Bývalý asistent Šilhavého pálí do reprezentace. Promluvil také o vyhazovu z Artisu

Pořádně pestrý trenérský životopis má Chytrý za poslední roky. Jako pravá ruka Jaroslava Šilhavého působil v Liberci, Jablonci, Slavii či u reprezentací Česka a Ománu. Právě po angažmá na Blízkém východě se rozhodl vydat na samostatnou dráhu hlavního kouče. Zaujala ho nabídka brněnského Artisu, kde působil také jeho bratr Vlastimil v roli sportovního ředitele. Jenže po necelém roce přišel nečekaný konec.

A co pak? Pauza od trénování, odkládaná operace a hurá zpět do Ománu. Tentokrát nikoliv k reprezentaci, ale do klubového fotbalu.

Klub Al-Seeb zřejmě mnohým moc neřekne. O jaké angažmá tedy jde?

Po sportovní stránce jde o skvělé. Al-Seeb patří dlouhodobě mezi dva největší ománské kluby. Společně s Al-Nahdou bych je přirovnal ke Slavii a Spartě. Soupeří spolu o mistrovský titul i pohár. Momentálně taky nastupujeme v asijské Lize mistrů, konkrétně v její druhé úrovni. U nás bych to přirovnal k Evropské lize.

Dá se vůbec porovnat kvalita fotbalu v Ománu a v Česku?

Těžko, ale zkusím dát příklad. Řekl bych, že Omán je v asijském fotbale něco jako Česká republika v tom evropském. Pohybuje se někde na hranici druhého a třetího výkonnostního koše. Mezi absolutní špičku patří spíše Japonsko, Jižní Korea, Austrálie, Írán nebo Irák. Jsou to reprezentace, které pravidelně bojují o účast na mistrovství světa. Omán s nimi dokáže hrát vyrovnané zápasy a občas je porazí. Záleží samozřejmě na aktuální generaci hráčů.

Jací jsou současní ománští fotbalisté?

Velice šikovní. Technicky jsou konkurenceschopní. Ostatně dva reprezentanty jsem měl také v Artisu. Jsem přesvědčený, že ti nejlepší hráči by českou ligu bez problému zvládli. Potřebovali by jen trochu času na adaptaci, především na vyšší intenzitu a některé taktické požadavky.

Pomohlo vám k angažmá, že tamní prostředí už znáte z reprezentace?

Rozhodně, byl to hlavní důvod. Kluci, kteří můj příchod iniciovali, mě zažili u národního týmu. Zhruba polovina současného mužstva tam pod námi působila. Když se začalo v klubu přemýšlet o kandidátech na trenéra, přišel impuls právě od nich. Navrhli moje jméno. Pak už mě kontaktoval viceprezident klubu, začali jsme jednat a rozhodli se pro mě.

Je pravda, že jste nabídku Al-Seebu dostal už před angažmá v Artisu Brno?

Šlo o sled událostí. Bydleli jsme ještě tady v Ománu po konci u reprezentace. První se ale ozval Artis. Přiletěl jsem do Česka, jednal s vedením a celý projekt mě zaujal. Nakonec jsme si podali ruce a já dal slovo, že do Brna půjdu. Shodou okolností se po mém návratu do Ománu ozval Al-Seeb. Já však už byl domluvený a chtěl jsem dodržet slovo, proto jsem nabídku tehdy nepřijal.

🟡🟢 رسميًا | التشيكي جيري شيتيري مدربًا جديدًا لنادي السيب!

أعلن مجلس إدارة نادي السيب تعاقده مع المدرب التشيكي جيري شيتيري لقيادة الفريق الكروي الأول خلال الفترة المقبلة، خلفًا للمدرب السابق الذي تقرر الاستغناء عن خدماته.

