Nová doba zrodila i rodičovské manažery. Ti mohou své dítě totálně zazdít
Co se za více než tři a půl desetiletí především změnilo?
Dnešní děti mají nesrovnatelně více možností sportovat než jejich rodiče. Mohou navštěvovat specializované akademie, sportovní kroužky, fitness i trampolínová centra, lezecké stěny nebo moderní multifunkční areály.
Přesto není samozřejmé, že se více hýbou. Naopak.
Zatímco dřívější generace trávily značnou část volného času venku, na hřištích, ulicích a v přírodě, dnešní děti soupeří o svůj čas s mobilními telefony, počítačovými hrami a sociálními sítěmi.
Rozdíl je také v charakteru pohybu. Dříve děti často sportovaly spontánně, bez trenéra a bez organizovaného programu. Hrály fotbal na plácku, jezdily na kole, běhaly po lese nebo trávily celé odpoledne na hřišti.
Dnes se pohyb stále častěji odehrává v přesně vymezeném čase a prostoru. Dítě má například třikrát týdně fotbalový trénink, jednou týdně plavání a o víkendu zápas. Mimo tyto aktivity ale může být jeho pohybová aktivita překvapivě nízká.
To je zásadní rozdíl. Organizovaný sport totiž automaticky neznamená dostatek každodenního pohybu. A právě přirozený pohyb, který není podmíněný výkonem, výsledkem ani hodnocením trenéra, je pro zdravý vývoj dětí mimořádně důležitý. Je podhoubím pro tolik potřebnou všestrannost.
Konec centralizace
Před rokem 1989 byl československý sport organizován v centralizovaném systému. Významnou roli hrál Československý svaz tělesné výchova a sportu (ČSTV). Ten zastřešoval sportovní organizace a oddíly.
Do nich se děti často dostávaly prostřednictvím školy, závodních klubů nebo organizovaných zájmových aktivit. Sportovní infrastruktura byla v mnoha městech a obcích poměrně hustá.
Po revoluci začala postupná decentralizace. Sportovní svazy a kluby získávaly větší samostatnost, obnovovaly se tradiční spolky a do sportovního prostředí se vracely organizace, které komunistický režim potlačil nebo začlenil do jednotné tělovýchovné struktury. Mladí už nemuseli vyrůstat v prostředí jednoho dominantního systému.
A s tím souvisí jedna viditelná změna.
Za socialismu byla řada sportovních aktivit finančně dostupná díky státní podpoře, příspěvkům podniků a fungování tělovýchovných jednot. Výdaje za sportování špuntů nebyly zpravidla tak výraznou položkou rodinného rozpočtu jako teď.
Po roce 1989 se změnil způsob financování. Vedle veřejných dotací začaly být pro kluby stále důležitější členské příspěvky, sponzoring a peníze od rodičů.
Výsledkem je paradox.
Nabídka sportů je dnes mnohem pestřejší, ale ne každá rodina si může dovolit využívat všechny možnosti. Talentované dítě nemusí mít automaticky stejné příležitosti jako jeho vrstevník z ekonomicky silnější rodiny.
Baseball i squash
Jedním z nejpozitivnějších důsledků otevření společnosti byla pestrost sportovních možností.
Před rokem 1989 dominovaly tradiční sporty, jako fotbal, hokej, atletika, gymnastika, volejbal nebo basketbal. Po revoluci začaly do českého prostředí pronikat disciplíny, které byly dříve v nemilosti komunistického režimu nebo byly téměř neznámé.
Najednou se ve svobodném Československu, respektive Česku rozvíjel baseball, softball, americký fotbal, florbal, squash, lakros anebo později různé formy bojových sportů.
Samostatnou kapitolu napsal florbal. Z relativně nové disciplíny se během několika desetiletí stal jeden z nejdostupnějších kolektivních sportů pro děti, který se může hrát prakticky v každé školní tělocvičně.
Proměnil se také způsob, kdo mladé sportovce piplá.
Před rokem 1989 byla trenérská práce v mnoha oddílech založena na dobrovolnictví, zkušenostech a dlouhodobém vztahu mezi trenérem a sportovci. Řada trenérů měla zaměstnání mimo sport a trénování představovalo jejich volnočasovou aktivitu.
Tento model přetrval i po revoluci, ale postupně se přece jen mění. Do mládežnického sportu pronikly nové poznatky ze sportovní medicíny, fyziologie, psychologie, výživy a metodiky tréninku. Trénink už zkrátka dávno není jen o tom, že trenér rozdá míče a nechá děti hrát. Mládežnický trenér musí umět pracovat s GPS přístroji, videoanalýzami, kondičními testy…
To s sebou přináší i odvrácenou stranu mince. Kvalifikovaní a dobří trenéři jsou nedostatkovým zbožím. Jejich práce není vždy dostatečně finančně ohodnocena.
„Nedostatek peněz komplikuje získávání kvalitních trenérů pro nejmladší kategorie,“ upozorňuje Karel Poborský, fotbalový vicemistr Evropy a někdejší ředitel regionálních akademií.
Právě u nejmenších dětí přitom trenér rozhoduje o tom, jestli si drobeček vytvoří ke sportu celoživotní vztah a získá správnou techniku dovedností. Zlozvyky se pak již těžko přeučují.
Rodičovští manažeři
Vývojem prošla i pozice rodičů.
Dříve dítě často přišlo na trénink samo. Dnes je sportovní život řady rodin podřízen tréninkovým plánům, zápasům, turnajům a soustředěním. U výkonnostních sportovců se z rodičů nezřídka stávají osobní manažeři. Sledují výsledky, řeší přestupy, vybírají kluby a rozhodují o tom, zda dítě absolvuje další trénink navíc.
Rodiče mohou nyní každý zápas svého dítěte pitvat online, porovnávat ho s vrstevníky a okamžitě vyhodnocovat jeho výkonnost. To může být motivující, ale zároveň vytváří tlak, který předchozí generace mladých sportovců v takové podobě neznaly.
Dětský sport se v některých případech mění v rodinný projekt, do kterého se investují nejen peníze, ale také obrovské množství času, emocí a očekávání. Ještě než špunt rozbalí pod vánočním stromečkem svoje první brusle a hokejku, táta už si maluje, jak podepisuje lukrativní kontrakt ve slavné NHL. Pak je pro naplnění svého snu schopen mnohdy udělat více než jeho potomek, čímž rozvoj kluka nevědomky brzdí. Nebo rovnou zazdí.
I v tomhle se doba změnila.
Chcete vídat Aktuálně.cz častěji na Googlu?
Přidat jako preferovaný zdroj内容来自 Aktuálně.cz,版权归原作者所有。
阅读原文 ↗