Česká fantasy Máma a Táta jsou Boží oživila slovanské bohy. Film baví, dokud si nehraje na marvel

Nejnovější český pokus o fantasy tvoří de facto dva filmy. Jeden je vlídná, víceméně vtipná rodinná komedie, v níž se mísí humor Návštěvníků s poetikou Chobotnic z druhého patra. Druhý by rád konkuroval marvelovským velkofilmům. Tvůrci Adam Hobzik a Jan Chramosta zjevně věří, že k tomu stačí barevný filtr a digitálně upravené oči Vicy Kerekes – což je představa snad ještě naivnější než vize dětí ohromených staroslovanskou bájí. Obojí dohromady navíc komunikuje dost vachrlatě: jakmile se začne čarovat, jdou vtipy stranou – a jakmile jdou vtipy stranou, je zle tak nějak celkově.

Minuta Jiřího Lábuse

Abyste pochopili: Máma a Táta jsou Boží je vlastně slovní hříčka. Do rodičů filmových hrdinů (Vica Kerekes a Petr Lněnička) se totiž na nějakou dobu vtělí slovanští bohové Černaja a Perun. Předchází tomu rozjásaný „reklamní“ klip na zábavu ve skanzenovém městečku a celé se to záhy zvrtne v čáry a kouzla na pomezí Thora a Arabely.

Přestože plakát filmu láká na známá jména (včetně Jiřího Lábuse, jenž v něm ve skutečnosti stráví sotva minutu – s hovínkem v ruce), příběh táhnou hlavně dětští hrdinové. A krom toho, že zachraňují Zemi před boží mstou, zachrání toho dost i z filmu samotného.

„Já budu obdělávat a ty dojit“

Jakub Jenčík s Annou Dvořákovou působí coby současní sourozenci uvěřitelně. Starší Simona, okázale puberťácky znuděná, nemůže dětsky nadšeného Petra vystát, ale když přijde na záchranu rodičů, s láskyplnou samozřejmostí s ním spojí síly. Anna Vyčítalová v roli vyjukané dívky Raby z dávných dob zprvu jen expresivně žasne nad výdobytky civilizace, nicméně velmi rychle se přizpůsobí a pak už je to ideální parťačka pro boj s bohy. Jejího staršího bratra Cerada pak scénář pasoval do role baviče – a Jiří Chadraba ji plní s gustem.

Coby dobromyslný a věčně hladový chasník spase, na co přijde (umělohmotné tácky nevyjímaje), a jeho prostoduchá upřímnost je vodou na mlýn Simonina pubertálního cynismu. Ať už jen skromně nabízí své řidičské schopnosti coby „vozka vyhlášený“, nebo ji rovnou žádá o ruku („Já budu obdělávat a ty dojit.“), Simonina pragmatická odezva každý bonmot správně okoření.

Jiří Chadraba v roli chasníka z dávných dob Cerada a Anna Dvořáková jako Simona.

Jiří Chadraba v roli chasníka z dávných dob Cerada a Anna Dvořáková jako Simona.Foto: Bontonfilm

Domácí pramenitá voda

S humorem autorské duo vsadilo na jistotu. Princip cestování časem živí celou jednu větev komediálního žánru a sází na něj řada hitů, legendárními Návštěvníky počínaje a Návratem do budoucnosti konče. Máma a Táta navíc některé jejich gagy nepokrytě opisují – minimálně pití z akvárka či toaletní mísy („Chvála bohům za domácí pramenitou vodu!“) bavilo filmové diváky už v době, kdy Hobzik s Chramostou nejspíš ani netušili, že někdy něco natočí.

Novinka však nabízí ještě jednu příležitost k humoru – o mnoho slibnější a osobitější, leč trestuhodně nevyužitou. Petr totiž zjistí, že s kouzelným amuletem, jenž po staletí dřímal zakletý ve skále, dokáže ovládat bohy, a tím pádem i vlastní rodiče – což může být samozřejmě náramná legrace.

Sekvence, v níž si z otce pobaveně dělá otroka, nutí ho strkat druhým cigarety do ucha a krutě trestat ironickou sestru, slibuje zábavu z rodu darebáckých komedií à la Ota Hofman. Tvůrci ji však nepochopitelně utnou dřív, než se pořádně nadechne. To, co mohlo být aspoň trochu originální, vyklidí prostor ordinérní báchorce o silách, jež je třeba porazit za pomoci magie (a levných triků).