⚽ المدرب الجديد يمتلك خبرة سابقة في الكرة العمانية،… pic.twitter.com/zwWkubfYG0

— الذكرى الرياضية (@oman_league) October 20, 2026

V Al-Seebu jste si nemohl vybrat vlastní asistenty. Jak to přijal váš tehdejší realizační tým s Ivanem Kopeckým, Ondřejem Kušnírem a Kryštofem Cackem?

Úplně v pořádku. Popravdě jsem dost uvažoval, jestli nabídku přijmu. Máme totiž s klukama dohodu. Momentálně nebylo možné si je vzít s sebou. Klub už měl podepsaný realizační tým a požádal mě, abych to respektoval. Akceptoval jsem to s tím, že jsem se kluků zeptal, jestli s mým odchodem souhlasí. Pokud by nesouhlasili, nešel bych sem.

To je poměrně vstřícné gesto.

Byli jsme domluveni, že si je s sebou vezmu. Nakonec jsme si ale řekli, že jde o krok dopředu. S vedením klubu máme jasnou dohodu. Pokud budu pokračovat v příští sezoně, budu si moct přivést minimálně dva vlastní lidi. Záleželo by samozřejmě na nich. U Ondry Kušníra si nejsem jistý, protože má rodinu a dobrou práci. U Ivana Kopeckého a kondičního trenéra Kryštofa Cacka si to ale dovedu představit. Je teď domluva, že pokud bych pokračoval, přivedu si je. Pokud by dohoda neplatila, skončil bych.

Se zmíněným realizačním týmem jste poměrně náhle skončili v Artisu. Proč vlastně přišel váš konec?

(Usměje se) Popravdě, to sám moc nechápu. Když jsem do Artisu přicházel, bavili jsme se o dlouhodobém projektu. Bylo to nejtěžší možné období, kdy se prakticky každého půl roku měnila polovina mužstva. Za takových okolností se tým buduje složitě. Těžko se mi k tomu vyjadřuje. Rozhodnutí jsem akceptoval a beru to jako zkušenost, která mě posunula dál.

V klubu tehdy stále působil také váš bratr, který zastával funkci sportovního ředitele. Nevznikly kvůli vašemu vyhazovu nějaké rodinné spory?

To určitě ne. Možná bych řekl, že bratr byl zklamaný víc než já. Jako trenér jsem na podobné věci připravený. Vím, jak fotbal funguje a že taková situace může kdykoliv přijít. On skončil taky. Jenže u něj mi to přišlo zvláštnější. Vedení si ho samo vybralo, aby Artis vedl nějakým směrem a budoval ho.

Přitom podle vás odvedl dobrou práci, že?

V období, kdy byl klub ve druhé lize, bylo velice složité přivádět kvalitní hráče. Odvedl výbornou práci. Byla potřeba akorát trpělivost. Podle mě tam hrály roli i jiné vlivy. Dnes má Artis devatenáct nových hráčů a výsledky tomu vůbec neodpovídají. Jenže teď to nevadí, zatímco předtím to vadilo. To ale není otázka na mě. Nechci zkoumat, co přesně za tím bylo, ani tomu věnovat další energii.

O to víc ale musí váš odchod mrzet, když se Artis nakonec, byť nečekanou cestou, dostal až do první ligy.

Samozřejmě, že to mám v sobě. Vždyť právě kvůli tomu jsem do Brna šel. Chtěl jsem s klubem růst, pomáhat naplňovat ambice a podílet se na dlouhodobém projektu. Ten mě skutečně oslovil, líbil se mi. Jenže realita nakonec byla jiná. Zřejmě to celé dospělo do bodu, kdy se vedení rozhodlo, jakou cestou a s jakými lidmi chce pokračovat. Respektuji to.

Byly po konci v Brně i jiné nabídky než ta z Ománu?

