Tajemství pražských taliánů odhalila až vychytralá lest. Na užovky se chodilo do Rybné

Znáte kostru velryby v Národním muzeu? A víte, co má společného s klobáskami a uzenkami? 26. května 1892 ještě visela v Náprstkově muzeu na Starém Městě a přímo v jejím hrudním koši se konala hostina.

Skupina pražských podnikatelů a vzdělanců ji společně koupila v Norsku a pár týdnů po hostině se kostra přestěhovala do nové budovy Národního muzea, kterému ji darovali. Mezi mecenáši tehdy u stolu seděl i uzenář Emanuel Uggé (čte se [užé]).

„Na slavnostní tabuli se podávaly i taliány, Uggého nejslavnější výrobek. Nikomu přitom nevadilo, že z nedokonale odmaštěných velrybích kostí ještě kapal páchnoucí tuk,“ popisuje z dnešního pohledu lehce bizarní scénu řezník František Kšána.

Talián patří k hrstce autentických specialit hlavního města, na dlouhá desetiletí ale upadl téměř v zapomnění.

Výjimkou byl film Adéla ještě nevečeřela, v němž si na taliánovi pochutnávali Rudolf Hrušínský i sama Adéla. Měnit se to začalo až zhruba před 15 lety.

Nejlepší je talián s pivem – aspoň tak to Rudolf Hrušínský učil Michala Dočolomanského ve filmu Adéla ještě nevečeřela.Foto: Ambiente, se souhlasem

K Italovi na užovky

Příběh taliánů se začal psát v 60. letech 19. století, kdy si inspiraci na jejich recepturu z Boloně přivezl uzenář italského původu Emanuel Uggé. Ačkoliv se Uggé narodil v Praze a byl velkým vlastencem, podle tvůrcova původu jí lidé začali říkat taliány, později také „užovky“.

Do směsi tento měšťan a sokolský činovník přidával trochu vína a cukru. Hlavní tajemství ale podle historika gastronomie Martina France z Oddělení dějin Akademie věd na Masarykově ústavu tkvělo ve správném množství muškátového oříšku.

Emanuel Uggé se svým synem. Vůně taliánů se z jeho řeznictví rozlévala do celé ulice.

Emanuel Uggé se svým synem. Vůně taliánů se z jeho řeznictví rozlévala do celé ulice.Foto: Wikimedia commons/CC BY-SA 4.0

„Odborníci dlouho pátrali po tom, aby zjistili, jaké koření přidává Uggé do masa. (…) Ale toto tajemství Uggé neprozradil nikomu,“ píše se ve zprávě o Uggého úmrtí v časopise amerických Čechů Slavie.

Uzeniny 19. století byly podle France pod německým vlivem celkově dost kořeněné a muškátový oříšek nebo kardamom v nich nebyly ničím výjimečným. Lišila se i základní surovina: prasata tehdy byla mnohem tučnější.

Klobása, která se pila

Kdo má rád pevnou uzeninu, která při kousnutí lehce křupne, by byl z původního taliánu možná zklamaný. „V devatenáctém století lidé cenili měkkost a šťavnatost mnohem víc než dnes,“ vysvětluje Franc.

Taliány se proto v Uggého kotlích v řeznictví ve staroměstské Rybné ulici vařily několik hodin. Hotové byly tak nasáklé vodou, že se o nich říkalo, že se ze střívka pijí. „Maso se v nich dlouhým tažením natolik oddělilo od šťávy, že se klobása doslova vysrkávala,“ popisuje Kšána. A sní o tom, že je takto bude podávat i v novém podniku, který v Ambiente chystají.

Talián je specifická, neuzená uzenka. Místo uzení se totiž pouze dlouho a pomaličku vaří.

Talián je specifická, neuzená uzenka. Místo uzení se totiž pouze dlouho a pomaličku vaří.Foto: Ambiente, se souhlasem

Vaření mělo ještě jeden prozaický důvod: bylo úspornější. Maso v kotli nabude, zatímco nad ohněm se smrskne. Už Karel Veliký prý vyžadoval maso výhradně z rožně, aby dal najevo, že si takovou ztrátu jako panovník může dovolit.

Řezníci také prodávali taliány i s vývarem, z nějž si domácnosti vařily polévku. Nekonečné vaření mělo ale háček: nemalá část taliánů v kotli popraskala a přišla vniveč.

Měšťanská delikatesa

Měšťanská společnost 19. století maso snídala, svačila, obědvala i večeřela. Úředníci chodili na taliány rovnou do řeznictví, která fungovala i jako jídelny. O svoje taliány se pokoušel každý ctihodný řezník, na Uggého úspěšně navázal ale až hostinský Karel Brejška, který se ovšem k tajemství podle Slavie dostal lstí.

„Čiperný adept objednal totiž zásilku koření od daného dodavatele Uggého a rozborem se zjistilo, že tajemství činí muškátové kuličky,“ píše časopis.

Z řeznictví se taliány postupně vytratily po válce, nebyla to však pomsta „měšťanské“ klobáse. Podle France chybělo kvalitní maso i exotické koření. „Ideologie za tím nebyla. Taliány potřebují kvalitní surovinu a ještě důležitější je technologie. Pro průmyslovou výrobu nejsou vůbec snadné,“ říká Franc.

Rozdíly v surovinách a postupu dělí taliány i dnes. Původní receptury počítají s masem z mladé jalovice a krkovicí z mladých prasat. Při řemeslné výrobě se maso nasolí, nechá vyzrát a pak šetrně povaří v páře bez dochucovadel.

Levnější verze kopírují výrobu klasických párků: libovější vepřové doplní voda, dochucovadla a polyfosfáty. „Máte tak dva chuťově i konzistenčně úplně odlišné výrobky, které se oba jmenují talián,“ shrnuje Kšána. Špatně podle něj ale není ani jeden a je rád, že se taliány vrátily na výsluní.

Do hrnce, křen a pivo

Ačkoli si taliána někdo hodí na pánev či na gril, správně patří do hrnce. Ohřívá se pozvolna jako párek, kvůli silnějšímu střívku ale o něco déle, zhruba čtvrt hodiny. Do vody přidejte sůl a bobkový list, aby talián nepřišel o chuť.

Pořádný talián je měkoučký a hezky šťavnatý.

Pořádný talián je měkoučký a hezky šťavnatý.Foto: Ambiente, se souhlasem

„Ještě lepší je ohřát taliána v poctivém vývaru, nakrájet na kolečka, zasypat nastrouhaným křenem a horkým vývarem přelít. K tomu chleba a pivo. Tahle kombinace podle mě vítězila,“ dodává řezník.

Kdyby bylo na něm, vystrojil by zapomenutému Emanuelu Uggému jednou hostinu znovu pod velrybí kostrou. S taliány postaru, které při kousnutí cáknou šťávu na talíř i na bradu.

Zdroj: autorský článek, Slavie: týdenník věnovaný politice, všeobecnému vzdělání a jiným praktickým potřebám Čechoslovanů v Americe. Racine (Wisconsin): Vojtěch Mašek, 1861–1918, nacr.cz, jidloaradost.cz

Chcete vídat Aktuálně.cz častěji na Googlu?

Přidat jako preferovaný zdroj

内容来自 Aktuálně.cz,版权归原作者所有。

阅读原文 ↗

用 HomepageTab 新标签页关注 RSS,打开浏览器就能看到更新。

安装 HomepageTab