Tomáš ze Zrádců: Pytláky jsme dostali do vězení. Na ostrově se pak přestalo lovit
Tomáš Ouhel se ochraně přírody věnuje téměř čtvrt století. Začínal v jihovýchodní Asii, kam se poprvé vydal krátce po osmnáctých narozeninách. Dnes spolupracuje s mezinárodními týmy, neziskovými organizacemi i zoologickými zahradami.
Jeho práce zahrnuje výzkum ohrožených druhů, ochranu jejich přirozeného prostředí i boj proti nelegálnímu obchodu se zvířaty. Do povědomí širší veřejnosti se dostal také díky televizní soutěži Zrádci. Do hry šel mimo jiné proto, aby se o ochraně přírody a projektech, na kterých pracuje, dozvědělo více lidí.
Od skautských táborů k ochraně přírody
Kdy u vás začal zájem o přírodu a její ochranu?
Ve skautském oddíle. Jsem jeho členem od první třídy, tedy zhruba 35 let. Dnes už tam chodím se synem a je ze mě tak trochu skautský strejda. Hodně mi daly výpravy, tábory a brigády, na kterých jsme třeba sázeli stromky. Důležití pro mě byli také vedoucí. Někteří mě inspirovali tím, jak dokázali v přírodě fungovat, vyrábět si vlastní věci a chovat se k okolí ohleduplně. Právě tam podle mě vznikl můj vztah k přírodě. Později se spojil s touhou pomáhat a něco měnit.
Pochopil jsem, že moje místo je v ochraně ohrožených druhů. Vymírání některých z nich dnes probíhá mimořádně rychle. Mám pocit, že pokud pro jejich záchranu neuděláme maximum právě teď, naši vnuci budou znát řadu zvířat, která dnes považujeme za běžná, už jen z muzeí a zoologických zahrad.
Váš otec byl malíř. Ovlivnilo vás i rodinné prostředí?
Na základní i střední škole jsem od učitelek výtvarné výchovy často slýchal, že nemaluju jako tatínek. V dětství jsem k tomu měl spíš odpor. Chodili jsme ale na vernisáže a výstavy a postupně jsem si k umění našel hluboký vztah.
Sám sice příliš netvořím, ale určitou potřebu tvorby vnímám ve svém podnikání a zakládání projektů. Bydlím v tátově bývalém ateliéru a jeho obrazy mě obklopují ze všech stran. Dřív jsem je tak nevnímal, dnes před nimi někdy sedím a přemýšlím. Jsem rád, že můžu žít v prostředí, které po něm zůstalo.
Proč jste se vydal právě do jihovýchodní Asie?
Byla to trochu náhoda. Po střední škole jsem odjel do Londýna, kde jsem asi čtyři měsíce pracoval jako číšník. Jakmile jsem vydělal dost peněz na letenku a půlroční pobyt, koupil jsem si ji. Kamarád tehdy plánoval cestu do Kambodže, a tak jsme vyrazili spolu.
Dodnes si pamatuju, jak jsem poprvé vystoupil na letišti v Bangkoku. Ta jinakost mě nadchla a vydrželo mi to dodnes. V jihovýchodní Asii se pohybuju skoro 25 let.
Ochrana přírody není jen výzkum. Někdy končí zatýkáním
V čem se ochrana přírody v Indonésii liší od té evropské?
V Evropě už nám příliš původní přírody nezbylo. V jihovýchodní Asii, Jižní Americe nebo Africe ale stále existují rozsáhlé plochy původních ekosystémů. Zároveň jsou pod obrovským tlakem, jaký jsme v Evropě zažívali před staletími.
Neříkám, že ochrana přírody u nás není důležitá. Jen mám pocit, že právě v jihovýchodní Asii můžeme s týmy, se kterými spolupracuji, dosáhnout výrazného dopadu. V podnikání člověk měří úspěch tím, kolik vydělá. V akademickém prostředí se sledují dopady výzkumu a citace. V ochraně přírody by se měl měřit především skutečný dopad na celý ekosystém.
Co konkrétně vaše práce v Indonésii obnáší?
Zaměřujeme se hlavně na konkrétní ohrožené druhy. Pracujeme se zpěvnými ptáky, mořskými želvami a nově také s dugongy. Sledujeme populace, jejich vývoj a to, v jakém stavu se nacházejí. Podle toho pak vybíráme vhodné nástroje ochrany.
Někdy potřebujeme zjistit, jestli ptáci na dvou různých ostrovech patří ke stejnému druhu. V takovém případě je nutné získat vzorky, udělat DNA analýzy a ověřit, zda nejde o samostatný druh. Výsledky mohou ovlivnit i jeho zařazení na červený seznam ohrožených druhů IUCN. Pokud se dostane do kategorie kriticky ohrožených, je to velmi vážný signál.
