Španělská občanská válka je dál poučením, interbrigadisté pomáhali legální vládě
„V současném historickém kontextu se na ni díváme jako na předstupeň druhé světové války,“ řekl o španělské občanské válce Majtenyi.
„Vypukla 17. července, 1936, když se posádka ve španělském Maroku vzbouřila proti legální vládě. Původně se předpokládalo, že to bude klasický vojenský puč, kterých do té doby ve Španělsku proběhlo vícero. Následoval poté, co v únoru volby cortesů vyhrála spojená kandidátka levice. Během pár následujících měsíců se rozdělená společnost radikalizovala,“ dodal.
Pučisté měli od počátku podporu Německa, zdůraznil Majtenyi: „Tím, že nacistické Německo poskytlo transportní letadla Junkers 52 3m a umožnilo přepravu španělských povstaleckých jednotek ze španělského Maroka do kontinentální části Španělska, významnou měrou přispělo k tomu, že povstání bylo nakonec úspěšné.“
Berlín však nebyl jediný, kdo pomáhal vzbouřeným falangistům, dodal: „Brzy se zapojila i Itálie. Naopak Sovětský svaz, který intervenoval na druhé straně, vyčkával.“ Dodal, že k jeho zapojení do pomoci přispěl postoj západních zemí: „V srpnu vznikl neintervenční výbor, který charakterizoval chování velké části západoevropských států, jež se po vypuknutí občanské války rozhodly neintervenovat. Byl to krok, který legální vládě rozhodně nepomohl a když to zestručním, nakonec ji nahnal do náruče Stalina.“
Francie sice zpočátku navzdory přijetí zásady neintervenovat pomáhala, ale to se postupně měnilo, vysvětlil Majtenyi: „Ačkoliv vznikl neintervenční výbor, tak Francie, kde vláda socialistická vláda Leona Bluma, se k němu úplně připojit nechtěla, ale byla k tomu nucena, když to udělal její největší spojenec Velká Británie. Protože však už byly nasmlouvány dodávky zbraní, především letadel, ale i dělostřeleckých systémů, tak byla francouzsko-španělská hranice pro dodávky zbraní nějakou dobu otevřená.“ Situace se změnila v červnu 1937, kdy padla Blumova vláda.
Zbraně z Československa
Pomoc španělská republika dostávala hned od vypuknutí občanské války. „Ukazuje to na význam médií ve společnosti ve druhé polovině třicátých let. Zpráva o povstání se velikou rychlostí rozšířila prakticky do celého světa a konflikt se začal internacionalizovat, a to nejen v levicových kruzích, u kterých by to bylo logické, protože šlo o povstání proti vládě lidové fronty.“

Foto: Profimedia.cz
Nacionalisté zatýkají u Seville
První mexičtí dobrovolníci a zbraně a munice z Mexika přicházely už v srpnu, stejně jako pomoc z Francie. Mexiko pomohlo i s dodávkou některých československých zbraní, uvedl Rajlich, když zmiňoval československou pomoc.
„První tam šly tisíce pušek vzor 24, několik tisíc kulometů ZB 26 a ZB 30 miliony nábojů. A to se tam exportovalo přes Mexiko, které bylo takzvaným koncovým uživatelem. Pokud jde o letadla, tak riziko takzvaného koncového uživatele na sebe vzalo Estonsko, které potřebovalo také nějaké peníze pro vyzbrojení své vlastní malé armády. Dostalo se tam 24 stíhaček Letov a 28 lehkých bombardovacích Aero 101. Oba typy se dostaly do Španělska, ale jedna z transportních lodí, která vezla aerovky, byla zajata frankistickým křižníkem a frankisté je použili na frontě mimo jiné i proti československým interbrigadistům.“
Role interbrigád
U španělské občanské války se v rámci pomoci zmiňuje především role interbrigád. „Za jejich vznikem stála Kominterna,“ řekl Majtenyi: „Jako datum vzniku interbrigád, kterých bylo nakonec šest, se všeobecně udává 14. říjen 1936. V interbrigádách se dohromady vystřídalo 30 až 50 tisíc lidí, což není až tak vysoké číslo, když to porovnáme s počty dobrovolníků z Německa a Itálie, které byly výrazně vyšší.“
„Čechoslováků tam bylo přibližně dva a půl tisíce. Dřívější odhady a seznamy ukazovaly, že jich mělo být kolem 2200, nicméně nejnovější poznatky svědčí o tom, že Čechoslováků mělo být 2500. V rámci kontingentů byl československý šestý největší. Nebyli však v něm jen Češi a Slováci, ale taky sudetští Němci, Rusíni, Maďaři a občané židovského původu,“ dodal, „přibližně čtyři sta ve Španělsku položilo své životy, což znamená, že víceméně každý šestý dobrovolník, který do interbrigád přišel z tehdejšího Československa, tam položil život.“
Majtenyi přiznal, že nasazení interbrigád nemohlo změnit vzhledem k jejich počtu výsledek války, i sama republikánská armáda měla o řád vyšší počet mobilizovaných vojáků. Význam však podle historika z Archivu národního muzea měly a nejen propagandistický.
