Počítač živého barmana nenahradí, předpokládá oceněná ředitelka školy
Po 41 letech ve školství získala Zdeòka Erhartová Medaili ministerstva školství II. stupnì. Øeditelka Støední školy a Vyšší odborné školy cestovního ruchu v Èeských Budìjovicích ji vnímá jako ocenìní své práce i práce kolegù.
Zdeòka Erhartová chtìla být uèitelkou odmala. Teï už 16 let øídí støední školu cestovního ruchu. „Když se ostatní baví, vy pracujete,“ øíká žákùm.
V dobì, kdy do výuky i samotné gastronomie vstupuje umìlá inteligence, je pøesvìdèená, že nìkteré vìci nahradit nepùjde nikdy. Napøíklad živého barmana.
Když zaznìlo vaše jméno a pøebírala jste ocenìní, co vám prolétlo hlavou?
Moc mì to potìšilo. Pokládám to za pøíjemné ocenìní své práce. Samozøejmì jsem byla trošku pyšná sama na sebe. Ale hlavnì také na všechny kolegy, kteøí mi k tomu ocenìní dopomohli.
Když se ohlédnete za svou profesní dráhou, které milníky byly nejdùležitìjší?
Zaèínala jsem jako uèitelka èeského jazyka a dìjepisu na základní škole v Hluboké nad Vltavou. Potom jsem ještì vystudovala francouzštinu, která mì pøivedla na støední školu. Na souèasném pracovišti jsem zaèínala jako uèitelka, pozdìji jsem byla výchovnou poradkyní, zástupkyní øeditele a nakonec øeditelkou. Vlastnì jsem si prošla všemi pozicemi, které ve školství jsou. Dùležité pro mì bylo také studium francouzštiny. Pøineslo mi nejen profesní zmìnu, ale i pøátelství s lidmi z Francie, která trvají dodnes.
Jste øeditelkou velké školy. Dostanete se ještì vùbec k uèitelské práci?
Každý øeditel musí uèit, aby mohl být øeditelem. Já jsem si nechala dvì hodiny dìjepisu týdnì. Je to mùj nejoblíbenìjší pøedmìt. Víc hodin by ale nebylo odpovìdné ani vùèi studentùm. Vedení školy dnes zahrnuje spoustu dalších vìcí. Øešíte provoz, správu budov, právní záležitosti, domov mládeže, školní jídelnu a mnoho dalšího.
Školu vedete 16 let. Co považujete za svùj nejvìtší profesní úspìch?
Mám radost z toho, kam se škola posunula. Modernizovali jsme vybavení, rozvíjeli spolupráci se zamìstnavateli i zahranièními partnery. Získali jsme ocenìní Škola roku od Asociace hotelù a restaurací Èeské republiky. To jsem si opravdu pøála. Navíc èlovìk v takové pozici nemùže pracovat sám. Musí mít kolem sebe lidi, na které se mùže spolehnout. A právì to považuji za jednu z nejvìtších pøedností naší školy.
Kuchaøù je opravdu málo a jsou velmi žádaní. Ti dobøí nám odcházejí do Prahy nebo Rakouska.
Zdeòka Erhartová, øeditelka
O které obory je nejvìtší zájem?
Dlouhodobì jsou to maturitní obor Hotelnictví a turismus. Velmi dobøe se rozbíhá také nové lyceum zamìøené na cestovní ruch a cizí jazyky. Øekla bych, že právì na nìj se dnes hlásí nejvíc uchazeèù. Máme ale také Gastronomii, kde si studenti po tøetím roèníku mohou udìlat výuèní list a souèasnì pokraèovat k maturitì.
Vaše škola je známá dùrazem na praxi. Kde všude studenti získávají zkušenosti?
To je jedna z vìcí, na které si zakládáme. Dlouhodobì spolupracujeme s øadou restaurací, hotelù a dalších zaøízení, a to nejen v jižních Èechách. Naši studenti pùsobí napøíklad na Lipensku, v Tøeboni nebo v Mariánských Lázních. Dostali jsme se i do pražské O2 areny. Pøi velkých akcích tam pomáhají naši studenti v gastronomickém provozu ve VIP oddìlení. Je to pro nì obrovská zkušenost. Máme spolupráci s rakouskou školou v Bad Leonfeldenu a naši studenti tak jezdí do Rakouska nebo Nìmecka. A letos mìli studenti možnost praxe také ve Španìlsku nebo Chorvatsku.
Jak dùležité jsou právì zahranièní zkušenosti?
Velmi dùležité. Studenti si zlepší jazyky, získají sebevìdomí a poznají prostøedí, které je èasto úplnì jiné než tady. A zároveò si jich tam všimnou budoucí zamìstnavatelé.
Øíká se, že dnešní mladé generaci se nechce pracovat. Jaký na to máte názor?
