Kadibudku odpálili dynamitem, z oken stříleli. Osada Čunčí huba slaví sto let
Kdysi tu v tuhých zimách zůstávali jen dva stálí obyvatelé: mladý chatař a místní hajný. Osadníci chodili po lesích s kolty nízko zavěšenými u pasu a když chtěli sousedovi vyvést pořádný kanadský žertík, vyhodili mu kadibudku do povětří průmyslovým dynamitem.
Brdská trampská osada Rovina u Kytína, které však nikdo neřekne jinak než Čunčí huba, slaví kulaté století. A v jejím pomyslném středu dodnes voní dřevem a gulášem hospoda U Dernerů – rázovitý podnik, kde se u sálajících kamen střídají promoklí čundráci s cyklisty a ze stěny na ně z obrazu dohlíží hostinský v myslivecké kamizole.
„Jsem tady už šedesát let, bylo mi deset, když jsem přišel,“ vzpomíná majitel hospody Milan Derner, který se sem tehdy s rodiči nastěhoval do nově postavené chaty.
V osmnácti odešel na vojnu, a protože tatínek mezitím zemřel, musel po návratu stavení dodělávat sám. Spolu s ostatními tehdy budovali i osadní kantýnu, aby se měli kde scházet.
„Brigádnicky, bez elektriky, bez ničeho. Všechno ručně,“ vzpomíná s úsměvem. Přípojky na proud si osadníci vykopali pod hlavičkou obce Kytín až v polovině 70. let.

Za minulého režimu musel kiosek formálně spadat pod některou organizaci. Obec ho předala družstvu Včela, které ho však provozovat nechtělo a chystalo se ho srovnat se zemí.
„Byly to jen takové buňky,“ ukazuje Milan Derner na podnik, který později sám přestavěl. Před demolicí kiosek zachránila jeho maminka – jako důchodkyně ho odkoupila a od května do podzimu v něm vedla sezónní obchůdek s výčepem.

Tehdejší tržbu jí dělali především vojáci z nedaleké základny za lesem. „Do Kytína to bylo z kopce a do kopce, kdežto sem po rovině, takže to měli nejblíž,“ vysvětluje jeho žena Marta Dernerová.
Z kiosku pořádná hospoda
Když se Marta Dernerová s manželem, který z Prahy dojížděl za mámou na chatu, seznámila, chtěla bydlet v domě. „Tak jsem jí postavil barák a říkal jsem, že do zaměstnání bude chodit sem,“ usmívá se Milan Derner. Přivdala se v roce 1995 a rovnou nastoupila ke tchyni.
VIDEO: Podívejte se na naši reportáž od Dernerů

„Dopoledne to fungovalo jako obchod, chodily sem nakupovat babičky s vnoučaty nebo rodiče s dětmi na prázdninách, auto tehdy neměl každý. A večer se tu sedělo na pivu,“ popisuje Marta Dernerová.
Ještě před její druhou mateřskou dovolenou šlo půl na půl o krámek a hospodu. Pak ale vyrostly supermarkety, přibylo aut a obchod se změnil jen v příruční sklad na vaření, kam si sousedé občas seběhli pro mouku, cukr nebo mléko.
První zimu měla ještě zavřeno, tu další už ale v přepaženém kiosku zatopila v kamnech. „V zimě tu a tam někdo přišel, a tak se to pořád nabalovalo, až je z toho tohle,“ ukazuje kolem sebe.

Dlouho se tu přitom nevařilo – jen se točilo pivo a limonáda, ohřívaly párky, opékala se sekaná, zbytek byly klasiky jako utopenci či nakládané hermelíny.
První provizorní kuchyň vznikla ze skladu, ale jak strávníků přibývalo, museli ji za covidu rozšířit, pak vybudovali i nové sociální zařízení. Dnes mají na lístku polévku, sedm jídel a pečou vlastní koláče. A co jde nejvíc na dračku? „Minutky. Guláše ani utopenci už to nejsou, to bývalo dřív,“ překvapuje Marta Dernerová.
Tam, kde je dnes vytopený lokál, bývala dřív jen otevřená veranda podél chaty, kam se lidé schovávali před deštěm. A protože hostů přibývalo, nakonec verandu zastřešili, před zimou zadělali fólií a další rok už ji zasklili a protáhli tam topení. „A pořád je to malý, máme to natěsno, prostě to nenafoukneme,“ směje se hostinská.

