Jeho kresbou z Dikobrazu mával i Brežněv. Poslední rozhovor s Oldřichem Jelínkem
Vaše kreslené vtipy si jistě pamatují starší ročníky ještě z Dikobrazu 50. a 60. let…
No jo, kreslil jsem do Dikobrazu, který mi byl odporný, ale nic jiného tehdy nebylo. Stydím se za to dodneška.
Vystudoval jste Vysokou školu uměleckoprůmyslovou (UMPRUM), vaším spolužákem a blízkým přítelem byl Adolf Born. Jak na tu dobu vzpomínáte?
Já byl „buržoazní spratek“. Dostal jsem se na UMPRUM, ale hned mě kvůli původu vylili. A to můj táta byl učitel. Byl jsem tam jediný student s maturitou, ostatní měli průmyslovky. Na gymplu jsem byl zvyklý mluvit, jak mi huba narostla, ale v prostředí UMPRUM to nešlo. Byl jsem dobrý v karikatuře, tak si mě k sobě vzal Antonín Pelc, slavný karikaturista. Protože jsem se ale nijak neangažoval a neměl jsem ten dělnický původ, bylo mi ke konci roku naznačeno, že mám táhnout do výroby, abych poznal pracující lid. Protože jsem, cituji, „skleníkové individuum“. A když mě prý dělnická třída doporučí zpátky, budu moci pokračovat. Zatímco jsem pracoval ve fabrice, dostal se na tu školu Áda Born. V ČKD mi pak poradili, abych si posudek na sebe napsal sám.
Prý jste byl magnet na průšvihy…
To patřilo k věci. S Ádou jsme jednou nakreslili karikaturu Zdeňka Nejedlého (tehdejší komunistický ministr kultury – pozn. aut.) a samozřejmě jsme mu dali na frak. Vtom do místnosti vešel ředitel, taky velký bolševik. A začal se nad kresbou rozplývat, vůbec tu ironii nepochopil. Nařídil nám, že s tím obrázkem, nazvětšovaným, musíme jít do prvomájového průvodu.

S esesáckými uniformami do hospody
Mimochodem, o Bornovi se také povídalo, že měl slabost pro nacistické uniformy. Je to pomluva, nebo na tom bylo něco pravdy?
To také souviselo s prvním májem. Studenti UMPRUM tam měli jít převlečení za ustupující německou armádu, zatímco studenti DAMU nás hnali jako Rudá armáda. Měl to být takový živý obraz. Z filmového fundusu na Barrandově nám půjčili uniformy. Nám se s Ádou zalíbily černé, esesácké. Pak jsme pořádali mejdan v naší vile v Podolí a my jsme si ty uniformy vzali z legrace na sebe. Jak jsme byli prdlí, šli jsme do hospody Rozkvět a já na celé kolo: „Lahev ovocného vermutu. A dvoje partyzánky.“ Celá hospoda samozřejmě ztichla a zírala na nás. No a náš kamarád Egon Bondy z nás pak udělal příznivce nacismu. S Bondym byla sice legrace, ale jinak to byl bezcharakterní člověk. Když pověsili Slánského, Bondy mi na UMPRUM poslal pohlednici s koláží, jak Gottwald věší Slánskému řád práce. Pohled visel nějakou dobu na vrátnici všem na očích. No průšvih jak barák samozřejmě. To on dělal s oblibou.
Jak snadné bylo prosadit se v tuhých padesátých letech jako karikaturista a ilustrátor?
S Bornem jsme jako studenti obcházeli redakce a strašně jsme se styděli. On v tom byl podobně nešikovný jako já. Pak nám konečně v Mladé frontě zadali ilustrace ruského románu Dobrodružství kapitána Žvanilkina. Přinesli jsme obrázky a tamní výtvarný redaktor na jeden ukázal: „Tohle je, soudruzi, ten Vaska?“ Na obrázku byl v pozadí, úplně malá hlavička. „Ale vždyť se tam píše, že měl v očích jiskru!“ hřímal redaktor. Taková to byla doba. Kreslili jsme také pro časopis Československý voják. Tam dělal redaktora Pavel Kohout, chodil tam v uniformě a šlo mu hlavně o to, aby měly uniformy na našich obrázcích správný počet knoflíčků. A takový člověk, který se měl dobře v každém režimu, pak reprezentoval českou emigraci! Ale to nic, to jsou jen moje zrádné řeči.
K vaší emigraci se dostaneme, ale popořadě. Pod řadou obrázků jste s Bornem podepsaní oba. Jak taková spolupráce vypadala?
