Petra Hřebíčková: Humor je v životě důležitý, ale neměl by se blížit ironii a sarkasmu, kdy může ublížit

V minisérii Hec hrajete policejní vyšetřovatelku Alenu Kočí, což je výrazně jiná postava, než byly vaše hrdinky v romantických komediích z posledních let. Jaká je to žena a jak moc je vám její povaha blízká?

Je to – obecně – silná žena. Poznáváme ji v období, kdy se cítí vyhořelá a bez motivace. Nese si životní trauma, které řešila workoholismem. I proto byla ve své profesi velmi úspěšná. Má pro ni veškeré předpoklady: svobodná, bez závazků, empatická, ale tvrdá, sociálně inteligentní a intuitivní.

Já si ty podpatky jednou za čas ráda dám, ale jen na chvíli. Tenisky rozhodně vítězí. Jsem ráda nezávislá, samostatná

Vím, že jsem v mnoha ohledech jiná, nechci zbytečně konkretizovat, přesto mi byla velmi blízká. Jako by určitá část ve mně po podobné roli už lačnila.

Alena je velmi samostatná a nezávislá. Vy jste někde v minulosti zmínila, že podpatky vám nejsou zrovna moc blízké a vnímáte u sebe i určitou mužskou stránku. Co jste tím myslela?

Já si ty podpatky jednou za čas ráda dám, ale jen na chvíli. Tenisky rozhodně vítězí. Nevím, kdy jsem to kde řekla. Myslela jsem tím nejspíš společností zažité vlastnosti, které patřívaly mužům. Jsem ráda nezávislá, samostatná a líbí se mi pánská móda. I v těch manuálních činnostech jsem se nikdy nebála poradit si sama. Ale přiznám se, dnes už častěji volám o pomoc silné paže. Energie není tolik jako ve dvaceti a nacházím čím dál větší zalíbení v péči o sebe samu. Možná jsem tím jen chtěla zakrýt nějakou svou zranitelnost.

Je potřeba zmínit, že Hec není běžná profesní krimi, ale spíš psychologické drama s kriminální zápletkou. Co vás na scénáři nejvíc zaujalo?

Právě to, že se jedná především o psychologické drama. Všechny postavy jsou jedinečné, silné, přesně vykreslené, nesou si svá tajemství a své pravdy. Kriminální zápletka je úzce spjata s osobními vazbami i co se týče vyšetřovatelky Aleny. To bylo pro mne nejzajímavější a pro mou postavu nejtěžší. Musela vyslýchat blízké lidi, vracet se na místa, ze kterých celý život utíká. Netuší, kdo za činem stojí, což vyvolává správné napětí.

Foto: ČT - Klára Cvrčková

V šestidílné minisérii Hec se jako kriminalistka Alena vrací do rodné vsi v horách.

Kriminalistku jste, myslím, ještě nehrála. Jak jste se na roli připravovala?

V první řadě si musím několikrát načíst scénář, to je stejné u všech rolí. Ale když jsem měla jako kriminalistka vést případ, a navíc ve své rodné vsi, trvalo mi déle než jindy, než jsem získala jistotu. Potřebuji si vždy všechno myšlenkově zmapovat. Nenatáčí se chronologicky a u šestidílného kriminálního seriálu to bylo o něco těžší i proto, že jsem se musela vyznat v osobních vazbách mezi lidmi ve vesnici i v těch „vlastních“. Pochopit svou minulost.

A pokud jde o profesi policistky?

Co se týče profese, měla jsem pár lekcí střelby. I když těch akcí nebylo tolik, bylo třeba alespoň vědět, jak zbraň držet, jak s ní manipulovat. Poslouchala jsem podcasty a rozhovory s různými policisty, policistkami a kriminalisty. Aby je člověk lépe poznal a možná nasál něco nového. Někdy pomohou detaily, které se dozvíte a můžete je použít. To jejich nutkání případ vyřešit je až posedlost.

