„Byl jsem naprosto ohromen.“ V Andromedě se odehrálo hvězdné kanibalské drama
17. října 2025 zachytil speciální dalekohled na kalifornské Palomarské observatoři v sousední galaxii prudký záblesk. Pro většinu astronomů šlo o jeden z mnoha bodů, které se na obloze rozsvítí a zase pohasnou.
Malý tým z Kolumbijské univerzity v New Yorku ale přesně věděl, na co se dívá. Na tenhle okamžik čekal přes dva a půl roku.
Obří hvězda v galaxii v Andromedě totiž právě dojedla svou menší souputnici. Sedm let ji stahovala k sobě, až ji vtáhla do svého jádra a celá soustava vybuchla. Astronomové o podobných hvězdných hostinách mluví desítky let. Přímo u stolu ale až dosud nikdo neseděl.
Hlavní roli hrál obr, kterému vědci přezdívají Velký Bao. Podle modelů měl asi sedmkrát větší hmotnost než Slunce, 350krát větší poloměr a svítil 18 tisíckrát jasněji. Pro představu: kdyby stál na místě Slunce, jeho povrch by sahal až za oběžnou dráhu Marsu a Země by byla hluboko uvnitř hvězdy. Jeho hvězdná souputnice Malý Bao měla zhruba 0,7 hmotnosti Slunce.
Jako kbelík vody v oceánu
Proč to dosud nikdo neviděl? „Přistihnout hvězdu přímo při činu, kdy pohlcuje svou souputnici, je velmi obtížné,“ řekl serveru Space.com hlavní autor studie Viraj Karambelkar, astrofyzik z Kolumbijské univerzity.
„Ten efekt je velmi nenápadný – jako byste vylili kbelík vody do oceánu. Abychom ho zachytili, potřebujeme citlivé dalekohledy, které oblohu na tom správném místě sledují dlouhou dobu.“
Tentokrát se to povedlo. Starší záznamy ukazují, že obr začal postupně jasnit už v roce 2018. V únoru 2023 si tým všiml neobvykle proměnlivé hvězdy v infračervených datech vesmírného dalekohledu NEOWISE.

Vědci pak hvězdu sledovali i s pomocí dalekohledu WINTER na Palomarské observatoři. „Hvězdné splynutí se v reálném čase pozoruje velmi, velmi těžko, protože ho nelze předpovědět. V roce 2023 jsme si ale všimli, že se děje něco neobvyklého, a systém jsme dál sledovali,“ popisuje Karambelkar.
Sedm let, sedm oběhů
Astronomové pro tenhle proces mají název „společná obálka“ (anglicky „common envelope“). Obr se na sklonku života nafoukl natolik, že jeho řídký vnější obal dosáhl až k souputnici. Ta se tak ocitla v podobné situaci jako družice, která zavadí o horní vrstvy zemské atmosféry.
Na oběžné dráze ji drží jen její rychlost. Jenže plyn atmosféry, resp. obalu obra, ji zbrzdí, ona ztratí rychlost a po spirále klesá stále hlouběji, kde ji hustší plyn brzdí ještě víc. Tření přitom plyn zahřívá jako rozžhavený meteor – a právě proto se obr navenek rozjasnil.

Tenhle pád proběhl nečekaně rychle. Jakmile se menší hvězda dotkla povrchu obra, splynuly zhruba během sedmi oběhů, tedy asi za sedm let. U známých splynutí menších hvězd to trvalo i tisíce oběhů.
Počítačové simulace, které vedl Karel Temmink z nizozemské Radboudovy univerzity, ukázaly, že obr vtáhl souputnici až do svého jádra a ta už neunikla.
Velké finále
Podle týmu nastal říjnový záblesk ve chvíli, kdy souputnice dopadla do jádra obra. Výbuch vymrštil do okolí materiál o hmotnosti zhruba 0,1 až 0,2 Slunce. To odpovídá desítkám tisíc planet o hmotnosti Země.
Na konci příběhu nastoupil vesmírný dalekohled Jamese Webba. „Webb pozoroval Bao pouhých 47 dní poté, co erupce vyvrcholila. Nikdo dosud takovou událost nesledoval tak záhy,“ říká Karambelkar.
Infračervené snímky odhalily i prach, který obr ze sebe vyvrhoval celá staletí. „Byl jsem naprosto ohromen, když jsme to uviděli,“ přiznává vědec.
Splynuly, nebo přežily?
Hvězdy nejspíš splynuly v jednu, jistota to však zatím není. „Jinou možností je, že obě hvězdy přežily, jen na mnohem těsnější oběžné dráze,“ připouští Karambelkar. Rozhodne to až další pozorování, jakmile se okolí po erupci uklidní.
Na odpovědi záleží víc, než se zdá. Dvojice, které podobnou fází projdou a přežijí, se podle NASA mohou později změnit v neutronové hvězdy, černé díry nebo supernovy, případně se stát zdrojem gravitačních vln.
Studie, kterou publikoval časopis Nature, navíc naznačuje, že běžné modely možná nepostihují všechny cesty, kterými se energie během společné obálky přerozděluje.
Brzy jich bude víc
„Čeká nás velký příliv podobných objevů,“ odhaduje Karambelkar. Spoléhá hlavně na Vesmírný dalekohled Nancy Grace Romanové a Observatoř Very Rubinové, které mají oblohu prohledávat soustavně a do velké hloubky.
Až se zase za jasné noci podíváte na mlhavou skvrnku Andromedy, nezapomeňte, že její světlo k nám letí 2,5 milionu let.
Video: Speciální ramena na startovací věži zachytila druhý stupeň rakety Starship

Chcete vídat Aktuálně.cz častěji na Googlu?
Přidat jako preferovaný zdroj内容来自 Aktuálně.cz,版权归原作者所有。
阅读原文 ↗