Tajemství pražských taliánů odhalila až vychytralá lest. Na užovky se chodilo do Rybné
Znáte kostru velryby v Národním muzeu? A víte, co má společného s klobáskami a uzenkami? 26. května 1892 ještě visela v Náprstkově muzeu na Starém Městě a přímo v jejím hrudním koši se konala hostina.
Skupina pražských podnikatelů a vzdělanců ji společně koupila v Norsku a pár týdnů po hostině se kostra přestěhovala do nové budovy Národního muzea, kterému ji darovali. Mezi mecenáši tehdy u stolu seděl i uzenář Emanuel Uggé (čte se [užé]).
„Na slavnostní tabuli se podávaly i taliány, Uggého nejslavnější výrobek. Nikomu přitom nevadilo, že z nedokonale odmaštěných velrybích kostí ještě kapal páchnoucí tuk,“ popisuje z dnešního pohledu lehce bizarní scénu řezník František Kšána.
Talián patří k hrstce autentických specialit hlavního města, na dlouhá desetiletí ale upadl téměř v zapomnění.
Výjimkou byl film Adéla ještě nevečeřela, v němž si na taliánovi pochutnávali Rudolf Hrušínský i sama Adéla. Měnit se to začalo až zhruba před 15 lety.

K Italovi na užovky
Příběh taliánů se začal psát v 60. letech 19. století, kdy si inspiraci na jejich recepturu z Boloně přivezl uzenář italského původu Emanuel Uggé. Ačkoliv se Uggé narodil v Praze a byl velkým vlastencem, podle tvůrcova původu jí lidé začali říkat taliány, později také „užovky“.
Do směsi tento měšťan a sokolský činovník přidával trochu vína a cukru. Hlavní tajemství ale podle historika gastronomie Martina France z Oddělení dějin Akademie věd na Masarykově ústavu tkvělo ve správném množství muškátového oříšku.

„Odborníci dlouho pátrali po tom, aby zjistili, jaké koření přidává Uggé do masa. (…) Ale toto tajemství Uggé neprozradil nikomu,“ píše se ve zprávě o Uggého úmrtí v časopise amerických Čechů Slavie.
Uzeniny 19. století byly podle France pod německým vlivem celkově dost kořeněné a muškátový oříšek nebo kardamom v nich nebyly ničím výjimečným. Lišila se i základní surovina: prasata tehdy byla mnohem tučnější.
Klobása, která se pila
Kdo má rád pevnou uzeninu, která při kousnutí lehce křupne, by byl z původního taliánu možná zklamaný. „V devatenáctém století lidé cenili měkkost a šťavnatost mnohem víc než dnes,“ vysvětluje Franc.
Taliány se proto v Uggého kotlích v řeznictví ve staroměstské Rybné ulici vařily několik hodin. Hotové byly tak nasáklé vodou, že se o nich říkalo, že se ze střívka pijí. „Maso se v nich dlouhým tažením natolik oddělilo od šťávy, že se klobása doslova vysrkávala,“ popisuje Kšána. A sní o tom, že je takto bude podávat i v novém podniku, který v Ambiente chystají.

Vaření mělo ještě jeden prozaický důvod: bylo úspornější. Maso v kotli nabude, zatímco nad ohněm se smrskne. Už Karel Veliký prý vyžadoval maso výhradně z rožně, aby dal najevo, že si takovou ztrátu jako panovník může dovolit.
Řezníci také prodávali taliány i s vývarem, z nějž si domácnosti vařily polévku. Nekonečné vaření mělo ale háček: nemalá část taliánů v kotli popraskala a přišla vniveč.
Měšťanská delikatesa
Měšťanská společnost 19. století maso snídala, svačila, obědvala i večeřela. Úředníci chodili na taliány rovnou do řeznictví, která fungovala i jako jídelny. O svoje taliány se pokoušel každý ctihodný řezník, na Uggého úspěšně navázal ale až hostinský Karel Brejška, který se ovšem k tajemství podle Slavie dostal lstí.
„Čiperný adept objednal totiž zásilku koření od daného dodavatele Uggého a rozborem se zjistilo, že tajemství činí muškátové kuličky,“ píše časopis.
Z řeznictví se taliány postupně vytratily po válce, nebyla to však pomsta „měšťanské“ klobáse. Podle France chybělo kvalitní maso i exotické koření. „Ideologie za tím nebyla. Taliány potřebují kvalitní surovinu a ještě důležitější je technologie. Pro průmyslovou výrobu nejsou vůbec snadné,“ říká Franc.
Rozdíly v surovinách a postupu dělí taliány i dnes. Původní receptury počítají s masem z mladé jalovice a krkovicí z mladých prasat. Při řemeslné výrobě se maso nasolí, nechá vyzrát a pak šetrně povaří v páře bez dochucovadel.
Levnější verze kopírují výrobu klasických párků: libovější vepřové doplní voda, dochucovadla a polyfosfáty. „Máte tak dva chuťově i konzistenčně úplně odlišné výrobky, které se oba jmenují talián,“ shrnuje Kšána. Špatně podle něj ale není ani jeden a je rád, že se taliány vrátily na výsluní.
Do hrnce, křen a pivo
Ačkoli si taliána někdo hodí na pánev či na gril, správně patří do hrnce. Ohřívá se pozvolna jako párek, kvůli silnějšímu střívku ale o něco déle, zhruba čtvrt hodiny. Do vody přidejte sůl a bobkový list, aby talián nepřišel o chuť.

„Ještě lepší je ohřát taliána v poctivém vývaru, nakrájet na kolečka, zasypat nastrouhaným křenem a horkým vývarem přelít. K tomu chleba a pivo. Tahle kombinace podle mě vítězila,“ dodává řezník.
Kdyby bylo na něm, vystrojil by zapomenutému Emanuelu Uggému jednou hostinu znovu pod velrybí kostrou. S taliány postaru, které při kousnutí cáknou šťávu na talíř i na bradu.
Zdroj: autorský článek, Slavie: týdenník věnovaný politice, všeobecnému vzdělání a jiným praktickým potřebám Čechoslovanů v Americe. Racine (Wisconsin): Vojtěch Mašek, 1861–1918, nacr.cz, jidloaradost.cz
Chcete vídat Aktuálně.cz častěji na Googlu?
Přidat jako preferovaný zdroj内容来自 Aktuálně.cz,版权归原作者所有。
阅读原文 ↗