Věda nám dodává informace o stavu populací a biologii zvířat. Na ně pak navazuje samotná ochrana přírody. Můžeme spolupracovat s místními komunitami, vzdělávat děti ve školách, zaměstnávat rangery v národních parcích. A někdy je potřeba využít také vymáhání práva a dostat pytláky či pašeráky před soud.
V rámci jednoho výzkumu jste narazili na populaci ptáka, o kterém se předpokládalo, že už vyhynul. Co se tehdy podařilo zjistit?
Docela náhodou jsme objevili poslední populaci loskutáka velkého, respektive loskutáka niaského podle použité taxonomie. Ukázalo se, že druh, který vypadal jako vyhubený, stále přežívá na jednom místě. Šlo o malou populaci čítající přibližně 150 až 250 jedinců, která čelila obrovskému tlaku pytláků.
Podařilo se nám nejen populaci objevit, ale také nastavit na ostrově účinnější ochranu. Zorganizovali jsme akci, při níž jsme zatkli pytláky. Ti nakonec dostali téměř dva roky vězení. Od té doby se na ostrově nepytlačí.
Jak jste se dostali od výzkumu až k zásahu proti pytlákům?
Výzkum nám pomohl pochopit, jak kritická situace na místě je. Potom jsme využili nástroje, které ochrana přírody nabízí. Nejde jen o samotné zatýkání. Je potřeba znát místní, vědět, kdo zvířata loví a kdo je vykupuje, a spolupracovat s lidmi, kteří nám dokážou potřebné informace předat. Právě v tom je důležitá spolupráce s místními týmy. Bez nich bychom se k řadě informací vůbec nedostali.
Co jsou pytláci a pašeráci za lidi? A jak nebezpečná je taková práce?
V Indonésii je tato práce poměrně bezpečná. Nedá se srovnávat se situací v subsaharské Africe nebo Latinské Americe. Místní pytláci jsou často obyčejní vesničané, kteří loví zvířata kvůli penězům. Většinou ale mají nějakou jinou možnost obživy.
Překupníci a větší pašeráci už mohou být součástí organizovaného zločinu. Někteří obchodují nejen se zvířaty, ale také s drogami nebo zbraněmi. Přesto bych nechtěl, aby si někdo představoval, že naše práce připomíná akční film o Jamesi Bondovi. Nikdo se nespouští na laně a nechytá ozbrojené skupiny.
Je to spíš náročná investigativní a manažerská práce. Často vůbec nevíte, kde se obchod odehrává ani kdo zvířata vykupuje. Musíte si získat důvěru lidí, navazovat kontakty a mít v terénu spolupracovníky. Někdy je potřeba dostat se i k jejich komunikačním zařízením.
Zároveň je důležité chápat, proč se lidé do pytláctví zapojují. Často vycházejí z určité tradice a jejich životní podmínky se nezměnily tak rychle jako svět kolem nich. Když se k tomu přidá odlesňování, mezinárodní obchod a různé mýty o využití zvířat v tradiční medicíně nebo drogách, vzniká obrovský tlak na ohrožené druhy.
Nestačila by osvěta a vzdělávání místních lidí?
Osvěta a vzdělávání jsou důležité, ale samy o sobě už někdy nestačí. U některých druhů jsme se dostali do situace, kdy je potřeba jednat rychle. Pokud bychom se teď rozhodli, že budeme luskouny chránit pouze vzděláváním ve školách a osvětovými kampaněmi, může už být pozdě.
Potřebujeme kombinovat různé nástroje: chránit přirozené prostředí, vyvracet mýty, vzdělávat, ale také dopadnout a odsoudit lidi, kteří stojí za nelegálním obchodem. Nejde o chuť někoho trestat. Je to nutnost, pokud chceme některé druhy zachránit.
Miliony želvích vajec a deset let ochrany
Zásah proti pytlákům měl dopad také na mořské želvy. Jak spolu tyto příběhy souvisejí?
Na stejném ostrově hnízdí kožatky velké a karety obrovské. Před naším zásahem místní lidé vybírali téměř všechna vejce. Změna situace byla pro místní komunitu velkým překvapením. Nebylo běžné, aby někdo za pytláctví volně žijících zvířat skutečně skončil ve vězení.
Mým oblíbeným číslem je 3,6 milionu. Minimálně tolik želvích vajec se mohlo na místě vylíhnout od roku 2016, kdy jsme provedli zásah. Samozřejmě většina mláďat nepřežije. Želvy mají tolik potomků právě proto, že se velká část z nich stane potravou orlů, varanů nebo ryb.
