Už Tomáš Garrigue Masaryk působil na „sociálních sítích“ a byl terčem nevybíravých útoků
Vážil proto z moravských Hustopečí do Prahy dalekou cestu. Několik dní to v sobě na návštěvě dusil. Pak se syna rozpačitě zeptal: „Dostal jsi přece dvě stě tisíc zlatých, tolik peněz! Tak bys mi mohl taky nějakou tisícovku dát.“
Žádné takové peníze profesor Masaryk samozřejmě nedostal. Byla to dezinformace, jedna z mnoha pomluv, které na něj cílily během celospolečenské kauzy, která se nazývá hilsneriáda. Mladého Žida Leopolda Hilsnera tehdy obvinili, že o velikonočním čase rituálně zavraždil katolickou dívku Anežku Hrůzovou. Obvinění stálo jen na lidové pověře, přesto rozpoutalo vlnu nenávisti vůči Židům. Masaryk se rozhodl ukázat, že kauza je vystavěná na iracionálních argumentech.
Držel se striktně vědecky doložitelných faktů: dvakrát se vypravil na místo činu do Polné na Vysočině a radil se s kapacitami soudního lékařství, aby ověřil tvrzení o chybějící krvi oběti. V ten moment se zloba probuzená ve společnosti obrátila také proti němu - v podobě karikatur, kramářských písní, divadelních skečí i prostých hoaxů, které se šířily na sociálních sítích té doby: v hospodách a na pavlačích.
V toxické atmosféře začali anonymové vyhrožovat i členům jeho rodiny a Masaryk byl napaden fyzicky na ulici. Dceru Alici vyštvala z posluchárny v Klementinu slova spolužáků, že je otec „podplacený od Židů“, a syna Jana musel před útoky spolužáků bránit starší bratr Herbert.
Jako by to bylo dnes
V létě roku 2020 byla otevřena výstava TGM na síti, kterou připravil Masarykův ústav a Archiv Akademie věd ČR. Výstava přiblížila Masaryka jako veřejného intelektuála v nadčasových fenoménech, jakými jsou práce s informacemi, nastolování agendy, konspirační teorie, manipulace veřejným míněním či propaganda – ale také v komunikaci s rodinou, která se u něj prolínala s tou pracovní.
Expozice ukázala, že pokud dnes uvažujeme o současnosti jako o postfaktické době, kdy také vlivem sociálních sítí už tolik nezáleží na tom, co je pravda, ale na tom, čemu chceme věřit, v Masarykově éře vidíme podobnosti. Důraz na emoce, relativizace vědeckého poznání a zpochybňování odborných autorit patřily i do jeho doby. Výstava se konala v době pandemie, a tak ji zhlédlo pouze omezené množství návštěvníků. Nyní je k vidění ve veleslavínském zámečku v Praze ještě do 7. prosince.

Foto: Jan Handrejch, Novinky
Výstava TGM na síti - o jeho práci s informacemi, nastolování agendy, konspiračních teoriích, manipulaci s veřejným mínění - ale i o komunikaci s rodinou.
Hádejte se s nimi
Masaryk nikdy nechtěl být vědcem uzavřeným v tichu své pracovny. Přitahovaly ho společenské polemiky; tím spíše, když do nich mohl vnést nějaký provokativní vklad. Proto byl také zajímavý pro média. Jejich sílu si poprvé naplno uvědomil v roce 1886, když svými články vyvolal veřejný spor o pravost rukopisů královédvorského a zelenohorského. Šlo o velkolepé padělky z období romantismu, které měly dokázat starobylost české kultury.
Masaryk přinášel důkazy, že jsou to podvrhy. Tvrdil, že by Češi už mohli dospět a přiznat si, že uctíváním rukopisů si lžou do vlastní kapsy. Z otázky pravosti se však stalo téma, které rozštěpilo českou společnost. A přestože se Masaryk držel kritické argumentace, většina veřejnosti v jeho angažmá viděla protivlastenecký útok na těžce vydobyté národní pozice.
Masaryk byl razantní, nepříjemný soupeř. Prosazoval věcný a kritický novinářský styl, jak ho znal ze světového tisku. Neustálé polemiky formovaly jeho vlastní úsečný a přímočarý jazyk: „Zvykl jsem si slova pilovat tak, aby co nejméně je mohli překrucovat,“ napsal později. Hádal se a vytvářel si nepřátele. Básník Adolf Heyduk ho osočil: „Vás věru nezrodila matka česká, spíš netvorná, zlo sálající saň, jež nad hlavou nám perutěmi tleská a stále žádá české krve daň!“
Univerzitní kolegové bránili jeho řádné profesuře. Dezinformacím čelil na citlivém místě, ve vlastním vědeckém díle. S poukazem na Masarykův habilitační spis o sebevražednosti se šířily „fake news“, že sebevraždu jako progresivní záležitost dokonce propaguje.