To jsme zkoušeli už na gymnáziu a pak to použili i při ilustrování. Já začal někde u nohou, on od hlavy a někde uprostřed jsme se sešli. Už ve škole jsme měli díky tomu pověst rychlokreslířů. Když jsme později měli ilustrovat nějakou povídku, každý z nás udělal svou skicu. Z nich jsme vybrali, která má lepší kompozici. On to pak třeba načrtl v tužce a já to obtáhl perem nebo štětcem. Nebo naopak. No, byl to hybrid, raději na to nevzpomínám.
Podílel jste se také na několika animovaných filmech, to moc lidí neví. Proč jsou tak málo známé?
Něco se povedlo a dokončilo, například Neposlušná písmenka z roku 1964. Dělal jsem ale také na dvanáctidílném seriálu Příběhy z našeho domu. Napsal to Václav Čtvrtek, kterého žádali, ať zkusí něco jiného než pohádku. Vznikla z toho neskutečná pitomost, s odpuštěním. Takový víceméně „budovák“ o holčičce jménem Jiskra. Nikde to pak skoro nevysílali, ani já jsem to celé neviděl. Pak mi vysloveně na tělo napsali pětidílný seriál večerníčků Pohádky o počasí, který byl o mojí lásce, starých aeroplánech a automobilech. Já ale už věděl, že zdrhnu za hranice. Když jsme dělali třetí díl, říkám kolegům, aby si raději pospíšili. Ale nemohl jsem jim říct proč a oni nechápali. Tak se ten seriál nedokončil, a přitom byl docela dobrý. Na pár věcech jsem pak pracoval i v Německu.
V 60. letech se nejlepší čeští karikaturisté sdružili ve skupině Polylegran. Brali jste tehdy takový spolek vážně, nebo to byla spíš recese?
Kolem Dikobrazu se sešlo několik dobrých lidí jako Jarda Malák, Vladimír Barták, Adolf Born, Jiří Kalousek. Když se to politicky uvolňovalo, řekli jsme si, že už pro ten blbý Dikobraz dělat nechceme a že si založíme vlastní humoristický časopis. Bavili jsme se, že nám to zaštítí Adolf Hoffmeister, vymýšlel se název, například Bezeslovák… Nakonec z toho sešlo. Ale i tak jsme měli řadu společných výstav a myslím, že Malák pro nás vymyslel název Polylegran jako parafrázi na polyekran (československý promítací systém představený na výstavě Expo 58 – pozn. aut.). Zahajoval nám to Horníček, to bylo krásný. Možná jsme byli první, kdo měl v Československu na vernisáži výstavy striptýz!
Striptýz na vernisáži pod dohledem úředníka
Striptýz?
To slovo se možná tehdy ještě nepoužívalo, ale už se pořádaly různé programy s nahými slečnami jako Krása bez závoje. J. R. Pick měl taky takové představení, jmenovalo se to Kabaret s nahou slečnou. Byl ochotný nám dvě holky půjčit, že se nám tam za odměnu klidně svléknou. Museli jsme ovšem požádat o povolení a úředník nám dal razítko za podmínky, že „účinkující umělkyně“ budou od obecenstva odděleny lanem. Na akci upozornil Mladý svět, takže tam bylo narváno. Museli jsme ale vymyslet, co tam ty holky budou dělat. Jedna byla taková velká a druhá mrňavá. Myslím, že s tím nápadem přišel Kalousek, že ta velká tam nastoupí nahá a ta malá oblečená, ale bude si ty šaty svlékat a ta velká se do nich bude snažit narvat. Diváci se tlačili blíž a blíž, lano nelano, bylo to povedené. Když jsme s těmi dívkami dělali zkoušku nanečisto, všimli jsme si, že ta jedna u toho svlékání pořád povídá. Ptali jsme se jí proč. Řekla nám: „Já jsem tak zvyklá z Kabaretu s nahou slečnou. Když u toho neodříkávám text, nedokážu se svléknout.“
Oldřich Jelínek (1930–2025)

Český malíř, grafik, ilustrátor a karikaturista. Už na gymnáziu kreslil komiksy se spolužákem Adolfem Bornem. Později ilustroval knihy pro děti i dospělé, kreslil pro Dikobraz i časopis 100+1 a podílel se na animovaných filmech. V roce 1981 emigroval do západního Německa. Po čtyřiceti letech v Mnichově se vrátil do Prahy.
Chtěli jste vlastně s Polylegranem kreslit politické karikatury?
