V Africe utíkal před válkou, stěhoval mosty. Nové album do hudebníka vlilo radost

Za pøedchozí album Miniatury získala jihlavská kapela Rendez-fou nominaci na Andìla. Loni vydala druhou desku Finistére. Patøí ke kvalitním stálicím tuzemského alternativního folku a akustické hudby. Nahrává a koncertuje se špièkovými hudebníky, letos absolvovala øadu úspìšných koncertù pro èeské krajany i v srbském Banátu.

Co jej ovlivnilo a potkalo na hudební i životní dráze, o tom mluví v rozhovoru frontman kapely kytarista a basista Jan Fous. „Zase do nás vstoupila radost a kapela se rozbìhla,“ tìší muzikanta.

Úspìšná kapela Rendez–fou odehraje poslední letošní koncert 20. listopadu od 19:00 na Malé scénì jihlavského DKO, spoleènì s další špièkou žánru, kapelou Mrakoplaš.

Co vùbec znamená název vaší kapely? Je to nìjaká slovní høíèka?
Když kapela vznikala, byli jsme v Bretani a naše tamní kamarádka, která mìla tehdy ètyøletého synka, tam na nìj køièela „randefu! “, psáno rendez–fou. Já na to koukal a øíkal si, co to znamená. Ona øíkala, že to znamená nìco jako: Já se z tebe zblázním. Tak nám to pøišlo dobré, že jsme už další název nehledali. Výraz Rendez–fou tedy znamená nìco jako ‚schùzka s bláznem‘.

Konèil jsem základní školu, bylo mi ètrnáct a moc jsem nevìdìl, co chci. Táta pøišel domù a øíkal: „Budeš tesaø. Bylo to dobré øemeslo pro Ježíše, tak to bude dobré øemeslo i pro mého syna.“ A jsem tomu rád.

Jak vznikala deska Finistére?
Velice tìžko, protože jsme na ní zaèali pracovat pøed covidem a covid pak všechno zastavil. Nikdo nevìdìl, co bude, tak jsme se jako kapela ani nescházeli. Já tomu øíkám, že nám spadl øemen od motoru. Hroznì dlouho trvalo, než jsme se zase nastartovali. S vydáním desky se to zmìnilo, zase do nás vstoupila radost a rozbìhlo se to. Mezi první a druhou deskou bylo osm let.

Na novém albu je píseò Poslední zastávka. Když jsem ji poslouchal, nemohl jsem se zbavit dojmu, že je to vlastnì o válce na Ukrajinì.
Námìtem té písnièky byla knížka Princ se žlutou hvìzdou o Petru Ginzovi, který v posledním vlaku z Terezína odjel do Osvìtimi, kde skonèil v nedožitých 16 letech v plynové komoøe. Ale nakonec jsme to udìlali tak, že je to válka jakákoli, každý v tom mùže najít tu svou.

Zraèí se v textech konkrétní prožitky?
Když dìlám muziku, ona ke mnì vždy nìjak pøijde. Není to tak, že bych øekl: Teï si sednu a napíšu píseò. Na první desce jsou to spíše swingové nálady, na druhé desce jsou písnì temnìjší. Píseò Moskevský hotel je o docela normální dívce, která spadne do blbého prostøedí a konèí to tím, že vyskoèí z okna. Horký kafe je píseò o mateøství, jak Jana prožívá mateøskou dovolenou, o níž si mnozí myslí, že je to dovolená, ale ona to dovolená není – když k dítìti vstáváš ve tøi ráno, moc se nevyspíš, protože ho bolí zoubky, bøíško, pøijdou nemoci, cokoli.

Jaké na vás pùsobí hudební vlivy? Já v tom hodnì slyším Zuzanu Navarovou. Øíkám si, že kdyby žila a koncertovala, že by hrála tøeba právì takhle.
Øíká to hodnì lidí a je pravda, že Navarku miluju. Ale zámìr to není. Hodnì se do mé autorské muziky prolíná, že jsem kdysi dva roky hrál v cikánské kapele na basu, to mì formovalo. Možná je tam to spojení se Zuzkou Navarovou, že hrála s cikány a hodnì ji to tím smìrem táhlo. Muzikantsky mì ovlivnil pobyt v Africe – ani ne pøímo africkou hudbou, ale tím, že jsem tam potkával i lidi z Jižní Ameriky, øádové sestry, a ty mi nosily na kazetách hudbu: hele, tohle se hraje u nás. Uruguayskou hudbu mám rád dodnes, protože tam byly dvì sestøièky z Uruguaye, které mì s ní seznámily.

