Před 300 lety si v Lipsku nedávali bacha na kávu, ale Bacha ke kávě. A věděli proč!
Jakou roli v této tradici sehráli Johann Sebastian Bach a Georg Philipp Telemann? To příští rok v květnu připomene soubor Collegium Marianum na Pražském jaru. Ale pojďme se podívat, jak to celé začalo…
Dnes si jen těžko představíme dobu, kdy byla káva exotickou novinkou, drahou výsadou bohatých či dokonce hořkým satanovým vynálezem. Pití kávy posvětil až papež Klement VIII. – údajně poté, co mu zachutnala. Mimochodem, zatímco katolíci vzali kávu na milost, například mormoni její konzumaci striktně zakazují dodnes. Pro většinu z nás je ale káva ranní rutinou, drobným každodenním rituálem nebo záminkou k setkávání. Kavárenská kultura, pestrá nabídka kávových nápojů i rozmanité způsoby jejich přípravy jsou dnes přirozenou součástí našich životů.
To vše nicméně během staletí prošlo zajímavým vývojem. Káva se do Evropy dostávala z Blízkého východu v průběhu 17. století a zároveň s ní se šířila i kultura škol mudrců neboli kaváren, které měly v té době v arabských zemích již dlouholetou tradici. Stejně jako dnes ani před více než 300 lety to nebyla pouze místa, kde se člověk občerstvil, ale prostor pro setkávání, rozhovory, výměnu informací, nejrůznější formy zábavy i skvělé podnikatelské nápady. Věděli jste například, že dnešní světově proslulá pojišťovací a zajišťovací burza Lloyd’s of London má své kořeny v kavárně Edwarda Lloyda, kde se koncem 17. století scházeli obchodníci, rejdaři a námořní kapitáni? A nejen oni, tato místa si záhy oblíbili spisovatelé, obchodníci, politici… a také hudebníci, pro které se v nich otevřela možnost koncertovat a uvádět zábavnější repertoár než na kostelních kůrech. Výjimkou nebylo ani saské Lipsko, kde tento trend odstartoval na začátku 18. století a valnou měrou k němu přispěli Georg Philipp Telemann a Johann Sebastian Bach.
Kavárna u Zimmermanna
Jedním z vizionářů, které napadlo spojit kavárenskou kulturu s koncerty, byl lipský podnikatel Gottfried Zimmermann. Podle dochovaných pramenů se u Zimmermanna za koncerty neplatilo vstupné – podnik byl finančně kompenzován posluchači, kteří konzumovali kávu, tehdy poměrně drahou. A ačkoliv byl v té době svět kaváren vyhrazen mužům, na koncerty měly přístup i ženy, a to dokonce bez doprovodu. Páteční večery v Zimmermannsches Kaffeehaus tak představovaly jednu z mála příležitostí, kdy se intelektuální prostředí otevíralo prostřednictvím hudby také ženskému publiku. Zimmermann navíc hudebníky nepodporoval jen tím, že jim dával po čtyři dlouhé dekády příležitost pravidelně koncertovat, ale pořizoval pro ně také větší nástroje – cembala, violoncella, fagoty či violony, které si jednotliví hráči buďto nemohli finančně dovolit, nebo nebylo možné je tak lehce přenést.
Telemann, který v Lipsku studoval práva, sestavil ze studentů zdejší univerzity kolem roku 1702 soubor Collegium Musicum, který začal záhy spolupracovat právě s Zimmermannem. A i když Telemann Lipsko v roce 1705 opustil, tradice veřejného měšťanského muzicírování, kterou zde de facto založil, se v Lipsku dále rozvíjela a zapouštěla kořeny.
Bachovi, který se přestěhoval do Lipska v roce 1723 a nastoupil na místo kantora u kostela svatého Tomáše, tato hudebně‑kavárenská kultura zjevně konvenovala natolik, že nejenže posléze v koncertech pokračoval, ale premiéroval na nich řadu svých skladeb. Hudebníky z Collegia využíval i tam, kde jeho soubor v Thomaskirche početně nestačil. Káva se nakonec stala také tématem jedné z jeho nejslavnějších kantát – Schweigt stille, plaudert nicht, známé jako Kantáta o kávě, která zazní na Pražském jaru. Toto dílo není jen kuriozitou o oblíbeném nápoji, ale i malou komickou scénou o konfliktu mezi otcem a dcerou: zatímco Schlendrian se dceru snaží přesvědčit, aby s pitím kávy přestala, ona se oblíbeného nápoje nechce zříct. Kantáta tak s nadsázkou zachycuje generační konflikt, střet starých společenských konvencí s novým životním stylem a mladou ženu, která si navzdory otcovu naléhání hájí svou volbu. Káva se tu stává ústředním symbolem.
Bach v Zimmermannově kavárně uváděl mimo jiné své orchestrální suity, houslové a cembalové koncerty i světské kantáty a vedle vlastní tvorby dirigoval také hudbu dalších současných skladatelů, včetně svého přítele Telemanna. Ti dva se pravděpodobně seznámili v Eisenachu, Bachově rodném městě, kam Telemann zamířil po odchodu z Lipska. Spřátelili se a Telemann se dokonce stal kmotrem Bachova syna – Carla Philippa Emanuela. V roce 1712 odešel nejprve do Frankfurtu a poté do Hamburku, kde byl jmenován kantorem na slavné Johanneum Lateinschule, ředitelem pěti hlavních kůrů a k tomu ještě ředitelem opery.
Bach versus Telemann
Je to svým způsobem paradox, že se dnes Bachovi připisuje sláva, které se v 18. století po celé Evropě těšil především Georg Philipp Telemann. Nicméně Jana Semerádová, vedoucí Collegia Mariana, upozorňuje, že bychom neměli Bacha a Telemanna stavět do role vítěze a poraženého. „Oba skladatelé se znali, vzájemně se uznávali a dokonale ovládali hudební jazyk své doby. Ač byly jejich cesty v mnohém podobné, jejich hudba vycházela z odlišných světů. Bachova vize byla metafyzická, Telemannova spíše humanistická: chtěl svou hudbou především potěšit a okouzlit, aniž by působil vulgárně či afektovaně. Ani Bacha však nelze jednoduše označit za duchovního skladatele, neboť dokázal psát velmi soudobou hudbu, pokud to bylo žádoucí, anebo chtěl využít její jazyk v parodii.“ To ilustruje i jeho působení v Café Zimmermann, které nebylo jen jakousi odlehčenou odbočkou od duchovní tvorby, ale součástí živého hudebního provozu města.
Dnešní kavárenský život má s tím lipským mnohé společného. Zastavíme se, pohovoříme s přáteli nebo si otevřeme novou knihu. Na živou hudbu však narazíme spíše výjimečně; většinou naše rozhovory tiše podkresluje hudba z reproduktorů. V Lipsku 18. století tomu bylo naopak. Káva přilákala publikum – a Bach či Telemann se postarali o to, aby bylo co poslouchat. Collegium Marianum na Pražském jaru připomene lipskou tradici, kdy studenti, filozofové či příslušníci osvícené měšťanské společnosti přicházeli do kaváren i za krásnou živou hudbou.
Kantáta o kávě
Collegium Marianum
Jana Semerádová – traverso
Hana Blažíková, Ondřej Holub, Roman Hoza – zpěv
Rudolfinum
23. května 2027
Chcete vídat Aktuálně.cz častěji na Googlu?
Přidat jako preferovaný zdroj内容来自 Aktuálně.cz,版权归原作者所有。
阅读原文 ↗