Politika je odporná záležitost. Jiná situace byla, když se to v šedesátých letech uvolnilo, a pak hlavně po srpnu 1968. Já ale okupaci zažil asi jen týden, pak jsem odjel na rok do Švýcar pracovat na nějakém filmu. Ale vyšla mi v Dikobrazu kresba, kterou jsem nevymyslel, jen nakreslil. Sedí na ní za stolem dva státníci, sovětský a československý, mezi nimi Lenin, a oni se o něj hádají. To byla slavná kresba, protože právě s ní prý Brežněv mával a stěžoval si, jak daleko situace s pražským jarem zašla. Za srpnové okupace jsme vylepovali protiruské plakáty. Já se bál, že můj rukopis poznají. Proto jsem to jen slabě předkreslil tužkou a jedna kamarádka to pak obtahovala. To byly ty hlášky jako PROLETÁŘI VŠECH ZEMÍ, SPOJTE SE, NEBO STŘELÍM. Pak jsem tedy byl v těch Švýcarech, ale kamarádi mi vyprávěli, že na té době po okupaci bylo fajn, že se lidi spojili proti společnému nepříteli.
Přijde mi, že jste při ilustrování povídek do časopisů a knih rád kreslil hlavně černochy. Nebo se mi to jenom zdá?
Ne, máte pravdu. Já tedy spíš rád kreslil černošky. Všichni mi vyčítali, že nekreslím české, slovanské tváře, že všechny moje figury vypadají jak Američani. Nebo dokonce Afroameričani. No jo, ale tak to bylo. Ony i ty moje obrázky celkově byly takové dost černé. To je ale tehdejší tiskovou technikou. Ta nebyla kdovíjaká a často se při tisku tenčí linie ztratily. Proto jsem raději než v linkách kreslil v takových valérech. Říkal jsem si, že furt bude lepší, když tam bude černý flek, než aby to úplně zmizelo.
Biograf byl můj kontakt s normálním světem
Ale ten americký svět vás asi lákal, ne?
No jistě, miloval jsem americký film, hlavně tu tvrdou detektivní školu. Já jsem filmový fanatik. Chodil jsem do filmového archivu. Tam jsme načerno sjížděli třeba šest filmů za sebou, protože nebyla šance, že půjdou do kin.

Odkud jste nasával vizuální podněty? Ve vašich ilustracích najdeme pop-art, psychedelii…
Právě z biografu. To byl kontakt s normálním světem.
Jak jinak na šedesátá léta obecně vzpomínáte? Přijde mi, že s výjimkou srpna 68 jsou ty vzpomínky vlastně hezké. Nebo jste to vnímal jako depresi?
Spíš depresi. Nakonec to vyústilo v emigraci do Německa. Tedy takhle: já zdrhnout nechtěl. Ale měl jsem hezkou ženu, a jak jsem začal jezdit po světě po výstavách, ona byla z ciziny úplně unešená. Jednou mi řekla: „Já tady nemůžu žít! A jestli mě máš trochu rád…“ Já jí na to povídám: „Nezlob se, ale to není sranda, tam nebudu pan Jelínek, tam budu začínat z ničeho…“ Peněz jsme přitom tehdy měli jako šlupek; ilustroval jsem knihy a žena pracovala v galerii Platýz, kde jsem mohl prodávat svoje obrazy. Tak jsme se hádali dva roky a pak jsme odjeli. Sranda to nebyla, ale nelituju toho.
Já jsem nějaký Jelínek a maluju panáčky
Bylo obtížné v Německu začínat?
Myslel jsem, že budu prodávat svoje věci v německých a švýcarských galeriích, kde jsem dříve vystavoval. Jenže oni mi řekli, že jim už volali z českého Art Centra a pohrozili jim, že jestli ode mne vezmou jedinou věc, mají s Čechami utrum. Tak se mi ty galerie omlouvaly, že se musí uživit a česká grafika se u nich výborně prodává, protože je levná… Takže volné umění – nula. Vlastní grafiku jsem dělat nemohl, protože bych ty tiskárny neměl z čeho zaplatit. Dělal jsem tedy hlavně komerční věci a místo očekávaných dvou let mi trvalo pět let, než jsem začal být ohledně peněz trochu v klidu. Bylo to obtížné. Neuměl jsem si představit, jak dávám inzerát „Já jsem nějaký Jelínek a maluju panáčky.“ Takže jsem dělal šílený věci od zápalkových krabiček, maloval jsem po letadlech, po ženských, no všechno možné. Také jsem musel řešit, že Němci mají úplně jiný smysl pro humor. Mým vtipům se nesmáli, přišly jim moc kruté.