V rodinném podniku kmitají všichni: Marta i synové Honza a Tomáš a kuchař Matěj Matějka, který jim kryje záda v kuchyni, a na vše dohlíží Milan. Pravidelným hostem ji i známý trampský muzikant a malíř Marko Čermák. Čermák v lokále po rekonstrukci začal vystavovat obrazy na prodej – a kdyby se neprodaly, měly sloužit jako dekorace.
Jeho malby ale mizí tak rychle, že je kupcům prodává doslova už ve dveřích a ze slavných Rychlých šípů zbyly na zdi jen fotokopie. Jediný neprodejný originál visí v rohu: Milan Derner coby myslivec v plné polní. „Nechala jsem mu ho namalovat k sedmdesátinám,“ říká hostinská.
Na samotě u lesa
Spolu s výčepem se k nepoznání proměnila i osada, kde původní chatky postupně doplnily rodinné domy. „Když jsem tu bydlel sám, byli jsme tu přes zimu dva lidi. Hajnej a já. Bylo to úžasný,“ vzpomíná Milan Derner.
„Teď už to není ono, jezdí sem tolik lidí a protahují se silnice.“ Jeho žena přikyvuje: „Když jsem sem přišla a v zimě projelo auto, vědělo se, že je to hajnej. Dnes se musíte při přecházení silnice rozhlédnout.“

Trochu paradoxně je dnes hospoda závislá na turistech. „Místní mají zázemí na zahradách a dělají svoje grilovačky, chodí jich sem tak dvacet,“ počítá hostinská.
Za pěkného počasí jezdí cyklisté a o víkendech i stálí hosté z okolí na obědy. V adventu a v zimě zase přijdou na řadu husy, oslavy, Mikuláš, Silvestr a myslivecké naháňky.

S podzimními plískanicemi přichází čas čundráků. „S batohama přijdou v pátek, v sobotu posedí a v neděli jdou přes kopec na vlak,“ líčí Marta Dernerová. „Když jsou hosté při chuti a při síle, tak tu s nimi jsem kolikrát do tří čtyř do rána,“ říká její syn Honza, který ovšem ráno vstává a chystá hospodu na další den.
Kolty nízko u pasu
Divoce ostatně bývalo na Rovinách odjakživa, jak dokládá výroční kronika, kterou dali dohromady obyvatelé osady. Kolty se v osadě nosily až do 60. let, před válkou je tasili hlavně ostří hoši z Brdské zimní brigády.
Sousedé Antonín Gabriss a Venca Kunc na sebe ze srubů viděli, a tak si ze srandy ustřelovali korouhvičky u komínů, kamarádovi Jiřímu Mlejnkovi prý zase v rámci kanadského žertíku vyhodili dynamitem do povětří kadibudku.

Samotný Kunc – podle kroniky hřmotný chlap v kostkované košili a širáku, který si zahrál kočího ve filmu Limonádový Joe – údajně začínal den střelbou z okna hned po probuzení.
Před válkou se místu říkalo Trampské osady Kytín nebo Spojené osady brdských kamarádů. Dnešní označení Čunčí huba, které podle kronikářů „nebylo ani vznešené ani romantické, zato bylo velmi kamarádské, trochu drzé a nezaměnitelné“, se prosadilo až po válce.
Osada si ho vypůjčila od recesistického spolku Čunčích hub, který se scházel u chaty Swenson pod vedením Vaška Hlavatého a Karla Řacha. Prasečí hlavu namaloval právě Řach a usadila se na vlajce, bubnu i znaku hospody.

Spolek Čunčích hub řídil Velmistr (který o neomezená práva přicházel jen na svůj svátek, narozeniny a na Silvestra) pod heslem: „Co Bůh na nebi, to Čunčí Huba na zemi.“
Členem se mohl stát jen muž, který zaplatil pětikorunu kolkovného a složil čtyřstupňovou zkoušku, třeba první stupeň spočíval ve vypití deseti koňaků za 50 minut bez jídla a jiných nápojů.
Spolek sliboval zchudlým členům stipendia na tajné výlety a při úmrtí na delirium tremens vypravení pohřbu. Jedinou výhodou bylo právo dobírat si a štvát ostatní členy, což nečlenům dovoleno nebylo.
Nejdůležitější věta Řádu (jeho originál visí u Dernerů v rohu lokálu) ovšem zněla: „Vystoupení z Čunčích Hub a zrušení členství neexistuje.“ A jak je vidět u kamen v hospodě U Dernerů, toto pravidlo v brdských lesích platí dodnes.
Zdroj: autorský článek, výroční kronika ke sto letům osady Rovina (autoři Monika Krykorková, Zuzana Švédová, Petr Kalač, Allan Jaroš)
Chcete vídat Aktuálně.cz častěji na Googlu?
Přidat jako preferovaný zdroj内容来自 Aktuálně.cz,版权归原作者所有。
阅读原文 ↗