Za největší úspěch ale nepovažuju jen samotný zásah. Důležité je, že jsme od projektu neodešli. Už deset let pokračujeme v ochraně tohoto místa společně s novozélandskou a indonéskou organizací. Naše česká nezisková organizace se podílí na financování a projekt dál funguje. Pytláctví a pašeráctví tam prakticky zmizelo. Kdybych věděl, že už se mi v životě podaří jen tohle, asi by mi to stačilo. Doufám ale, že se ještě několikrát povede udělat podobně účinný krok.

Na čem pracujete nyní?
Jedním z nejbližších projektů je expedice na Mentavajské ostrovy, kterou připravujeme na duben a květen příštího roku. Hlavním mediálním partnerem je National Geographic.Česko. Chystáme se na dva velmi odlehlé ostrůvky, kam se podle našich informací dosud žádná vědecká expedice nevydala. Nachází se tam významné kladiště kožatek velkých, nejohroženějšího druhu mořských želv. Vejce tam ale místní rybáři pravidelně vybírají. Připlouvají na ostrovy, zůstávají tam zhruba měsíc, snůšky vyberou a potom odplují.
V takové situaci nemá smysl lidi jen zavírat do vězení. Chceme jim nabídnout jinou možnost obživy. Místo vybírání želvích vajec by se mohli o kladiště starat, sledovat hnízda a pomáhat s monitoringem. Za práci by dostávali peníze. Zároveň bychom tam chtěli přivážet menší skupiny potápěčů, kteří by místním zaplatili za přípravu zázemí, jídlo a další služby. Cílem je změnit způsob, jakým lidé na ostrovech vydělávají. Nechceme jim vzít dosavadní obživu a nechat je bez alternativy. Potřebujeme, aby se z lidí, kteří želví vejce vybírají, stali lidé, kteří jejich hnízdiště chrání.
Výstava: Půjčeno od přírody
Šupiny luskounů, výrobky ze slonoviny, krokodýlí kůže nebo lihové lektvary s hady. Předměty zabavené při zásazích proti nelegálnímu obchodu se zvířaty představí nezisková organizace Lestari. Návštěvníci si je budou moci prohlédnout od 10. listopadu v pražském Vnitroblocku, kde se uskuteční druhá premiéra dokumentu Duchové džungle. Film přibližuje práci organizace v jihovýchodní Asii a ochranu luskounů. Výstava upozorní také na to, že některé suvenýry z cest mohou pocházet z nelegálního obchodu s ohroženými druhy a jejich dovoz může být trestný.
Jak náročné je dostat se na tak odlehlé místo?
Už samotná příprava je složitá. Jde o dva ostrůvky pod Mentavajským souostrovím, které je samo o sobě odlehlé. Cesta tam trvá několik dní a dostat se na místo lze v podstatě jen polovinu roku. Ve druhé části roku jsou tak velké vlny, že je obtížné přejet přes korálový útes.
Základem je sehnat dobrou loď a posádku. Na místo pojedu ještě o dva týdny dřív než zbytek expedice. Musím tam dopravit potápěčské vybavení a zajistit loď, kapitána, další členy posádky i lidi, kteří nám pomohou s přepravou věcí. Je to trochu jako Piráti z Karibiku. Přijedu do přístavu, obcházím místní podniky, hledám majitele lodi a snažím se dát dohromady celou posádku. Na expedici plánujeme vyrazit na dva až čtyři týdny.
Může v takových oblastech pomáhat také turismus?
Myslím, že udržitelný turismus může být pro ochranu přírody velmi důležitý. Neměli bychom si ale myslet, že každý druh návštěvnosti je automaticky prospěšný. Existují místa, kde turisté poškozují korálové útesy, ruší zvířata nebo se k nim chovají nevhodně.
V oblastech, kde pracuju, ale může turismus místním přinášet pracovní příležitosti. Díky němu nemusí tolik spoléhat na činnosti, které přírodu ničí. Pokud přijedou lidé, kteří respektují pravidla ochranářských organizací a jsou ochotni za návštěvu zaplatit, můžeme zaměstnat další rangery a financovat ochranu území. Pro mě je to někdy udržitelnější způsob financování než granty, které mají omezenou dobu trvání. Důležité je nastavit jasné limity.
Nemyslím si, že bychom měli krásná místa na světě úplně uzavřít a nechat je navštěvovat jen vědce. Když někdo na vlastní oči uvidí, jak mořská želva klade vejce, může to být zážitek, který mu změní život. Třeba se právě díky němu rozhodne věnovat ochraně přírody.
Z Indonésie do Zrádců
Kromě ochrany přírody podnikáte také v Indonésii. Jaké projekty tam máte?