„Během prvního nasazení v bitvě o Madrid na podzim 1936 byl jejich podíl opravdu klíčový. Bylo to v době, kdy hrozil pád Madridu, blížily se k němu čtyři kolony, pátou měli být sympatizanti pučisty v Madridu. Republikánská vláda se musela přesunout do Valencie. V té chvíli zasáhly poprvé interbrigády a společným úsilím s elitním pátým plukem se jim podařilo povstalce odrazit, i když ti už plánovali opravdu přehlídku. Mysleli si, že pád Madridu je záležitost několika dnů. Podařilo se dosáhnout toho, že Madrid byl obsazen až jako poslední město na samém závěru války po kapitulaci vládních jednotek.“
Interbrigadisté se účastnili i dalších důležitých bojů, dodal, třeba o město Teruel, většinou v obranných bojích, které převažovaly, řekl Majtenyi: „I z propagandistického hlediska byly samozřejmě nasazovány na úseky nebo do bojových operací, které byly klíčové. A z toho také pramení to, že jejich ztráty byly obrovské,“ doplnil k vysokému počtu obětí.

Foto: Profimedia.cz
Zajatí interbrigadisté u Teruelu
Získávání interbrigadistů
Majtenyi popsal i to, jak se získávali dobrovolníci „Nábor zastřešovala Kominterna a klíčovou úlohu v něm hrály komunistické strany jednotlivých národních států. V Československu náborářskou kampaň vedly její krajské a okresní organizace. Její činovníci se hned po vypuknutí války obraceli na své sympatizanty. Válku prezentovali jako konflikt proti fašismu a hitlerismu, což byli největší nepřátelé levicových a komunistických sil. Preferovali lidi, kteří absolvovali vojenskou službu.“
Spektrum lidí bylo velmi široké, dodal Rajlich: „Člověk se nesmí nechat mýlit předlistopadovou propagandou, která líčila naše dobrovolníky ve Španělsku skoro jako jednolitou masu oddanou komunistické myšlence. Sociální původ našich dobrovolníků byl velice různý a velice různé byly i motivace. Byli tam lidé, kteří takto řešili rodinné problémy, i lidé s kriminální minulostí, tak jako v každé dobrovolnické armádě. Není si to třeba idealizovat.“
„Není nic vzdálenějšího pravdě než to, že byli všichni levicově zaměření. Třeba Jožo Májek, který padl už v roce 1936 a po kterém pak byla pojmenovaná baterie Jozefa Májka, byl sympatizant Hlinkovy strany. Pohnutky mohly být jakékoliv, ale věřili, že bojují za tu správnou stranu,“ řekl Majtenyi. K tomu dodal, Rajlich: „Bojovali na straně legální španělské vlády, na druhé straně stáli pučisté.“
Roli hráli i peníze, řekl Rajlich: „Komunističtí náboráři lovili mezi nezaměstnanými, kteří byli lehčí kořistí, zvláště, když jim slibovali poměrně velké výdělky, což, jak se později ukázalo, nebyla úplně pravda. Nacházíme mezi nimi taky hodně skautů a trampů. To byli mladí kluci, většinou levicově zaměření. Šli tam jednak z touhy po dobrodružství, ale i proto, že Mussolini, Franco a Hitler pro ně představovali typické představitele paďourství. Vendelín Opatrný, který potom padnul na východní frontě v Sovětském svazu, byl přesně takový typ.“)
Případ Ferák
Okolo nasazení interbrigadistů taky panuje řada mýtů. Jeden byl okolo československého pilota Jana Feráka, o němž se jednu dobu zdálo, že je vůbec nejúspěšnějším československým letcem bojujícím proti fašistům. „Jan Ferák patřil k protežovaným československým hrdinům španělské občanské války.“

Foto: Profimedia.cz
Republikánské síly u Guadalajary ve španělské občanské válce
Obvykle se o něm tvrdilo, že dosáhl vynikajících úspěchů jako stíhací pilot už v říjnu 1936 nad Madridem, kde získal mnoho sestřelů, ve finále se dokonce mluvilo o šestnácti sestřelech. Pak měl být sestřelen nad Mallorkou a vyslýchán na gestapu v Berlíně,“ řekl Rajlich.