Určitě jsem měl možnosti v Česku, ale nebylo to nic, v čem bych se úplně viděl. Potom přišla nabídka z první maďarské ligy, která mě zajímala. Byli jsme neskutečně blízko dohodě. Osobně jsem byl i dvakrát na stadionu, ale nakonec to nedopadlo. Pak se také objevilo něco v Polsku. Navíc celou situaci ovlivnilo moje zdraví, kdy jsem musel podstoupit operaci. Řešila se i reálná nabídka od jedné reprezentace v Asii, ale nakonec byla nejkonkrétnější nabídka z Ománu.

Přirostl vám reprezentační fotbal po letech strávených po boku Jaroslava Šilhavého k srdci?

Určitě. Pro trenéra je práce u reprezentace svým způsobem odměnou. Upřímně řečeno, není časově tak náročná jako každodenní působení na klubové úrovni, kde jste prakticky sedm dní v týdnu na hřišti. Máte pravidelnou praxi, denně pracujete s hráči, ale je to opravdu náročné. U reprezentace je ta práce trochu jiná. Na jednu stranu máte více prostoru, na druhou vám po nějaké době začne chybět každodenní trénování. Proto mi přijde ideální tyhle dvě úrovně střídat. Nějakou dobu pracovat v klubu, potom třeba u národního týmu. Takhle mi to teď vyhovuje.

Neuvažoval jste po konci u národního týmu také o některé z českých mládežnických reprezentací?

Dokonce jsem se ucházel o českou jednadvacítku. Bylo to v době, kdy ještě fungovala sportovní komise. Pokud si vzpomínám, mezi kandidáty jsem byl já, David Holoubek a Aleš Křeček. Nakonec padla volba na Michala Bílka. Určitě bych o podobné nabídce uvažoval. U mladších kategorií si to už ale nedokážu představit.

Když už jsme nakousli reprezentaci. Jaký dojem na vás dělá současný český fotbal? Jednadvacítka postoupila na Euro, zatímco áčko pod Santim Deniou prohrálo všech šest zápasů Ligy národů.

Postup jednadvacítky považuji za úspěch. A myslím, že bychom si toho měli vážit. Každá účast českého týmu na závěrečném turnaji je pro náš fotbal pozitivní. Je potřeba to ocenit. Co se týká áčka, jsem trochu kritičtější.

Proč?

Reprezentace se rozhodla jít určitou cestou. Všechno sleduju z dálky, ale některým věcem nerozumím. Pro mě není seniorská reprezentace juniorkou, ve které máte prostor experimentovat. A vůbec nesouhlasím s prezentací, že současný trenér nároďáku učí hráče fotbal. Je to úplně mimo realitu. Trenér áčka má vybrat to nejlepší, co český fotbal má k dispozici, a připravit je na konkrétní soupeře. A nesouhlasím i s další věcí.

Povídejte.

Mluví se o tom, že teprve teď se snažíme hrát kombinačně. Míchají se tam různá období. Například mistrovství světa a baráž, kdy se hrálo pragmaticky především na výsledek. Jenže český fotbal byl historicky vždy kombinační. Měli jsme hráče jako Poborský, Šmicer nebo Rosický. Všichni uměli hrát fotbal! A další generace se o to snažily také, někdy úspěšněji, jindy méně. Ale rozhodně není pravda, že bychom až teď hráli fotbal.

Vnímáte tedy tento argument jako výmluvu za nepříznivé výsledky?

Schováváme se za to, že nemáme výsledky. Říkám otevřeně, že za mě jde o výmluvu, která nemá žádnou hodnotu. Seniorská reprezentace má nominovat to nejlepší, co český fotbal nabízí. A s tím se snažit dosáhnout co nejlepších výsledků.

Když si vzpomenu na vaše působení s Jaroslavem Šilhavým, tak po šesti porážkách by se už volalo po odvolání. Teď je atmosféra diametrálně rozdílná. Souhlasíte?

Pamatuji si naše období, kdy jsme se Španělskem nebo doma s Belgií remizovali, bylo to málo. Byli jsme pod tlakem. Když přišla prohra s Portugalskem, tak nám bylo od funkcionářů říkáno, že nejsou zvyklí prohrávat. A teď? Šest porážek v řadě najednou nevadí. Je to zvláštní.