Za těch zhruba dvacet let jsem prošel různými podnikatelskými projekty. V současnosti máme portfolio nemovitostí a dlouhodobých pronájmů, provozovali jsme dva resorty, nyní zůstává jeden. Surfcamp na ostrově Pinang Island jsme loni zavřeli, protože se nám ho nedařilo dlouhodobě provozovat ziskově. Byl to můj srdcový projekt a jedno z nejkrásnějších míst, která jsem kdy navštívil. Zůstal nám ale menší ostrov, kde s obchodními partnery Pepou Říhou a Michalem Wasserbauerem provozujeme potápěčské centrum a několik chatek.
Je to spíš takový punkový kemp pro baťůžkáře. Kluci z našeho skautského oddílu, kteří tam se mnou loni byli, poznali, že to stavěl někdo od nás. Všechno trochu připomíná naši táborovou kuchyň. Teď se ale nabídka rozšiřuje. Kolega si tam postavil luxusní vilu, takže chceme nabídnout jak jednoduché ubytování, tak pohodlnější pobyty. Nedávno nám bohužel vyhořela restaurace. Za dva týdny odlétám do Indonésie, abych uklidil spáleniště, zjistil, co se stalo, a postavil novou restauraci. Nechci, abychom museli odmítat hosty.
Do Zrádců jste šel v době, kdy jste se ucházel o post ředitele pražské zoologické zahrady. Jak jste se k televizní soutěži dostal?
Do Zrádců jsem šel v dobrém načasování. Dlouho jsem se připravoval na výběrové řízení na ředitele pražské zoo. Byl to můj hlavní cíl. Když to nevyšlo, přišla nabídka účastnit se soutěže. Říkal jsem si, že když nebudu v Praze, budu alespoň ve Zrádcích.
Byl to neuvěřitelně silný zážitek. Nečekal jsem, že mě hra tolik pohltí. Nejvíc mě překvapilo, jak intenzivně jsem se dokázal soustředit jen na jednu věc. Člověk je bez mobilu, odřízne se od vnějšího světa a věnuje se pouze hře. Jako skaut jsem od dětství hrával Městečko Palermo. Zrádci jsou vlastně jeho mnohem větší verzí. Moji oblíbenou hru zkrátka někdo vzal a dal jí obrovské rozměry. Moc jsem si to užil.
Dokáže vás hra skutečně vtáhnout natolik, že se začnete bát o život?
Ano. Samozřejmě víte, že je to pořád jen hra a že můžete odejít. Jenže nechcete. Po čase opadne počáteční nadšení z Křivoklátu a člověk se do hry ponoří natolik, že začne mít strach o svůj život, i když rozumově ví, že mu nic nehrozí. V době natáčení jsem prakticky nemyslel na nic mimo Křivoklát.
Chtěl jste účastí ve Zrádcích upozornit také na svou práci v ochraně přírody?
Ano, to byl jeden z důvodů. Chtěl jsem zviditelnit práci, kterou děláme s lidmi kolem mě, a dostat ochranu přírody do širšího mediálního prostoru. Věřím, že se to podařilo. Doufám, že díky větší známosti získáme pro některé projekty zajímavější partnery nebo že naši současní podporovatelé uvidí v partnerství s námi větší marketingový přínos.
O post ředitele pražské zoo jste usiloval dlouho. Proč vás tato pozice tolik zajímala?
Byl v tom osobní důvod. Po letech jsem se chtěl vrátit do České republiky. Práce v pražské zoo by pro mě znamenala skutečný návrat do Prahy na plný úvazek. Zároveň jde o jednu z nejvýznamnějších pozic ve světě zoologických zahrad, kde má člověk velký vliv na jejich fungování.
Nejdůležitější ale je, že moderní a dobře řízené zoologické zahrady jsou centry ochrany přírody. Takto fungují například v Británii, Americe, Německu, Francii nebo Španělsku. Organizace jako Durrell Wildlife Conservation Trust nebo Zoological Society of London mají velké týmy a s těmito lidmi se potkáváme i v terénu.
Dlouho spolupracuji se zoo v Liberci, nyní také se zoo v Ústí nad Labem. Jsou to sice menší týmy, ale řada projektů by se bez jejich podpory vůbec neobešla. Chtěl jsem se dostat do pozice, kde bych mohl zkušenosti z ochrany přírody ještě víc uplatnit při řízení celé organizace.
Současné ředitelce pražské zoo držím palce. Myslím, že má podobnou představu o tom, jak posilovat roli ochrany přírody v zoologických zahradách. Věřím, že pražská zoo v tomto směru výrazně poroste.
Zdroj: autorský rozhovor
Chcete vídat Aktuálně.cz častěji na Googlu?
Přidat jako preferovaný zdroj内容来自 Aktuálně.cz,版权归原作者所有。
阅读原文 ↗