Foto: ČTK
Tomáš Garrigue Masaryk při rozhlasové přednášce o G. Washingtonovi pro americký rozhlas při příležitosti 200. výročí narození prvního amerického prezidenta.
Podobně jako bojoval proti „fejkovým“ rukopisům, pustil se poté v případu polenské vraždy do boje s konspiračními teoriemi. Jejich princip se dodnes nemění: určitou událost se snaží vysvětlovat jako tajné spiknutí. Židé o Velikonocích prý potřebují krev křesťanských dívek, kterou pak zadělají do svátečních macesů. Fakta (že měla oběť prořízlé hrdlo) kombinují se spekulacemi (na místě činu prý chyběla krev oběti) a dávají událostem skrytý smysl (rituální motiv). Neexistuje prostor pro náhodu (dokonce ani vyšetřovatelé nepracovali s verzí náhodné sexuální vraždy). Za vším stojí mocné zákulisní síly (mezinárodní židovstvo). A nehodící se fakta jsou ignorována (soud neprověřil rozporuplnost výpovědí).
Masaryka trápilo, že konspiračním psychózám podléhali i vzdělaní lidé z jeho okolí. To byl ostatně hlavní důvod, proč se rozhodl vystoupit v Hilsnerově kauze veřejně i za cenu společenské izolace. Nicméně zahraniční seriózní média o pražském profesorovi vytvářela jiný obraz než domácí „vlastenecká policie“, jak Masaryk posměšně nazýval český nacionalistický tisk.
Leopolda Hilsnera odsouzeného k trestu smrti omilostnil císař. Než byl však propuštěn, odseděl si osmnáct let. Vrah nebyl nikdy dopaden.
Věcně a sarkasticky
Deset let po hilsneriádě vstoupil Masaryk do informační války s protivníkem úplně jiné váhy: pustil se do boje s rakousko-uherskou diplomacií. Psal se rok 1909 a on právě zasedal jako poslanec ve vídeňském parlamentu. Tehdy, rok po anexi Bosny a Hercegoviny habsburskou monarchií, „odhalilo“ c. a k. ministerstvo zahraničí rozsáhlé velezrádné spiknutí.

Foto: Novinky
Skupinový snímek obžalovaných v „záhřebském procesu“ s jejich podpisy a věnováním T. G. Masarykovi ze dne 17. dubna 1909. Foto: MÚA AV ČR
Na základě pofidérních, neověřených dokumentů byla padesátka jihoslovanských politiků obviněna ze snahy připojit jihoslovanská území monarchie k Srbsku. Procesy měly odvést pozornost od problémů mocnářství a získat sympatie veřejného mínění pro výbojnou politiku na Balkáně.
Odvádění pozornosti je prastarý, ale účinný nástroj manipulace veřejným míněním. V dnešní politice se mu říká „vrtěti psem“ podle stejnojmenného hollywoodského filmu (Wag the Dog) z roku 1997. Ten pojednává o sexuálním skandálu prezidenta Spojených států, od něhož jeho tým odvádí pozornost tím, že vykonstruuje obraz fiktivní války USA s „teroristickou“ Albánií. V přeneseném významu tedy menší věc (ocas – vymyšlená aféra) ovládá a řídí něco mnohem většího a důležitějšího (psa – veřejné mínění a politickou realitu).
V případě údajného velezrádného spiknutí z roku 1909 však „nešlo o nic menšího než o 53 šibenic“, jak si Masaryk později poznamenal. A zatímco se ministr zahraničí snažil vrtět psem na Balkáně, obžalovaní požádali o pomoc poslance Masaryka.
Podvrhy Masaryk odkrýval díky exkluzivním informacím, k nimž se dostával jednak nevídaným okruhem známostí a jednak vlastními cestami na Balkán. Texty četl v jihoslovanských jazycích, podtrhával si články v srbochorvatštině psané cyrilicí. Patřil mezi výrazné parlamentní řečníky. Při projevech neměl zálibu v dramatických gestech a nezvyšoval hlas. Mluvil sice až monotónním hlasem, ale síla jeho projevu spočívala ve věcnosti a na ní stavěném sžíravém sarkasmu.
Právě jeho vystoupení u soudu přispěla k tomu, že rozsudky nad jihoslovanskými politiky odvolací soud nakonec zrušil.
Síť začínala doma
Masaryk často pracoval doma, svět rodinný a pracovní se proto prolínaly. Děti Alice, Herbert, Jan a Olga sledovaly, jak otec přechází vedle po pracovně a hlasitě diskutuje s návštěvníky nebo diktuje redaktorům osnovu svého článku. Tyto rozhovory je bavily, lehávaly u dveří a poslouchaly. Jakmile se otcovy kroky blížily ke dveřím, rychle od nich utekly.