Patříte k fanouškům detektivek a kriminálek?

Moc je nesjíždím, ale na pár detektivek jsem se podívala. Potřebovala jsem se naladit.

Slunce do nás pralo, déšť nás promáčel, bahno zaneřádilo, a to všechno utvářelo žánrový charakter

Vaše postava se roky vyrovnávala s těžkým traumatem a teď se vrací do rodné vsi v odlehlém místě, aby mohla za svojí minulostí udělat tlustou čáru. Místo toho ji ale okolnosti donutí zůstat. Co pro ni bylo podle vás po příjezdu domů nejtěžší?

Nechci moc prozrazovat, ale Alena je v takovém rozpoložení, že je schopná odjet, přestože jí v tom brání série tragických událostí. Stav její matky, kostel, nalezené tělo… Až když to vypadá, že se ve vesnici mohla stát vražda, zůstává a ujímá se případu. I díky tomu je nucena dořešit taky své osobní záležitosti, které by jinak nechala ležet hluboko ve svém nitru. Raději je tam uzamknout a odjet pryč. Jako by ji to nepustilo dál, minulost a kořeny ji vracely stále zpět.

Podle toho, jak se Alena jeví jako osobnost, bylo pro ni nejspíš dost těžké vyrůstat v prostředí, které se tolik uzavírá do sebe a všechno se v něm točí kolem víry a kostela.

Právě díky tomu prostředí se utvořila taková osobnost. Silný vliv zbožné matky, pro kterou byl pravděpodobně kostel a víra přednější než láska k dceři. A nebylo to ve zlém, vychovávala ji v té nejlepší víře, že koná tak, jak je to správné. Což je ostatně téma celého Hecu. Všichni konají to, co považují za největší dobro. A díky tomu vznikají velké konflikty a tragédie, převážně mezigenerační.

Právě generační rozdíly hrají v příběhu velkou roli. Mladí si vytvářejí svůj vlastní svět a vzájemné neporozumění nakonec vybouchne. Co za tím podle vás stojí především: dogmatičnost, odlehlost vesnice od světa, nebo nezájem dospělých?

Není to nezájem, ale neschopnost vidět svět jinak, než je jejich přesvědčení. A určitě hraje odlehlost vesnice velkou roli. Kraj je drsný, chudý, syrový a takoví jsou v něm i lidé. Neumí spolu moc komunikovat, nejsou zvyklí vyjadřovat své pocity ani o to nikdo z nich nestojí. Mladí hledají únik v alkoholu, v opozici, chtějí vzájemně mezi sebou obstát. Někomu se to daří lépe, někomu vůbec.

Minisérie Hec se odehrává v česko-polském pohraničí a prostředí, kde se natáčelo, působí na obrazovce velice sugestivně. Měla na vás tamní atmosféra vliv?

Určitě. Prostředí a krajina zde mají svou důležitou roli. V krásné přírodě se odehrávají velmi těžké osudy. Doslova v ní. Slunce do nás pralo, déšť nás promáčel, bahno zaneřádilo, a to všechno utvářelo i žánrový charakter. Točili jsme převážně v Krušných horách, pro mne to je znovuobjevený kraj, kam se chci brzy vrátit. Místo, kde točíte, je nesmírně důležité a lokace nám velmi pomáhaly vcítit se do děje.

Máte tři děti, nejmladší dceři je tuším pět let. Natáčení šestidílné minisérie pro vás bylo zřejmě časově náročnější než u celovečerního filmu. Přesunula se rodina blíž k místu natáčení, nebo jste se vracela vy domů?

Asi nejdéle pryč v jednom kuse jsem byla týden. To bylo právě v Krušných horách. Chlapci byli zrovna na táboře a dcera u mých rodičů. To byl ucelenější blok natáčení. Jinak pobývali s tatínkem na chalupě a já jezdila za nimi, jak jen to šlo. Zvládli jsme i společnou dovolenou. Snažila jsem se, abychom trávili co nejvíc času co nejvíc spolu.