To bych neøekla. Záleží na konkrétním èlovìku. Samozøejmì bojujeme s absencí nebo nìkdy s menší motivací. Na druhou stranu máme spoustu velmi šikovných studentù. Dnes chtìjí vìtší flexibilitu. Chtìjí pracovat, ale chtìjí mít i své volno. Není to úplnì o smìnì od osmi do osmi. Chtìjí i nìjakou pøidanou hodnotu. Napøíklad když jedou na praxi do Španìlska, nechtìjí jen stát osm hodin v provozu. Poznávají prostøedí, mìsto, zemi. Berou tyto zkušenosti jako celek.
Øeditelka Støední školy a Vyšší odborné školy cestovního ruchu v Èeských Budìjovicích Zdeòka Erhartová (29. øíjna 2026)
Jenže gastronomie a hotelnictví znamenají práci o víkendech, svátcích i veèer.
To je pravda. Všem studentùm øíkáme, že když se ostatní baví, vy pracujete. To je realita tìchto profesí. Ne všichni jsou ochotni na to pozdìji pøistoupit. Pro zamìstnavatele je to dnes jeden z velkých problémù.
Které profese chybìjí nejvíc?
Nejhorší je to asi u kuchaøù. Tìch je opravdu málo a jsou velmi žádaní. Ti dobøí nám odcházejí do Prahy, Rakouska nebo Nìmecka. Zamìstnavatelé mì poøád bombardují žádostmi o zamìstnance. Napøíklad do školních jídelen není jednoduché kuchaøe vùbec sehnat.
Co si zamìstnavatelé na vašich absolventech naopak chválí?
Komunikaèní schopnosti a jazyky. Jsme službový obor a je to na tìch profesích vidìt. Naši studenti jsou zvyklí pracovat s lidmi a komunikovat s nimi. Angliètina je dnes samozøejmost, uèí se také nìmèinu a mohou si vybrat další jazyk, napøíklad španìlštinu, francouzštinu nebo italštinu.
Do škol stále více vstupuje umìlá inteligence. Jak se na ni díváte?
Dneska už ji používáme všichni. I my pedagogové. Proè si neušetøit práci tam, kde to jde? U studentských prací už napøíklad nemá smysl opisovat dlouhé texty o destinacích nebo památkách. To umìlá inteligence zvládne. Dùležité je, co student udìlá dál. Jak pøipraví konkrétní projekt, jak navrhne zájezd, jak udìlá kalkulaci nebo jak zorganizuje akci.
Mùže AI jednou èlovìka ve službách nahradit?
V nìkterých vìcech urèitì pomùže. Už dnes to vidíme v gastronomii nebo v hotelnictví. Ale nemyslím si, že když si nìkdo sedne k baru, bude si chtít povídat s poèítaèem místo živého barmana. Poøád jde o práci s lidmi. A právì to je podle mì nìco, co bude dùležité i za deset nebo dvacet let.
A jak podle vás bude obor vypadat za deset let?
To se odhaduje velmi tìžko. Dnes je velký tlak na všeobecné vzdìlávání. Lidé budou v životì mìnit zamìstnání èastìji než døív, takže potøebují širší základ. Na druhou stranu stále slyšíme od zamìstnavatelù, že potøebují lidi, kteøí nìco konkrétního umìjí. Poøád hledáme správnou rovnováhu mezi všeobecným a odborným vzdìláním. A myslím, že ji budeme hledat ještì dlouho.
Mají podle vás jižní Èechy v cestovním ruchu ještì nevyužitý potenciál?
Urèitì. Máme Lipensko, Tøeboòsko, láznì, hrady, zámky i Èeský Krumlov. Tìch možností je tady opravdu hodnì. Myslím si ale, že vìtší prostor by mohla dostat kongresová turistika. Tady vidím pøíležitost pro další rozvoj. Napøíklad v souvislosti s pøípravami Èeských Budìjovic na Evropské hlavní mìsto kultury se podle mì otevírá øada nových možností.
Když se vrátíme k vám, jak odpoèíváte mimo práci?
Mám dvì dìti a ètyøi vnouèata. Ta mi dìlají velkou radost. S manželem rádi chodíme po horách, jezdíme na kole a fotografujeme. Máme rádi pøírodu a pohyb, rádi cestujeme. To je pro nás nejlepší odpoèinek.
Kdybyste se mohla rozhodnout znovu, šla byste opìt do školství?
Urèitì. Uèitelkou jsem chtìla být odmalièka. Bratr se na mì vždycky zlobil, když jsme si doma hráli na školu a on musel psát úkoly. A historii jsem mìla ráda odjakživa, je velkým pouèením pro souèasnost. Své volby nelituju.
内容来自 Metro.cz,版权归原作者所有。
阅读原文 ↗