Retro cukrárna, kam se vracejí celé generace. „Nejlepší větrníky peče taťka,“ říká dcera majitelů
Cukrářství U Michala v pražském Podolí je nejspíš dokonalá ilustrace pojmu rodinný podnik. Tatínek peče každý den od šesti ráno, maminka se v pětasedmdesáti stará o sousední květinářství, jejich dcera Jana přebíhá mezi oběma podniky a za pultem už pomáhá i čtrnáctiletá vnučka.
„Jsme spolu nějakých šestnáct hodin denně, sedm dní v týdnu,“ usmívá se sedmačtyřicetiletá Jana Jelínková. Sama přitom do této cukrárny chodila už jako malá, dávno předtím, než ji převzali její rodiče. Zákusky se na stejném místě prodávaly už za socialismu, původní cukrárna ale později na několik let zavřela.
„Mamka mi vyprávěla, že když jsme sem chodili do cukrárny, největším lákadlem byly rakvičky,“ vzpomíná Jana. Když ukazuje fotografie z prvních let Cukrářství U Michala, zdá se, jako by se tu za více než třicet let příliš nezměnilo. Podnik si dodnes uchoval svou původní atmosféru a vracejí se do něj i zákazníci, kteří Janu pamatují ještě jako malou holčičku, kterou potkávali v ulicích Podolí.
Od květin k zákuskům
Rodinný příběh začal krátce po revoluci, a to docela jinak než u pečení. Janin tatínek byl vyučený zahradník a po revoluci se rodiče pustili do podnikání s květinami. Tatínek si k tomu ještě ponechal svou původní práci. Dařilo se jim, a když se vedle jejich květinářství uvolnil prostor po někdejší cukrárně, maminka dostala nápad.
„Mamka je taková podnikavá. Řekla si, že jsme z Podolí, je tady volný prostor, tak proč tady neudělat cukrárnu,“ vzpomíná Jana. Chtěla zkrátka spojit květiny a zákusky pod jednu střechu.
Jí samotné tehdy bylo třináct let, a tak v novém podniku trávila velkou část dětství. S bratrem Michalem, po kterém cukrárna dostala jméno, rodičům od začátku pomáhali. Prostory se musely kompletně předělat a rodina měla plné ruce práce.
Zpočátku v cukrárně pracovalo několik zkušených cukrářů. Jenže postupně odcházeli do důchodu a otci přestávala vyhovovat i jeho dosavadní práce. „Řekl, že musí skončit, nebo se zblázní,“ vzpomíná Jana na jeho tehdejší rozhodnutí. Udělal si rekvalifikační kurz na cukráře a pustil se do pečení.
Podobnou změnu profese později prodělala i ona sama. Po škole zamířila do hotelnictví jako vedoucí recepce. Když se jí ale narodila dcera, rozhodla se, že už se do původního zaměstnání nevrátí. Místo toho nastoupila do rodinného podniku.
„Nejtěžší bylo, že jsem neuměla péct,“ směje se. Do té doby totiž byla zvyklá hlavně prodávat a povídat si se zákazníky. Opravdu péct se naučila až během covidu, kdy chtěli tatínka kvůli jeho věku chránit a nechávali ho raději doma na zahradě.
„Poprvé v roce 2020 jsem upekla korpus,“ vzpomíná. A právě tehdy zjistila, že ji pečení vlastně ohromně baví. „Chodíte do práce, ale nechodíte do práce, protože vás to prostě baví. A vždycky tam dáte kus sebe,“ shrnuje.
Nejlepší větrníky peče taťka
Hlavním cukrářem ale dodnes zůstává tatínek. Do cukrárny chodí každý den, od pondělí do neděle. Po Podolí se navíc stále prohání na koloběžce. „To je můj tatínek. Teď odjede na koloběžce,“ ukazuje Jana během rozhovoru.
Právě on má na starosti tradiční cukrařinu. Věnečky, větrníky, rakvičky nebo punčové řezy. Jana se naopak věnuje hlavně modernějším dezertům, u kterých si může vyhrát se zdobením a zkoušet nové kombinace chutí.
A přiznává, že některé tatínkovy recepty dodnes neumí. „Větrníky třeba neumím. Ty jsem ještě nepekla. Já to všechno ozdobím, všechno udělám, ale abych udělala ten základ?“ směje se.
