Anglický deník: Britská „stavba socialismu“. Svědectví z místa, kde ryby poslouchají diskotéku a pálí se miliardy
Stavba jaderné elektrárny, která měla být zářným symbolem britské energetické budoucnosti. Postupem času se však proměnila v monument přebujelé byrokracie a rozpočtového bezvědomí.
Příběh tohoto inženýrského obra se začal psát už v roce 2008. Když byla v roce 2016 výstavba definitivně schválena jako první nová jaderná elektrárna v Británii po více než třech desetiletích, panovalo velké nadšení. Reaktory měly začít dodávat elektřinu do sítě už v roce 2023 a celkové náklady měly dosáhnout přibližně 17 miliard liber. Ambiciózní, ale podle tehdejších odhadů zvládnutelný plán.
Dnes, na konci roku 2026, přesně po deseti letech od schválení výstavby, však realita vypadá úplně jinak. Svou daň si samozřejmě vybral covid, ale skutečnou ránu projektu zasadil především brexit a následný odliv zahraniční pracovní síly.
Termín spuštění se optimisticky posouvá někam k roku 2033 a odhadované náklady explodovaly na zhruba 47,5 miliardy liber. Z projektovaného technologického zázraku se tak stala finanční černá díra, ve které mizí miliardy s lehkostí, jakou by nedokázal předvést ani David Copperfield v dobách své největší slávy.
Postavit jadernou elektrárnu totiž neznamená jen nalít beton a vztyčit několik budov. Vyžaduje to tisíce pracovníků, specialistů, techniků, řidičů, koordinátorů a dělníků. Jenže právě těch začalo být po brexitu na ostrovech zoufale málo.
Vedení projektu se tak muselo pustit do doslova zběsilého lovu na pracovní sílu. Nedostatek pracovníků je ve Spojeném Království už dlouho naprosto utržený ze řetězu, ale na Hinkley Pointu to zašlo tak daleko, že dnes běžný skladník dokáže díky přesčasům, bonusům a příplatkům vydělávat částky, které hravě překonávají příjmy středního managementu v lecjaké průměrné firmě.
O odborných profesích, jako jsou elektrikáři nebo řidiči kamionů, se v souvislosti s touto stavbou snad ani pouštět do popisu astronomické výše platů nebudeme.
Situace na britském pracovním trhu je totiž místy skutečně absurdní. Aby se vůbec podařilo lidi na stavbu získat, snížily se požadavky v podstatě na schopnost udržet v rukou nářadí a přečíst si bezpečnostní pokyny. Vznikla mimo jiné také rozsáhlá síť bezplatné autobusové dopravy. Zaměstnanci jsou tak sváženi z celého hrabství a k tomu dostávají benefity, o kterých se většině běžně pracujících ještě před několika lety opravdu mohlo jen zdát.
Jako by však problémy s pracovní silou nestačily, přišlo na řadu druhé dějství celé ságy: ekologické bitvy a byrokratické absurdity. Když se rozhodlo, že chladicí systém elektrárny bude čerpat obrovská množství vody z Bristolského zálivu, rozhořel se dlouholetý spor se zelenými neziskovými organizacemi kvůli dopadům na mořský život.
Jedním z navrhovaných řešení se stal speciální akustický systém, který má pomocí zvuku odhánět ryby a úhoře od sacích potrubí. Prakticky jde o jakousi podmořskou diskotéku. Nezávislé studie na základě těchto návrhů spočítaly, že na jednu zachráněnou rybu budou investoři nuceni vynaložit přibližně 250 tisíc liber. V tomto kraji se to v podstatě rovná ceně slušného rodinného domu.
Následovaly roky studií, konzultací, soudních sporů, posudků a připomínek. Armády právníků, úředníků a ekologických expertů vedly debaty o tom, jak zajistit akustickou pohodu lososů, zatímco účet dál neúprosně narůstal.
Jenže skutečný rozsah celé mašinerie člověk pochopí až ve chvíli, kdy mluví s lidmi, kteří na stavbě tráví každý den. Nedávno jsem si zašel na pivo se svým kamarádem Adamem, kterému se podařilo na Hinkley Pointu uchytit jako skladník.
Když jsem mu řekl, že o projektu plánuji napsat článek, jen se pousmál a začal vyprávět. A nestačil jsem žasnout. To, co mi popsal, totiž nepřipomíná výstavbu strategického energetického projektu v kapitalistické zemi, ale spíše těžkotonážní socialistický experiment.
Pět lidí prý dokáže klidně i celou hodinu koordinovat přesun jediné palety z místa na místo, zatímco kolem nich krouží další desítky zaměstnanců v reflexních vestách, jejichž hlavním úkolem není nutně vykonávat práci, ale dohlížet na to, aby nikdo nevykonal činnost, která mu nepřísluší podle tabulek, postupů a interních předpisů.
Anglický deník řidiče náklaďáku
Jsem dítě reálného socialismu. Chlapec z malého města s šedivými paneláky. Pamatuji spartakiádu i fronty na banány. Chtěl jsem být šofér jako můj táta a táhlo mě to na Západ jako mou mámu. Když se pak otevřela možnost pracovat kdekoliv v rámci EU, neváhal jsem ani chvíli. Po osmi letech usilovného studia německého jazyka jsem zakotvil v… staré dobré Anglii – v malebném Somersetu na jihozápadě ostrova. I když Anglii miluji, občas se nezdržím kritiky – i proto tu jsem jen jako „řidič náklaďáku“. V kolébce svobody vás totiž nyní může navštívit doma policie i za nevhodný vtip na sociální síti.
Je to fascinující přehlídka systému, ve kterém proces postupně převzal vládu nad výsledkem. Materiálem i časem se často plýtvá způsobem, který by v soukromé firmě zaměřené na efektivitu působil téměř jako komedie z normalizačního Československa. Zúčtování na konci měsíce ovšem probíhá s královskou přesností.
Otázkou každopádně zůstává, zda je normální, aby se projekt s původním rozpočtem 17 miliard liber během několika let přiblížil hranici 50 miliard, aniž by to vyvolalo skutečně zásadní celospolečenskou debatu o odpovědnosti a efektivitě.
Kapitalismus a zdravý selský rozum jako by na mnoha místech začínaly ustupovat systému, který produkuje stále více regulací, kontrolních mechanismů, poradenských struktur a administrativních procesů. A tento přeregulovaný moloch pomalu požírá ostrov svatého Jiří zevnitř, stejně jako jej oslabuje neochota mnoha místních lidí pracovat a podílet se na jeho světlejší budoucnosti.
Chcete vídat Aktuálně.cz častěji na Googlu?
Přidat jako preferovaný zdroj内容来自 Aktuálně.cz,版权归原作者所有。
阅读原文 ↗