Adamczyková smekla před Ledeckou

I trenér Marek Jelínek mluvil o nejhorších podmínkách na ledovcích v historii, zároveň tým neměl finance na cestu na jižní polokouli. Jak se to podepsalo na tréninku?

Ta klasická suchá příprava byla standardní, ale na první soustředění jsme jeli do haly do holandského Landgraafu, což je spíš takové rozježdění, nemáme tam ani žádnou startovní sekci. Byli jsme tam pět dnů a déle bychom asi nevydrželi. Ale potkali jsme pána v obchodě a ten říkal, že Ester tam byla asi deset dnů v kuse, to před ní smekám. V Saas-Fee už sekce byly, ale zase jsme neměli celou trať. Ta byla až teď na Pitztale, ale tam zase nebylo ideální počasí, takže na to, že jsme na sněhu od září, jsme v trati strávili jen tři dny. Ale s ohledem na rodinu bych na jižní polokouli stejně nejela.

Právě s ohledem na vašeho brzy dvouletého syna nebylo jisté, zda budete pokračovat v kariéře. Kdy jste měla jasno vy?

Neměla jsem nic jiného na práci, tak pokračuju. (úsměv) Dala jsem si na jaře větší pauzu. Myslela jsem, že třetí olympiáda už mě tak psychicky nevyčerpá, ale přece jen soustředění na další vrchol tam je třeba, takže ještě koncem dubna jsem neměla ten drajv. Ale pak mi pořád psal trenér do posilovny, jestli už přijdu, tak jsem za ním vyrazila.

Takže žádné složité rozhodování?

Pro mě ne, těžší to bylo spíš pro manažery a tým, kteří čekali, co a jak bude. Ale ani jsem si moc neuměla představit, že bych netrénovala, takže jsem postupně začala plánovat soustředění a plynule jsem přešla do další sezony.

Doma vás v pokračování podpořili?

Museli jsme si to s mým Markem nastavit a říct, jak to chceme udělat. Jak je Kryštof větší, už mu tolik časté přejíždění nevyhovuje. Marek říkal, že nemá problém být na rodičovské a tím primárním pečovatelem, i utlumí práci, ale nechce s ním tolik cestovat, protože je to náročné i nákladné. A říkal, že je na mně, jestli chci jezdit sama na soustředění, nebo Kryštofa vzít s sebou, když se zařídí hlídání, protože bez toho by to nešlo. Máme to s Markem nastavené od začátku padesát na padesát, Kryštof je zvyklý na oba stejně a nemá problém, když odcházím.

Berete to i tak, že sportovní kariéra je časově omezená, takže teď může ustoupit herecká práce vašeho manžela, zatímco až skončíte s profesionálním sportem, role se můžou obrátit?

Tak dlouhodobě jsme to neřešili. Důležité je, že se navzájem chápeme a snažíme si navzájem ulehčovat. Marek mi nabídl, že i kdybych nechtěla jezdit a potřebovala třeba vymýšlet, co dál, tak mi ten prostor dá. S hlídačkou a svými rodiči se o Kryštofa starají a když přijedu zpět domů na týden až deset dnů, zase se to snažím kompenzovat. Marek hraje poslední dobou hlavně v divadle, natáčení osekal, ale teď toho měl víc, tak byl Kryštof tři týdny se mnou a střídáme se. Na soustředěních je zase jednodušší, když přijdu z kopce a můžu jít v klidu na fyzio. Teď na Pitztale bylo třeba složitější uspávání, protože jak je tam ruch, Kryštof je hodně společenský a nejradši by byl pořád s lidma, v tom je pro něj komfortnější být doma.

Už plánujete syna letos postavit na snowboard?

Uvidíme, má ho doma připravený, dostal ho jako dárek od mého manažera. On rád zkouší nové věci. Minule si stoupal na můj skejt. A ve čtvrtek jsme byli v posilovně, přišel tam jeden tatínek se svými kluky a udělal jim dráhu, tak se k nim připojil a furt na mě mával, ať jdu pryč. Tři čtvrtě hodiny jsme ho neviděli a on byl spokojený. (úsměv)

Vítáte tak, že sezona není úplně nabitá závody? Vedle mistrovství světa vás čeká jen pět zastávek.

Kvůli rodině to je fajn, i když ty mezery stejně vyplníme soustředěními, takže doma stejně moc nejsme. Ale jako sportovci mi přijde strašně smutné, že FIS (Mezinárodní lyžařská a snowboardová federace) není schopna zajistit více závodů. Vždy na konci sezony máme mítink jezdců s vedením a tam nám naznačovali, že my máme obcházet areály v našich zemích a připravovat půdu pro závody. Aspoň, že ty závody máme většinou po dvojicích, poprvé nám přidali i Bosnu a Hercegovinu…

Mistrovství světa se na konci sezony pojede v rakouském Montafonu, kde jste si před pěti lety zlomila oba kotníky. Je to pro vás toto středisko pořád strašákem, který ve vás vyvolává bolestivé vzpomínky?

Už se jezdí v jiném místě, než se mi to stalo, ani mi to tam nikdy nevadilo. Spíš jsem tam za poslední roky byla snad čtyřikrát pátá, když jsem vyhrála malé finále, což bývá takové hořkosladké. Bývají tam horší sněhové podmínky, loni jsem jela z prvního místa, ale moc parády tam neuděláte, tak jen čekáte, kdo vás přejede, což je frustrující. Snažila jsem se před sezonou zase přibrat asi o dvě kila, ale holky jako Michi Moioliová nebo Charlotte Bankesová jsou pořád odhadem o pět až osm kilo těžší, tak možná bude spíš cesta jezdit víc zezadu.

内容来自 Sport.cz - Motorsport,版权归原作者所有。

阅读原文 ↗

用 HomepageTab 新标签页关注 RSS,打开浏览器就能看到更新。

安装 HomepageTab