V cukrárně si přitom téměř všechno vyrábějí sami. Od korpusů přes krémy až po náplně. „Jediné, co tady neděláme, jsou korpusy na laskonky,“ přibližuje. Každý den tu podle jejího odhadu připraví kolem pěti set až šesti set zákusků. Mezi nejoblíbenější patří právě rakvičky, malinovo-tvarohový dezert nebo dnes už trochu pozapomenutá cukrářská klasika – brambora.
Třetí generace
Za více než třicet let se v cukrárně vystřídaly celé generace zákazníků. Někteří sem chodí už od otevření, jiní pamatují dokonce ještě cukrárnu, která na stejném místě fungovala za socialismu. A Jana má radost, že si cestu k tradičním zákuskům začínají znovu nacházet i mladí lidé.
„Dřív bylo období, kdy sem mládež nebo dvacetiletí vůbec nechodili. A teď přijdou a řeknou: Jé, super, dám si tohle,“ popisuje. Podle ní mladší zákazníci začínají znovu oceňovat klasické zákusky, ve kterých rozeznají jednotlivé chutě. „Že když do toho kousnete, cítíte šlehačku, čokoládu a višeň,“ vysvětluje.
Největší radost jí ale dělá, když zákazníci odcházejí spokojení, ať už sem chodí pravidelně, nebo zavítali poprvé. A také její vlastní dcera, která je podle Jany přísným kritikem. „Klidně řekne, když jí něco nechutná,“ směje se. Její názor už ale bere vážně a občas se jí sama ptá, co by do kterých zákusků přidala.
Čtrnáctiletá dcera se navíc pomalu zapojuje do rodinného podnikání. Zatím hlavně ochutnává, pomáhá se zdobením a ráda stojí za pultem, kde už může i obsluhovat zákazníky. Zdá se tak, že rodinná tradice bude pokračovat i třetí generací.
Čokoládová autíčka pro americký film
Vedle každodenního pečení se Jana pouští i do mnohem neobvyklejších zakázek. Její velkou zálibou jsou dorty a cukrářské výrobky pro filmaře, kteří se na ni opakovaně obracejí s nejrůznějšími požadavky.
„To jsou výzvy. Filmaři mi vždycky napíšou: Jani, šlo by?“ popisuje. Jednou tak vyrábí několikapatrový dort, jindy musí sladit jeho podobu s filmovými dekoracemi. Jedna z největších výzev ale přišla při zakázce pro americký film. Cukráři měli vyrobit čokoládové hrnky ve tvaru autíček, které musely vypadat skutečně, ale zároveň být jedlé a dostatečně měkké, aby se do nich dalo bez problémů kousnout.
„To byla neskutečná výzva,“ vzpomíná Jana. Autíček bylo kolem stovky, některá měla dokonce drobná zpětná zrcátka, která se nesměla ulomit. Podobné zakázky jí sice zaberou spoustu času, přesto je ráda přijímá dál. „Víte, že vám zavolají příště. A to mě hrozně hřeje u srdce,“ říká.
Další projekt rozjeli v důchodovém věku
Zdá se, že pouštět se do dalších výzev mají v rodině zkrátka v krvi. Přestože už několikrát přišla řeč na to, jestli by nebylo načase s podnikáním skončit a jít do důchodu, zatím se k tomu nikdo nemá. Především maminka, které je dnes pětasedmdesát, podle Jany občas uvažuje, že by si konečně odpočinula.
Když se ale letos naskytla příležitost převzít zavedenou cukrárnu ve Vlašimi, rodina dlouho neváhala. Ujala se podniku na Žižkově náměstí v historickém centru města, který předchozí majitelé provozovali více než třicet let. Spolu s ním předali i své recepty, a rodina tak navazuje na další dlouholetou cukrářskou tradici.
„Mamka si tak v pětasedmdesáti vzala ještě jednu velkou cukrárnu,“ uzavírá s úsměvem Jana.
VIDEO: Uděláme si to letos hezké. Iveta Fabešová odhalila recept na svůj vyhlášený vaječňák
Zdroj: autorský text
Chcete vídat Aktuálně.cz častěji na Googlu?
Přidat jako preferovaný zdroj内容来自 Aktuálně.cz,版权归原作者所有。
阅读原文 ↗