Není ale dobře, že má současný trenér větší podporu a prostor k práci?

Celé se to teď lakuje na růžovo, protože přišla změna. Za mě jsou dva extrémy. Tlak, který byl tehdy na Jardu Šilhavého, nebyl normální. Jakým způsobem se kolem něj vytvářela negativní atmosféra, bylo přehnané. Jenže normální není ani současná situace. Když se šestkrát prohraje a všechno se pořád prezentuje tak, že je vše v pořádku. Českému fotbalu by prospěla racionalita a střízlivost v hodnocení. Hysterie a přehnaná kritika nejsou správné, ale stejně tak není dobré zavírat oči před výsledky.

Pojďme od českého fotbalu zpátky do Ománu. Jaký je tam běžný život?

Velice hezký. Jde o nádhernou, bezpečnou zemi, lidé jsou přívětiví. S manželkou se tady cítíme výborně. Například v přístupu k ženám je Omán v rámci arabského světa hodně tolerantní. Manželka může samostatně fungovat stejně jako v Evropě. Když bych to měl porovnat, je to jiné než třeba Spojené arabské emiráty, které působí na člověka spíš jako Disneyland. Omán je klidnější, tradičnější.

Přesto jde o úplně jinou kulturu. Omán je sultanát, zvyky i způsob života se od Evropy výrazně liší. Co vás po příjezdu nejvíc překvapilo?

Především chování lidí. Součástí jejich víry i životních hodnot je slušnost. A na to si zvyknete hodně rychle. Když se v Evropě stane dopravní nehoda, z aut vystoupí dva řidiči a začnou na sebe křičet a pomalu se poperou. Tady musíte vše řešit v klidu. Vystoupíte, zeptáte se, jestli je ten druhý v pořádku. Pokud byste začal být agresivní, tak byť jste nehodu třeba nezpůsobil, policie odveze nejprve vás. Zkrátka se musíte chovat slušně. Lidé tu jsou takoví, že pokud se k nim chováte s respektem, maximálně vám vyhoví.

Zmínil jste, že Omán je bezpečná země. Jenže sousedí s Jemenem, kde se dlouhodobě válčí. Nemáte obavy z bezpečnostní situace v regionu?

Podívejte se, my jsme v Evropě také prakticky sousedé Ukrajiny, kde se válčí. A co se děje v samotné Evropě? Vidíte násilné protesty ve Francii a dalších zemích. Něco takového tady neexistuje. Víme, jaké sousedy země má a co se v okolních státech odehrává. Omán je však dlouhodobě takové arabské Švýcarsko, má svůj způsob fungování a přístup k ostatním.

Takže válečné konflikty v sousedních zemích váš běžný život nijak neovlivňují?

Vůbec. Zaklepu to, aby to vydrželo, ale skutečně o tom tady v každodenním životě prakticky nevíme. Samozřejmě sledujeme zprávy a víme, že se v regionu něco děje. Jsme si těch problémů vědomi. Jenže do našeho praktického života se to absolutně nepromítá. Cítíme se tady bezpečně.

Jak manželka přijala rozhodnutí přestěhovat se znovu tisíce kilometrů od Česka?

Naprosto v pohodě, těšila se. Byla tady se mnou už během prvního angažmá u reprezentace. Věděla, do čeho jdeme. Navíc máme velkou výhodu v tom, že náš jediný syn už je dospělý. Rozhodujeme se sami za sebe. Když se oba shodneme, sbalíme se a odjedeme. Během života jsme se stěhovali snad už třináctkrát.

Třináct stěhování?