Alba doplòuje obal s obrázkem plastik od Pavla Èecha. Je pøíbuzný i obsah?
Tematicky ne. Album Miniatury je veselejší, hravìjší, Finistére je ve francouzštinì konec svìta, myšleno tím místa, kde se konèí svìt, neznamená to okamžik zhroucení svìta. Ale vlastnì nevím. My rádi jezdíme do Bretanì, mìli jsme tam i pár koncertù a Finistére se jmenuje poslední nejzápadnìjší departement na pobøeží Francie, kam když pøišli Øímané, tak to nazvali konec svìta. Dál už bylo jen moøe. Ale Bretonci zase øíkají, že pro nì tam svìt naopak zaèíná. To se mi líbí, že pøijdeš z moøe a zaèíná tam zemì, kterou mùžeš objevovat. Takže i vzhledem ke covidu nám to pøišlo symbolické. Pro nás to byl konec práce na desce a pro jiné lidi to je zaèátek poslechu a další život té desky.

Jan Fous

Narodil se 21. února 1978 v Jihlavì. Žije v osadì Studénky u Puklic.

Je absolvent oboru tesaø-památkáø, pak vystudoval nástavbu podnikání v oboru umìleckoøemeslných prací. Po nástavbì odešel na civilní vojenskou službu.

Živí se stìhováním tìžkých strojù a exportním balením.

Je spoluzakladatelem kapely Skrznaskrz a poté Honzíkova cesta, s níž vydal dvì alba.

V roce 2013 spoluzaložil kapelu Rendez–fou, kombinující akustický etnofolk, swing a šanson, která o tøi roky pozdìji vyhrála 50. roèník Porty v Øevnicích.

V kapele hraje Jan Fous na kytaru, zpìvaèkou a flétnistkou je Jana Lindl a perkusionistou David Vacula. Skupina byla za své první album Miniatury nominována v roce 2017 na cenu Andìl v kategorii folk. Druhé CD s názvem Finistére kapela vydala loni.

Jeho koníèkem jsou deskové hry a cestování. Døíve to byl i vodácký sport a vandry pøírodou.

Co pøedcházelo Rendez-fou?
Pøedtím jsme mìli kapelu Honzíkova cesta. Vznikla po mém prvním návratu z Afriky, odkud jsem si sem pøivezl písnì, které jsem tam napsal. Chtìl jsem si nahrát s kamarády demo. Jeden z nich, Jiøí Rod, jenž hrál na demáèi na kytaru, tomu zaèal øíkat Honzíkova cesta. A nìjak to zùstalo. Z lidí, co to nahrávali, jsme zùstali já, Jana Lindl a David Nìmeèek s basou. Pak jsme pøestali hrát, za dva roky jsme se s Janou potkali a pøehráli si nové písnì, které jsme mìli. A øekli jsme si, že bychom mohli pokraèovat.

Jak jste se dostal do Afriky?
Dostal jsem nabídku od italského øádu karmelitánù, kteøí mají misii i v Èechách u Pražského Jezulátka, kde se starají o kostel Panny Marie Vítìzné a o to Jezulátko. Nìkde jsem na nì narazil a skamarádil se s italským otcem Anastáziem, jenž mìl na starosti misie ve Støedoafrické republice. První cesta do Afriky byla mezi roky 2000 až 2001.

Když karmelitáni – jaký je váš vztah k víøe, lze to popsat?
Jsem køtìný katolík. Co se týká církví, tak jsou mi nejsympatiètìjší husité. Víra v Boha je ve mnì asi zakoøenìná. V Africe jsem chodil do kostela moc rád, zpívalo se, tanèilo, na mši byla cítit radost ze setkání a ze spoleèenství. Tady do kostela moc nechodím. Pøijde mi, jako by tu na mì padl smutek.

Co jste v Africe dìlal?
Poprvé jsem tam jel na necelých sedm mìsícù a stavìl tam školku a pak v té školce uèil. Podruhé jsem tam jel už se svou ženou, tehdy ještì pøítelkyní. To jsme tam jeli pùvodnì na 15 mìsícù. Asi o 300 kilometrù jinam, ale opìt to byla Støedoafrická republika, kde jsme mìli mít na starosti denní stacionáø pro sirotky. Mìli jsme tam sto dìtí, které chodily pøes den k nám, na noc chodily spát k pøíbuzným, ke strejdovi, tetì. Odtud jsme po ètyøech mìsících utíkali pøed válkou, protože tam šla armáda z Èadu pomoci novému prezidentovi. Starého prezidenta svrhli. Tak jsme zdrhali. Od té doby jsem tam nebyl.

To musel být pocit beznadìje.
Tu zemi od té doby obèas sleduji ve zprávách. Mám tam ještì nìjaké známé. Karmelitánští otcové, co tam byli tehdy, jsou tam i dnes, akorát jsou skoro o tøicet let starší. Jeden z nich píše deník z mìsta Bozoum, kde žije. Zajímavé ètení. Od doby, co jsme odtamtud utekli, tam váleèný konflikt trvá vlastnì dodnes. Lidé, jimž je tam dnes tøicet let, nezažili nic jiného než válku.

Jak jste žili po návratu z Afriky?
V Anglii, ve Francii, trochu v Itálii. Když to dám dohromady i s tou Afrikou, tak jsme byli šest let na cestách. Ve Francii jsme zjistili, že èekáme dítì, tak jsme se vrátili. Od té doby jsme tady. Po návratu jsem pracoval pro firmu, která se zabývala stìhováním tìžkých bøemen, s níž jsem se nìjak rozešel zhruba v dobì ekonomické krize. Pak jsem se osamostatnil. Jednu dobu jsem spolupracoval i s firmou na vysouvání mostù – pøesunovali jsme tøeba ohromný šestisettunový most.