Foto: ČTK
Rodina Tomáše Garrigue Masaryka: sedící dole dcera Olga, Charlotta Masaryková, Tomáš Garrigue Masaryk, stojící zleva: syn Herbert, dcera Alice a syn Jan.
Když se děti chtěly otce na něco zeptat, vždy je s vážností vyslechl. Na rozumnou a upřímnou otázku jim odpověděl; byla-li zbytečná, neřekl nic.
Přestože syn Herbert tvrdil, že žádné dítě nemělo tak šťastné dětství jako on, nebylo jednoduché vyrůstat jako Masarykové. Děti, které v roce 1899 v době hilsneriády chodily do školy s příjmením Masaryk, nesly důsledky otcových sporů. Děti byly ovšem doma přítomny intelektuálním debatním kroužkům, kterých se účastnili otcovi akademičtí kolegové, novináři, studenti i zahraniční návštěvníci.
U Masaryků se večeřelo každý den v půl osmé zásadně společně. Rodina si při jídle povídala a v hovoru pokračovala i po večeři. U Masaryků se jednalo s dětmi vážně, jako s dospělými. A pokud byla na večeři pozvána návštěva, sedaly u stolu mezi hosty, účastnily se diskuse, nikdo je neokřikoval a když něčemu nerozuměly, věc se jim vyložila. Jako komunikační jazyk si po přestěhování do Prahy Masarykovi zvolili češtinu.
Kromě univerzitního prostředí plnily pro Masaryka důležitou funkci uzlových bodů sociálních sítí kavárny. Hosté si zde půjčovali domácí a zahraniční tisk, číšníci nosili kávu a pečivo na velikých podnosech a stavěli je před čtenáře na malé mramorové stolky. Čtenář seděl u jednoho šálku třeba celé hodiny a číšníci mu přinášeli sklenice vody.
Masaryk pravidelně chodil pročítat noviny vždy po obědě, často do kavárny Union. Někdy vzal s sebou některé z dětí, kterému objednal obrázkový časopis.
I rodina pod kontrolou
Masaryk svou domácí pražskou pracovnu často opouštěl: jako poslanec pobýval ve Vídni, jezdil na zahraniční cesty, i za oceán. Tehdy se svou rodinou komunikoval prostřednictvím dopisů. Popisoval v nich, co dělá, ale nešetřil ani radami a pokyny. Z amerického přednáškového turné v roce 1902 napsal šestnáctiletému Janovi: „Často vzpomínám na Tebe, Jeníku, abys konečně pochopil cenu práce! Neběží pouze o práci, ale o vědomí povinnosti v životě.“
Za první světové války se rodina na dlouhá čtyři léta rozpadla a Masaryk se různými způsoby snažil o udržení kontaktu. Odešel v prosinci 1914, ale z neutrálního Švýcarska ještě mohl psát, byť jeho dopisy procházely cenzurou. Poté se dozvídal o osudech rodiny pouze ze šifrovaných vzkazů či od tajných poslů. Po válce, během které zemřel syn Herbert na tyfus a těžce onemocněla manželka Charlotta, Masarykovi kvůli novým povinnostem obtížně navazovali na pravidelné společné večerní hovory.

Foto: Matyáš Folprecht, Právo
Dějiny nelžou – historický seriál deníku Právo.
Svůj čas na vzájemnou konverzaci nebo klidné mlčení a přemýšlení si však našli. Především v neděli v Lánech či na dovolených. Jen již u toho byli méně a méně sami – obklopeni hosty, spolupracovníky či personálem.
Masarykovo zvolení prezidentem změnilo postavení rodiny, byla ještě více vidět než dříve vystavena pochlebování i pomluvám. Masarykové cítili zodpovědnost za své vystupování, navíc každé slovo bylo podrobeno společenské kontrole.
Schéma Masarykovy komunikace se však v zásadě nezměnilo: i jako prezident vstupoval do společenských kauz a argumentoval, třebas anonymně v tisku.
Autoři jsou historici, působí v Masarykově ústavu a Archivu AV ČR.
内容来自 Novinky.cz - Internet a PC,版权归原作者所有。
阅读原文 ↗