V Mnichově, kde jste bydlel, sídlilo také rádio Svobodná Evropa. Stýkal jste se s lidmi kolem něj nebo se scenáristou Pavlem Juráčkem, který tam také několik let pobýval?
Ve Svobodné Evropě pracovala moje žena číslo dvě, jako archivářka. Chtěli po mně, abych jim tam přispíval, ale já jim říkal, že mám v Československu syna, že se pod to svým jménem podepsat nemůžu. Moje iluze o této stanici se ale rychle rozplynuly. Málokdo z redaktorů tam uměl doopravdy dobře psát, výjimky ovšem byly: Milan Schulz nebo Sláva Volný, ten byl ovšem pořád přesvědčením bolševik. Oni si tam žili pod takovým poklopem, placení z amerických peněz, ani německy moc neuměli… navíc byla Svobodka prolezlá fízlama. K tomu vám něco řeknu. Rok předtím, než jsem emigroval, jsem jel do Mnichova kvůli výstavě. Poptával jsem se, kdo by mi mohl poradit, jestli tam mám nějaké šance jako výtvarník. Kamarád mě poslal za Ivanem Steigerem. Ten mi tehdy řekl: „Vy jste tady měl být už dávno!“ Když jsme se ale později sešli, tak mi Steiger říkal, že jsem mu tehdy přišel podezřelý. Nakráčím si k někomu, koho vůbec neznám, a první, co mu oznámím, je, že chci emigrovat: „Jak jsi mohl vědět, že nejsem fízl?“ řekl mi. „To nevíš, že je tu každý druhý donašeč? Já měl strach, že je to od tebe nějaká provokace.“
Stal jste se kmenovým ilustrátorem německého časopisu Computerwoche. Pro ten jste kreslil čtyři desetiletí, což je neuvěřitelné.
To byla moje stabilní práce. Nakonec nás paradoxně zlikvidoval internet a digitální svět. Tak mi naznačili, že teda po těch skoro čtyřiceti letech končím. Omlouvali se, ale já jim říkal, že se nic neděje, v devadesáti letech se přece nemůžu bát o práci. No a taky se mi už klepou ruce…
A ilustrování knih?
Spíš jsem dělal reklamy. Chtěl jsem dělat knihy, ale v Německu se knížky neilustrují, vyjma nějakých dětských, a není to dobře placené. Za osm ilustrací platili třeba 800 marek, to nic nebylo. A za jednu reklamní kresbu, kterou jsem švihnul za dvě hodiny, jsem dostal tisíc. Když pak za mnou přijel nějaký český výtvarník, hned se zajímal, jaký mám „aťák“. To byla první otázka. Když nemáte vlastní ateliér, nejste umělec. Já musel říct, že žádný nemám, že bych ho nezaplatil.
Na jakou knihu, kterou jste zatím ilustroval, jste nejvíc pyšný? Určitě třeba na Vzduchoplavci, aviatici & piloti od Jaroslava Pacovského, která získala ocenění v italské Boloni.
Aeroplány jsem miloval. Na dálku jsem miloval Kamila Lhotáka, a když jsme se poznali blíž, řekl jsem mu, že mám strach, protože také kreslím letadla. Tak aby lidi neříkali, že vykrádám Lhotáka. Ale on byl výbornej: „Kluku, vyprdni se na všechny a dělej, co máš rád!“ Přitom byl samouk, vystudovaný právník. Byl také neuvěřitelně vzdělaný, i když na to nevypadal. Později jsme spolu jezdili na kole, nejčastěji na Zbraslav. Lhoták vždycky vykřikl: „Pojedeme vzdorovat živlům!“ Po silnici nás míjela auta mířící na chalupy a lidi si klepali na hlavu, když viděli cyklisty. Tehdy to ještě nebyla móda jako dnes.
Měli jste jako karikaturisté nějaké vzory? Hodně kreslířů v té době ovlivnil Saul Steinberg?
Steinberg byl zjevení. Génius. Filozof. To je úplně jiná dimenze, ten chlap. Pajcoval ho kdekdo, ale ono to prostě nejde, protože tu filozofii neokopírujete. Výtečný byl také George Grosz, to je ovšem jiná kategorie. Musím říct, že mě moc nebavilo vtipy vymýšlet, mě bavilo je kreslit. Kam se hrabu na filozofický humor takového Renčína nebo Bartáka.
Zdroj: autorský rozhovor
Chcete vídat Aktuálně.cz častěji na Googlu?
Přidat jako preferovaný zdroj内容来自 Aktuálně.cz,版权归原作者所有。
阅读原文 ↗