Ten pøerod z uèitele dìtí na takovou rasovinu mì fascinuje.
Nachomýtl jsem se k tomu vlastnì náhodou. Nebyl v tom zámìr ani plán.

Pùvodnì jste ale byl tesaø-památkáø. To byla volba?
To byla vlastnì volba mého otce. Konèil jsem základní školu, bylo mi ètrnáct a moc jsem nevìdìl, co chci. Táta pøišel domù a øíkal: „Budeš tesaø. Bylo to dobré øemeslo pro Ježíše, tak to bude dobré øemeslo i pro mého syna.“ A jsem tomu rád. K døevu mám opravdu kladný vztah. Baví mì s ním pracovat. V práci využíváme tesaøinu pøi exportním balení. To znamená, že když zákazník chce napøíklad prodat lis do Indie, my spoèítáme zatížení pøepravního obalu, ten vyrobíme a stroj zabalíme. Obèas postavíme krov, pergolu pro kamarády a známé. S manželkou jsme si postavili dùm ze døeva, slámy a hlíny. Poøádáme tam domácí koncerty a divadla pro komunitu pøátel.

Jak jste na to pøišli?
Mám kamaráda Ivana Lampera, který jednou mluvil nadšenì o slamìných domech v Americe. Dal mi o nich knížku, kterou si z Ameriky nechal poslat. Tak jsme jí se ženou listovali a moc se nám to líbilo. A najednou už jsme neuvažovali o jiné alternativì. Mluvili jsme o tom skoro dvacet let. Balíky lisované slámy nám dìlal jeden èlovìk od Zlína. Dodnes, když jedeme kolem pole, kde jsou ještì ty kvádrové menší balíky slámy, tak se naše dìti smìjí: Hele, náš barák v továrním nastavení. Stavìli jsme to na kolenì, pocitovì. Chtìli jsme, aby nosná konstrukce byla vidìt. Balíky slouží jen jako izolant. Zevnitø je na tom šest centimetrù jílové propustné omítky. V létì, když se stìnou tlaèí dovnitø teplo, tak tam voní ta sláma. Je to nízkoenergetický dùm.

Vy jste byl i šermíøem.
To bylo nìkdy v roce 1986. Asi dvanáct let jsem dìlal sportovní šerm. Prvnì fleret a pak šavli. Zaèal jsem znovu šermovat se synem pøed šesti lety, jezdil jsem i na veteránské soutìže, docela mi to šlo. Pøed ètyømi roky jsem ale mìl pracovní úraz kolene. Tím to skonèilo.

Máte hudební vzdìlání?
Jsem samouk. Mám takovou tu cikánskou hudební školu, dva roky. To bylo moje vzdìlání. Chodil jsem do skauta a na výpravách a táborech zaèal hrát na kytaru. Nìjak mi kytara zùstala. Pak jsem chvíli hrál na basu v punkové kapele. To byla chvilková záležitost. A taky jsem hrál v zábavové kapele, samozøejmì. Já jsem mìl štìstí na skautský oddíl – za nás se hrál Spirituál kvintet, Nezmaøi, Žalman, Klíè. Tak jsem prošel tou klasickou folkovou prùpravou. Pak jsem zaèal poslouchat Jethro Tull, Deep Purple, punk.

Láká vás dostat do pøíštích nahrávek další zvuk?
Na první desce máme hosty na klavír a klarinet. Moc jsem si to užíval. Na druhé desce housle, violoncello a akordeon. Na nové desce by mì lákaly dechy – saxofon, trubka, pozoun. Mám krásnou jazzovou kytaru Gibson z roku 1938. Má hodnì swingový zvuk. Chtìl bych ty nové vìci hrát s touhle kytarou. V kombinaci s trubkou by to mohlo být zajímavé.

Prý jste mìli velmi dobré pøijetí na koncertech v Srbsku...
S kapelou jsme tam byli poprvé. Hráli jsem tam po èeských besedách, kde se schází naši krajánci, kteøí tam dvì stì let žijí. Oni hodnì žijí folklorem, který si tam pøivezli jejich pøedci v 19. století. Folklor je tam živý. S námi tam hráli ještì kapely Mrakoplaš a Kolegium kreténa. Bylo zajímavé sledovat, jak krajánky ta muzika baví, bylo to pro nás pøekvapivì pozitivní. Bavilo to je i nás. Je dùležité tam provozovat muziku, která není folklor a pøitom je èeská. Ukazovat jim souèasnou èeskou muziku, by� v našem pøípadì akustickou, vzájemnì rozšiøuje obzory, abychom o sobì víc vìdìli.

内容来自 Metro.cz,版权归原作者所有。

阅读原文 ↗

用 HomepageTab 新标签页关注 RSS,打开浏览器就能看到更新。

安装 HomepageTab