování náročného pracovního týdne“. A právě proto dnešní lidé hledají vybočení z všednosti, nebo přímo „posvátno“ jinde, v hlubším kontaktu s přírodou nebo v nově objevovaných a zakoušených prožitcích vlastního těla.
A zcela jistě pak má autorka pravdu, když upozorňuje, že naše stereotypní chápání pojmu „náboženství“ se omezuje na jeho křesťanskou verzi. Což je velmi reduktivní: existovaly četné společnosti, které neměly žádnou církev ani náboženské specialisty: „Když bylo třeba vykonat rituál, ujala se toho místně významná osobnost, například otec rodiny.“
A také ne každé náboženství musí mít jednotné vyznání víry. Kupříkladu v hinduismu sice existují některé společné pojmy a kulturní vazby, ale spíše je to rozsáhlá rodina náboženských tradic, které se liší představami o bozích, povaze skutečnosti i cestě k osvobození.
Alternativní spiritualita jako firemní kultura?
V podobném duchu píše Kostićová v úvodu knihy o alternativní spiritualitě. Je podle ní velmi eklektická a každý její příznivec si ji může interpretovat svobodně a po svém, „aniž by ho za to kdokoli perzekuoval“. Což ale později relativizuje: mnoho velkých firem dle jejího tvrzení přijalo důraz na spirituálně pojatý seberozvoj za své.
Dokonce se na něj vyčleňují finance, které jsou dceřiné společnosti všude po světě povinné vynaložit. Motivy z alternativní spirituality prosakují firemní kulturou tak silně, že v některých případech jsou zaměstnanci, kteří se těchto aktivit odmítali účastnit, marginalizováni.
Což podle autorky „není nepodobné“ procesu christianizace Evropy, kdy konverze panovníka ke křesťanství znamenala v podstatě i povinnou konverzi všech jeho poddaných.
To je ale silné přirovnání: dnešní zaměstnanci zpravidla mají šanci odejít k jinému zaměstnavateli s odlišnou firemní kulturou. V samotné římské říši učinil zásadní kroky k tomu, aby se křesťanství stalo státním náboženstvím, císař Konstantin, který ho ale prosadil politicko-vojensky. I když on ho svým poddaným ještě nevnucoval, ostatně sám se nechal pokřtít až krátce před smrtí.
Politiky, kteří by se otevřeně hlásili k „alternativní spiritualitě“, nebo ji dokonce chtěli ostatním vnucovat, ale dnes příliš nevidíme, a pokud ano, zvláště v Americe, nejsou příliš úspěšní.
Jestli kniha opravdu líčí vznikající globální náboženství, nebo ho jen konstruuje, zatím zůstává nejisté. Problém je to v nemalé míře i terminologický, totiž co všechno ještě budeme chtít nazývat „náboženstvím“. Tak jako tak publikace nabízí poutavý religionistický popis současné západní společnosti, to, jak k duchovnu mnozí dnešní lidé přistupují nebo kde ho hledají.
Pojmenovává „Zeitgeist“ (duch doby) a leckdo se asi v tomto zrcadle pozná nebo díky němu pochopí hlubší souvislosti svých soukromých a jen zdánlivě jedinečných rituálů. Nutně při tom ale nemusí být přesvědčen, že ho to činí součástí nějakého náboženského systému.
Kniha
Zuzana Marie Kostićová: New age, „ezo“, alternativní spiritualita
Karolinum 2026, 262 stran
Chcete vídat Aktuálně.cz častěji na Googlu?
Přidat jako preferovaný zdroj内容来自 Aktuálně.cz,版权归原作者所有。
阅读原文 ↗