Uvedl to na pravou míru: „Všechno bylo trošku jinak. Ferák nebojoval v říjnu 1936 jako stíhač na madridské frontě a nesestřelil tam žádná letadla, protože v říjnu 1936 byl ještě v Československu. Do Španělska se dostal až na konci listopadu 1936. Pak létal u bombardérů. Pravda je, že byl sestřelen nad Mallorkou, ale rozhodně nebyl vyslýchán na gestapu v Berlíně. Byl zraněn a velmi záhy vyměněn za zajaté frankistické letce a dál bojově nelétal.“
Rajlich vysvětlil, odkud fáma pocházela: „Všechny tyto zkazky jsou plodem seriálu, který vycházel v prvorepublikovém časopise Ahoj. Vzhledem k tomu, že Jan Ferák v roce 1942 zahynul na moři, tak to byl poměrně vhodný hrdina i pro komunistické propagandisty. Dobové dokumenty přitom ukazují, že to nebyl žádný komunistický idealista. Pocházel z takové skoro středostavovské rodiny od Vsetína. O místo u letectva přišel, protože se provinil krádežemi. Nebyla to ukázková postava, ale byl to odvážný chlap. Létat na bombardéru do nepřátelské palby není žádná práce pro zbabělce. Ačkoliv prapůvodní pohnutky jeho odchodu do Španělska mohly být různé, pak se projevil jako statečný člověk, což se potvrdilo, když v Sovětském svazu pokračoval v boji.“ Ferák zemřel v půlce května 1942, když se potopil v Barentsově moři křižník HMS Trinidad, na němž se plavil do Británie, aby tam vstoupil do Královského letectva.
Nebyl jediným, který se nedožil konce druhé světové války. Rajlich připomněl některé z nich: „Ignác Spiegel padl na východní frontě, Rudolf Bolfík jako letec Královského letectva v jedenačtyřicátém roce nad Německem.“
Po konci války
Občanská válka přinesla ohromné utrpení, upozornil Majtenyi: „Dřívější zdroje uváděly pomalu dva miliony mrtvých, většinou samozřejmě civilistů na obou stranách, současný výzkum španělských historiků to číslo snižuje na milion.

Foto: Profimedia.cz
Španělská občanská válka byla zničující.
Interbrigadisté se většinou unikli přes Francii, která jim otevřela hranice. Čeští se do vlasti, která v té době už byla německým protektorátem, vrátit nemohli. Ale už předtím byl případný návrat komplikovaný, připomněl Rajlich: „Za první republiky byli trestně stíháni, odchod do nepřátelského vojska nebo nábor do něj byl trestným činem. Od pětačtyřicátého roku se bývalým ´Španělákům´ v Československu začalo dostávat širokého uznání, když byli zahrnuti do zákona 255/46 o příslušnících československého zahraničního odboje a dalších bojovnících za národní svobodu.“
„Jejich osudy byly velmi rozdílné. Dostávali se do vysokých funkcí především v bezpečnostním aparátu, kde sehráli v roce 1948 klíčovou roli během únorového převratu, Jejich široké mezinárodní styky se pro většinu z nich po roce 1948 staly těžkou přítěží. Skoro každý, kdo v poúnorovém Československu ovládal nějakou cizí řeč, byl automaticky podezřelý, a Španěláci měli navíc široké mezinárodní styky. Navíc to spadá do období, kdy se Titovská Jugoslávie rozhodla vydat vlastní socialistickou cestou, což Stalin neunesl, takže byl podezřelý každý, kdo měl něco společného s Jugoslávií. Do toho spadali Španěláci, protože Jozip Bros sehrál významnou úlohu v organizování interbrigád. Po roce 1948 byli proto ve státních nebo řídících funkcích ostrakizováni a někteří i popraveni.“
Rajlich zmínil i několik osudů: „Můžeme začít Josefem Pavlem, šéfem hlavního štábu lidových milicí v únoru 1948, který byl stejně jako Josef Valeš dlouhodobě vězněn. V roce 1968 byl reformním ministrem vnitra, jehož odchod byl jednou z hlavních sovětských podmínek pro normalizaci situace. Byli tam ale lidé, kteří zase patřili spíše k takovému tomu konzervativnějšímu křídlu komunistického vedení, jako byl třeba Ladislav Laštovička, původně velitel protiletadlové baterie Klement Gottwald a na jaře 1968 předseda Národního shromáždění.“ Připomněl i doktora Františka Kriegla nebo Artura Londona.
Oba hosté se shodli na významu konfliktu, že Československo i interbrigadisté podporovali legální vládu, která čelila pučistům, což je poučení i pro dnešek.
Otázce občanské války ve Španělsku a dobrovolníkům v ní je věnovaná třídenní mezinárodní konference Cizí válka, vlastní paměť: Dobrovolníci španělské občanské války a jejich osudy , kterou od 25. do 27 listopadu pořádá Vojenský historický ústav ve spolupráci s Národním muzeem a Ústavem pro soudobé dějiny AV ČR .
内容来自 Novinky.cz - Kultura,版权归原作者所有。
阅读原文 ↗