Foto: Jan Malíř

S Jiřím Langmajerem jako sousedé ve hře V závěji.

S partnerem Matějem Dadákem jste oba herci. Jak se vám daří skloubit práci s velkou rodinou?

Někdy jsme holt trochu unavení a nezbývá moc času na vlastní zájmy. U dětí a v domácnosti se střídáme, jak jen to jde, aby každý mohl dělat svou práci a co je třeba. Matěj v posledních letech spíš píše, takže je časově flexibilnější. Když točím, je s dětmi, potom zase přebírám otěže já. Ale děti už jsou zase o něco starší a soběstačnější, tak si konečně do svých závazků můžu dát i pár divadelních představení. Ale pořád velmi střídmě, abych byla večer co nejvíc doma.

Na jeviště se začínáte více vracet po několikaleté pauze. Kolik prostoru plánujete divadlu dát a uvažujete třeba i o stálém angažmá?

O angažmá neuvažuji. Byla jsem v něm patnáct let a užila jsem si jak ve Zlíně, tak v pražském Švandově divadle nádherné sezony. Neříkám „nikdy“, ale teď si to představit neumím. Divadlo miluju a je pro mne těžké odmítat některé velmi lákavé nabídky, ale ještě si musím a chci hlídat volný čas pro rodinu.

Od října opět hrajete v Komorním divadle Kalich s Jiřím Langmajerem, bude to už vaše třetí společná sezona, a od listopadu vás budeme nově vídat ještě v Ungeltu s Markem Němcem. Proč jste si vybrala zrovna tyto dvě hry?

Jsou to vyhlášené divadelní scény, kde je čest hrát, za partnery máte nejlepší a nejobsazovanější herce. V obou případech hrálo velkou roli i setkání s velmi talentovanými režiséry, se kterými se znám už léta. S Jakubem Nvotou, který v Kalichu režíroval představení V závěji, jsem spolupracovala v Městském divadle Zlín a byla to skvělá práce, tak jsem se moc těšila. A Martin Čičvák, který režíruje inscenaci v Ungeltu, je pro mne velmi důležitým člověkem, který stál na začátku mé divadelní cesty. Byl režisérem mého absolventského představení Oněgin, známe se mnoho let z JAMU a už tenkrát byl na škole hvězda. A v neposlední řadě mě bavil scénář hry Společně od Dennise Kellyho.

Divadlo ji představuje jako mrazivý, ale zároveň vtipný pohled na partnerské vztahy v izolaci. Odehrávají se na jevišti situace, kdy by vám osobně v soukromém životě došel humor? A sázíte na něj?

Takové situace moje postava určitě zažívá. Navíc v nucené separaci od okolního světa, kdy nemůže jednat svobodně, je to ještě intenzivnější. Všichni si pamatujeme na období lockdownu. Nejistota hraje velkou roli. Na druhou stranu vyvěrají věci, které by se za normálních okolností vůbec neotevřely a nevyřešily. A humor? Samozřejmě, že je v životě důležitý. Dokáže odlehčit a zachránit mnoho situací. Ovšem neměl by se příliš často blížit ironii a sarkasmu, kdy už může i ublížit. A naše postavy k sobě nejsou zrovna nejlaskavější.

Před lety jste si ve Švandově divadle na výzvu režisérky Martiny Krátké napsala postavu a monolog pro inscenaci Cry, baby, cry. Jaká to byla zkušenost? Neláká vás třeba napsat divadelní hru?

Cry, baby, cry je výjimečná událost. I pro nás je překvapením. Jak jste zmínila, vznikla na popud naší kolegyně, herečky a režisérky Martiny Krátké. Přišla s nápadem, že si naše dámská šatna udělá představení.