Od Marvela k Cimrmanovi

Následuje pasáž, kterou by šlo parafrázovat slovy klasika: Vica Kerekes kráčející, levitující. Děti, jež se snaží zachránit současně rodiče i svět, mohou dělat psí kusy, ale jejich matka v podobě převtělené bohyně má vlastní program. Většinu času medituje nad fialovými skalami, a když už se opravdu, ale opravdu rozčílí, „pronásleduje“ je volným krokem po lesích – a vypadá u toho tak dekorativně, že by dívka Mattoni zbledla závistí.

Vica Kerekes jako maminka Novotná, do níž se vtělila slovanská bohyně Černaja, ve filmu Máma a Táta jsou Boží.

Vica Kerekes jako maminka Novotná, do níž se vtělila slovanská bohyně Černaja, ve filmu Máma a Táta jsou Boží.Foto: Bontonfilm

Oči Vicy Kerekes zlověstně blýskají, dětští hrdinové se značně nepřehledně mění jeden ve druhého a zpět, amulet neúnavně střídá majitele a zmatek, který z toho vznikne, má rozhodně blíž k Cimrmanovi než marvelovské legendě. Když pak z mračen nad skalami vystoupí silueta boha Peruna a dunivým hlasem začne děti poučovat o zkouškách a břemenech, pokouší se o diváka pocit, že i on se pohnul v čase – jen tentokrát zpět do dob neumělých devadesátkových koprodukcí typu Nexus.

Příběh jako zbloudilá bludička

Problém přitom překvapivě netkví a priori v nízkém rozpočtu. Mnohé z použitých triků (včetně zmíněné levitace či chůze po hladině Vltavy) mají velmi slušnou úroveň, stejně jako celá vizuální složka. Kameraman Jakub Ševčík najde zajímavý úhel i v sebebanálnější scéně – ostatně už jen nasnímat nekonečné minuty chůze bohyně tak, aby nevypadala bezcílně, je úkol hodný kameramanského boha. A že tvar navzdory dramaturgickému chaosu drží pohromadě a místy má i slušné tempo, je do značné míry zásluha střihače Michala Böhma.

Film, jenž zaslouží pochvalu minimálně za odvahu sáhnout po slovanské mytologii, nakonec nejvíc poškozuje nevyrovnaný scénář. Ten jako by se dlouho nemohl rozhodnout, kterým směrem se vydat – až si nakonec vybere ten nejtěžší a nejzrádnější. Jenže proč dokázaly Vorlíčkovy fantasmagorie o bláznivých špionech, zázračných přístrojích a zhmotnělých komiksových postavách strčit do kapsy i mnohonásobně dražší originály, z nichž samy čerpaly? Měly scénář, který myslel i na nejmenší detaily, a k tomu nevyčerpatelnou zásobu originálních nápadů.

Jednotlivé situace dokážou Hobzik s Chramostou rozepsat tak, aby nenudily, ale hlavní dějovou linku nechávají tápat jako zbloudilou bludičku. Čím dál se příběh dostává, tím víc dodatečných vysvětlivek potřebuje, smyslu a logiky ubývá, a nakonec zbyde jen rozpačitá prázdnota a pár vtípků, které se v ní ztratí.

Pomalá bohyně

Leckoho možná napadne, zda toho po rodinném filmu nechceme moc: že dětem přece stačí, když se zasmějí, a na nějaký smysl není třeba hledět. Platí to však jen do určité míry. Možná že referenční pole mají děti omezenější a vtipům z druhé ruky se zasmějí vděčněji než my, ale opít rohlíkem se nenechají: když někdo zběsile utíká, měl by mít před kým; když někdo umí číst myšlenky, měl by zvládnout odhalit lest.

Mé vlastní děti se smály přesně tam, kde to po nich tvůrci chtěli (ano, dokonce i „otřepané“ pití ze záchoda bodovalo), nicméně po skončení filmu si začaly hrát na „pomalou bohyni, co nikoho nedohoní“. Tak nevím, jestli to byl tvůrčí záměr.

Film

Máma a Táta jsou Boží

Režie: Adam Hobzik, Jan Chramosta

Bontonfilm, premiéra 19. listopadu 2026

Chcete vídat Aktuálně.cz častěji na Googlu?

Přidat jako preferovaný zdroj

内容来自 Aktuálně.cz,版权归原作者所有。

阅读原文 ↗

用 HomepageTab 新标签页关注 RSS,打开浏览器就能看到更新。

安装 HomepageTab