Člověk se to prostě naučí. My jsme od prvního stěhování při každém dalším brali asi o padesát procent věcí méně. (směje se) A dneska už jsme ve fázi, kdy si každý vezmeme jeden kufr a letíme. Máme samozřejmě svoje zázemí v Praze, kde je také náš syn. To je pro nás taková stabilita, místo, kam se můžeme vždycky vrátit. Ale jinak už jsme na tenhle život připravení. Vezmeme kufry, odjedeme a všechno ostatní se dá zařídit na místě.

Jak často se teď dostanete domů do Česka?

Momentálně to vypadá, že se do konce sezony domů vůbec nedostanu.

Takže vás čekají Vánoce v arabském světě?

Přesně tak. Vánoce se tady běžně neslaví a fotbalový kalendář je v tomhle období úplně plný. Bohužel se tedy domů na Vánoce nedostanu. Navíc je to dané také počasím. Zima je tady na fotbal ideální, takže se hraje velké množství zápasů. Naopak během léta jsou teploty tak vysoké, že se prakticky nehraje. Volno je tedy spíš přes léto. Předpokládám, že do Česka se dostanu až potom.

A budete v Ománu shánět vánoční stromeček?

Kaktus! (směje se) Ne, samozřejmě se nějaký stromeček pokusíme najít. Už z minulého působení víme, kde se tady dá vánoční atmosféra zažít. Jsou tu například hotely, které mají vánoční výzdobu a stromečky. Takže si s manželkou pravděpodobně zajdeme na štědrovečerní večeři do některého z nich. Uděláme si hezký večer a Vánoce oslavíme tam, kde se dá alespoň trochu navodit jejich atmosféra.

Rád bych se vás zeptal ještě na osobnější téma. Narodil jste se bez pravého předloktí a celý život používáte protézu. Jak to například funguje, když přijdete do nového týmu?

Řeším to prakticky na první schůzce. Vždycky se to snažím trochu odlehčit. Hráčům rovnou řeknu, že mám protézu pravého předloktí. Udělám si z toho srandu. Třeba jim vysvětlím, že nejsem žádný válečný hrdina, jak by si někdo mohl myslet, ale ani trouba, který si hrál s pyrotechnikou. (směje se) Prostě jsem se tak narodil a jsem s tím úplně v pohodě. Pro mě je nejlepší to hned na prvním tréninku všem objasnit. Zvlášť tady v arabském světě, kde má například podávání ruky určitá pravidla. Chci, aby všichni věděli, že když jim podám levou ruku, neznamená to, že nemám respekt.

Medicína a moderní technologie udělaly v posledních letech obrovský pokrok. Zkoušel jste někdy některou z moderních protéz?

Ano, dokonce jsem absolvoval testy. Výsledky jsem měl dobré, takže bych ji dokázal ovládat a kontrolovat. Jenže mi to ve finále vůbec nevyhovovalo. Byla těžká, pomalá a pro mě vlastně nepraktická. S klasickou obyčejnou protézou jsem mnohem šikovnější, protože jsem na ni zvyklý a umím s ní prakticky všechno. Možná je to dané i věkem. Už jsem prostě naučený fungovat takhle a vyhovuje mi to.

Jak vás vlastně život s tímto handicapem ovlivnil?

Když jste mladší, samozřejmě vnímáte, že vám něco chybí, zatímco ostatní to mají. Jenže s přibývajícím věkem a zkušenostmi se na to dívám úplně jinak. Dneska jsem přesvědčený, že mi můj handicap ve výsledku víc dal, než vzal. Naučil mě být odolnější. Pochopil jsem, že můžu dělat spoustu věcí úplně stejně jako ostatní. Jen se na ně někdy musím lépe připravit nebo najít trochu jiný způsob, jak je zvládnout. Ale jde to. A právě tahle zkušenost mě podle mě udělala silnějším. Dnes už to vlastně ani nevnímám jako handicap.

内容来自 Sport.cz - Hlavní stránka,版权归原作者所有。

阅读原文 ↗

用 HomepageTab 新标签页关注 RSS,打开浏览器就能看到更新。

安装 HomepageTab