Každá jsme si napsala postavu, která by nás zajímala. Tyto dámy se setkají na terapeutickém sezení. Obdivuji Martinu, že nás jako své kolegyně ukočírovala a dala inscenaci tvar. Ambice tehdy příliš velké nebyly, divadlo nám poskytlo menší prostor Studia. Časem se pro zájem hrálo jen na velkém jevišti přes deset let. Nyní hrajeme pod produkcí Pantheon a jezdíme po republice.

Jsem za to moc ráda, hlavně proto, že se spolu můžeme nadále setkávat.

Psaní vás tedy už nepřitahuje?

Ne, ne. To není moje parketa. Psala jsem si jen postavu, což šlo. A během zkoušek jsme text pořád ladily. Napsat celou inscenaci nebo příběh mě neláká. Myslím, že bych dokázala líp vystavět inscenaci pantomimicky než slovem! Mám raději tanec, zpěv nebo pastelky.

Foto: Foto Pantheon production

Inscenace Cry, baby, cry se s úspěchem hraje už více než deset let.

V posledních letech vás diváci měli možnost poznat hlavně jako komediální herečku. Dá se na základě toho říct, že komedie je váš oblíbený žánr, nebo v tom hrála roli třeba i shoda okolností?

Okolnosti. Není to tak, že bych já sama komedie preferovala. Mám nejraději rozmanitost a pestrost. Ale přišlo takové období a vlastně to bylo fajn i pro mne, protože jsem romantické komedie točila v období, kdy jsem plodila děti a kojila. Takže bylo fajn, že témata byla spíš přívětivá.

I když pro televizi jsem točila i jiné žánry, jako například Rédla, což je velmi temná, ale skvělá čtyřdílná série. Patnáct let jsem strávila v divadle, kde jsem měla příležitost ztvárnit několik dramatických rolí. Ale divadlo není tolik vidět jako film.

Stejně tak se v dramatičtější poloze objevíte v sérii Sériový manžel, která půjde na Oneplay v listopadu.

Příběh je – bohužel – napsaný podle skutečné události. Vypráví o sňatkovém podvodníkovi, který zranil neuvěřitelné množství žen. Scénář jsem četla jedním dechem, i když ty činy jsou velmi odpudivé. Situace jsou vykresleny způsobem, že člověk kroutí hlavou, ale směje se. Což se ale mojí postavy moc netýká, ta čelí nejtěžší možné situaci, protože bojuje o život.

Existují nějaké typy ženských postav, které vám v českém filmovém a divadelním prostředí chybí a které byste si ráda zahrála?

Nenapadá mě typ, který by vyloženě u nás chyběl. Myslím, že máme hodně silných ženských postav. Na divadle je těch mužských ale určitě o něco více. Nesním o nějakém konkrétním typu, o roli, ráda se nechávám překvapit. Asi by mě bavila výzva v podobě postavy, která je něčím zvláštní, vykloubená, někdo, kdo by se mi vůbec nepodobal. Baví mě větší proměny.

Nikdy jsem před kamerou nehrála v pohádce. A to jsem byla rok v angažmá v dětském divadle Polárka!

Petra Hřebíčková v 5 bodech

  • Narodila se 20. září 1979 v Hodoníně.
  • Vystudovala obchodní akademii a pak činoherní herectví na JAMU v Brně.
  • Původně chtěla být účetní jako její maminka. Na střední škole ale začala působit v amatérském divadle a získalo si ji herectví.
  • Je držitelkou Ceny Thálie za rok 2008 za titulní roli Maryši v Městském divadle Zlín.
  • S hercem a spisovatelem Matějem Dadákem vychovává tři děti: syny Šimona a Mikuláše a dceru Mariannu.

内容来自 Novinky.cz - Internet a PC,版权归原作者所有。

阅读原文 ↗

用 HomepageTab 新标签页关注 RSS,打开浏览器就能看到更新。

安装 HomepageTab