Porotkyně StarDance Jana Burkiewiczová: Musíme se umět pochválit

Když jste loni spolupracovala jako choreografka na projektu StarDance Tour, co jste vnímala nejsilněji, když jste poprvé vstoupila do zákulisí?

Byla jsem hodně překvapená, jak je to velký fenomén. Jako choreografka mám někdy pocit, že tanec je upozaděný, ale tady hraje prim. Byla jsem nadšená, když jsme jezdili po velkých halách včetně pražské O2 areny a já viděla šestnáct tisíc lidí jásajících nad tancem. Osobně jsem fandila a držela palce každému tanečníkovi, aby se mu daný večer povedl. Zkoušela jsem se všemi dopředu a vytvořila si s nimi vztah. Neřešila jsem, kdo je nejlepší, ale bavilo mě, když si tanečníci choreografii dokázali užít a podařilo se jim pak stáhnout dav diváků svou energií.

Jakou jste zvyklá dávat zpětnou vazbu?

Mám pocit, že když se lidé motivují a inspirují pozitivně, jsou výkonnější. Pravidelně to aplikuji i u svých tanečníků. Myslím si totiž, že tančit může opravdu každý. Jen je občas potřeba upozornit na momenty, které lze zlepšit, a pak vypíchnout ty, které jsou na člověku výjimečné. Je to kouzlo obojího. Neznamená to ale, že nejsem náročná. Na druhou stranu se snažím být i chápavá, protože málokdo si uvědomuje, že tanec je kombinací mnoha prvků. Musíte zvládnout kroky, hudbu, partnera, ale i vlastní únavu. A do toho je třeba se tvářit, že o nic nejde, podat určitý herecký výkon. Tohle všechno si dobře uvědomuji, protože jsem si tím sama prošla.

Foto: Petr Horník, Novinky

Jana Burkiewiczová se letos stala novou porotkyní StarDance.

Jste tedy ochotná odpustit tanečníkovi chybu?

Odpouštím je v momentě, kdy vidím, že vynaložil velké úsilí. Beru chyby jako součást života a občas i jako velké pozitivum. Když se to přihodí na jevišti, tak to znamená, že si ji víc uvědomí a mnohdy ji využije ve svůj prospěch. A pak se začnou dít pozitivní věci.

Pomůže někdy kostým tím, že skryje drobnou nepřesnost?

Určitě. V tom vidím trochu nefér výhodu mužů, kteří mají při tanci dlouhé kalhoty, zvláště v latině. Ženy jsou při ní odhalené až k bokům, nic neschovají, vše je vidět a pozornost tak bývá zaměřená spíše jejich směrem.

Jste v hodnocení shovívavá i sama k sobě?

Jak se říká, člověk je největší pes sám na sebe. Jsem si vědoma, že to není dobře, ale s věkem se učím sama sobě odpouštět chyby. Dokonce jsem o tom udělala i taneční představení. Jmenuje se Směj se, pořád se směj! a jeho ústředním tématem je vyhoření.

Přitahují vás těžká témata?

Jsou pro mě určitou výzvou a zároveň musím přiznat, že je tak trochu „zneužívám“ sama pro sebe, abych jim lépe porozuměla. Nejde o čistý kalkul, spíš o určitý model objevování světa. Když mě takové téma zaujme, začnu se jím zabývat do hloubky, analyzuji ho, snažím se o něm číst různé knihy. Navíc mám pocit, že téma vyhoření teď v kultuře přímo visí. Zejména v té nezávislé, která vznikla po roce osmdesát devět a nyní v ní chybí jistoty. Nevyhořet v takovém prostředí je skutečná výzva.

Foto: Archiv Jany Burkiewiczové

Jana založila v roce 2015 taneční soubor Burkicom a pracuje ve svých inscenacích s mladými tanečníky z celého světa.

Co pomáhá vám se vyhoření vyhnout?

Jednak je to moje rodina a můj syn, se kterým chci trávit čas. A také hezké pracovní nabídky, které mě těší, včetně StarDance.

Podle čeho vybíráte tanečníky do svých představení?

Nejdůležitější je pro mě osobnost, a pak samozřejmě schopnost, co člověk na jevišti dokáže fyzicky. Dělám proto často dvoudenní konkurzy, aby měl tanečník možnost se zklidnit a nebýt ve stresu. Pracuji s hereckými zadáními, také s improvizací, abych zjistila, jak dokáže reagovat kreativně. Během své kariéry jsem totiž zažila nesmírné talenty, u nichž jsem viděla, že některé věci mají takzvaně zadarmo. Stačilo jim říct malou poznámku a jejich tělo dokázalo okamžitě reagovat. Ale dost často nedokázali vše dotáhnout do pomyslného finále. A pak znám mnoho tanečníků, kteří byli až ti druzí, ale postupem času, velkým drilem, a hlavně vášní k tanci předčili ty extrémní talenty.

Je zvláštní si přiznat, že tělo je unavené, možná poškozené, a že mu nějaký pohyb může i ublížit.

Často spolupracujete s mezinárodním obsazením. Jak si v konkurenci stojí Češi?

Ve svých představeních bych si přála více českých tanečníků. Z posledního konkurzu mám velkou radost, do nové inscenace jsem našla dva nové české talenty. Uchazečů bylo celkem přes čtyři sta z celé Evropy a tihle dva uspěli velmi suverénně. Není to o tom, že by český tanečník nebyl talentovaný, jen konkurence je opravdu velká a některé české konzervatoře bohužel ještě nevkročily do 21. století.

Jestli ale mají všichni tanečníci něco společného, je to zvláštně intimní vztah. Když třeba připravují nové představení, tráví s kolegy opravdu hodně času. Musí se na sebe napojit, vnímat jiné lidské tělo. Navíc se v současném tanci často řeší témata, která se vás mohou osobně dotknout, což také není jednoduché. Vzájemná důvěra v tomto prostředí je proto nezbytná. Mám pocit, že tanečníci jsou osobnější, více otevření ve vztazích a v tom, co cítí.

Vy jste absolvovala klasickou školu, jak jste se dostala k současnému tanci?

Úplnou náhodou. Bylo mi třináct a na ulici mě oslovila učitelka tance. Ponořila jsem se do klasického tance, který jsem praktikovala denně, stejně jako čištění zubů. Pak jsem v Divadle Archa viděla představení slavného vlámského choreografa Wima Vandekeybuse, což považuji za zlomový okamžik v mém životě. Ve své době to byla hvězda fyzického divadla a já byla fascinovaná. V této formě scénického umění se tělo, pohyb a fyzická energie stávají hlavními prostředky vyjádření. Nedokázala jsem zprvu říct, jestli se mi hra líbí, nebo ne, ale zažehla ve mně pocit, že nejspíš nechci být dál baletkou, ale toužím objevit něco nového.

内容来自 Novinky.cz - Internet a PC,版权归原作者所有。

阅读原文 ↗

用 HomepageTab 新标签页关注 RSS,打开浏览器就能看到更新。

安装 HomepageTab