„Děti, nebude to bolet.“ Z poslední nahrávky sekty mrazí, slibovaný ráj skončil masakrem
Z poslední nahrávky z Jonestownu mrazí. Zachycuje zhruba 44 minut zániku odlehlé osady v jihoamerické Guyaně. Kazatel Jim Jones na ní přesvědčuje své následovníky, že musí zemřít. „Pokud nemůžeme žít v míru, zemřeme v míru,“ prohlašuje. Následuje potlesk.
Ne všichni ale chtějí zemřít. Christine Millerová navrhuje útěk do Sovětského svazu. Připomíná, že dokud člověk žije, má naději. Jones ji odmítá. Když žena namítne, že si děti zaslouží žít, odpoví jí, že si zaslouží především klid.
Později už se z nahrávky ozývá dětský pláč a zoufalé hlasy. Jones naléhá, aby jeho pomocníci urychlili podávání jedu. Rodiče napomíná, ať děti nerozrušují. „Děti, nebude to bolet,“ ujišťuje je.
Je 18. listopadu 1978. V Jonestownu umírají stovky lidí včetně dětí. Celkem si tragédie vyžádá 918 životů. Několika obyvatelům se však podaří smrti uniknout.
Jednou z nich je i dvaadvacetiletá Leslie Wagnerová-Wilsonová, která toho rána uprchla se svým tříletým synem do džungle. Ještě před několika lety by ji přitom ani nenapadlo, že jednou bude před lidmi z vlastní komunity utíkat o život.
Když ve třinácti letech vstoupila do náboženského hnutí Peoples Temple, tedy Chrámu lidu, věřila, že našla společenství, kde jsou si všichni rovni. Jeho vůdce Jim Jones tehdy sliboval lepší svět bez rasismu, chudoby a nespravedlnosti.
Muž, který sliboval lepší svět
Kazatel z americké Indiany začal v padesátých letech shromažďovat věřící. V době rasové segregace hlásal rovnost bělochů a černochů, pomáhal chudým a sliboval spravedlivější svět. Jeho hnutí přitahovalo především Afroameričany, mladé idealisty a lidi na okraji společnosti.
„Když jsem tam přišla poprvé, přivítalo mě pestré společenství lidí. Bylo to poprvé, co jsem zažila církev, v níž se setkávali lidé různých ras i generací,“ vzpomínala bývalá členka Yulanda Williamsová. Jones podle ní mluvil o odkazu Martina Luthera Kinga a pokračování boje za občanská práva.
Jones byl navíc strhující řečník. Při kázáních předváděl údajná zázračná uzdravení a postupně si získával stále větší autoritu. „Byl mistrem manipulace, ale když jste ho viděli s tmavými vlasy, slunečními brýlemi a slyšeli, jak mluví, dokázal vás nadchnout,“ dodává Leslie.
V sedmdesátých letech měl Jones tisíce příznivců i kontakty mezi kalifornskými politiky. Za veřejnou fasádou dobročinného hnutí se však skrývala stále tvrdší pravidla. Členové odevzdávali komunitě majetek, pracovali bez nároku na mzdu a ztráceli kontakt s okolím. Kdo se vzepřel, riskoval ponižování nebo fyzické tresty.
Ráj uprostřed džungle
V polovině sedmdesátých let už Jonesovi nestačilo kázat o lepším světě – rozhodl se ho vybudovat sám. V jihoamerické Guyaně začal zakládat zemědělskou osadu, kde svým následovníkům sliboval společný život bez rasismu, chudoby a společenských rozdílů.
Osada dostala jméno Jonestown. Uprostřed džungle vyrostly obytné domky, škola, zdravotnické zařízení i společná jídelna. Obyvatelé pěstovali zeleninu a věřili, že budují lepší svět.
Jenže slibovaný ráj měl k ideálu daleko. Lidé pracovali do vyčerpání, trpěli nedostatkem jídla a byli pod neustálým dohledem. Z reproduktorů se navíc ozýval Jonesův hlas. Varoval před nepřáteli a přesvědčoval obyvatele, že okolní svět je chce zničit.
Do osady se mezitím dostala i Leslie, která se už od hnutí začínala odvracet. Její manžel Joe Wilson naopak stoupal v jeho hierarchii. Když se Jones v roce 1977 přesunul do Guyany, odcestoval s ním i Lesliin malý syn Jakari. Její manžel Joe Wilson se na jeho odjezdu podílel. Leslie se tehdy od hnutí vzdalovala, jenže pokud chtěla být se synem, musela za ním.
„Použili tuto taktiku, aby mě tam dostali,“ vzpomínala později. Po příjezdu však zjistila, že z Jonestownu nebude snadné uniknout. Osadu střežili ozbrojení muži a možnost odejít byla minimální.
Jones mezitím zašel ještě dál. Začal pořádat takzvané bílé noci, krizová shromáždění, při nichž varoval před útokem nepřátel. Některá se změnila v nácvik společné smrti. Obyvatelům dokonce podával nápoj, o němž tvrdil, že obsahuje jed. Ve skutečnosti šlo o zkoušku poslušnosti.
Poslední návštěva
V listopadu 1978 už zprávy o dění v Jonestownu pronikly do Spojených států. Příbuzní měli strach, že jejich blízcí žijí v osadě proti své vůli. Americký kongresman Leo Ryan se proto rozhodl zjistit, co se v jihoamerické džungli skutečně děje.
Do Jonestownu dorazil 17. listopadu s novináři a dalšími členy delegace. Jones se snažil předvést spokojenou komunitu. Jenže kulisy začaly rychle praskat. Několik obyvatel dokonce požádalo Ryana, aby je odvezl pryč.
Pro Leslie to byla šance, na kterou čekala. Ráno 18. listopadu vyrazila s dalšími osmi lidmi údajně na piknik. Místo toho zamířili do džungle. S sebou vzala malého syna. Matku, sourozence a další příbuzné však musela nechat v osadě.
Útěk se brzy změnil v boj s vyčerpáním a strachem. Leslie si tříletého Jakariho přivázala prostěradlem na záda. Skupina cestou zabloudila a dostala se tak blízko osady, že slyšela hlasy strážných.
Nejvíc se Leslie bála vlastního manžela. Joe Wilson patřil k Jonesovým nejvěrnějším spolupracovníkům a podílel se na ostraze komunity. Ostatním proto řekla, aby v případě, že ji zastřelí, vzali Jakariho a pokračovali bez ní. „Celá jsem se třásla. Měla jsem strašný strach,“ vzpomínala později.
Když skupina dorazila k železničnímu mostu vysoko nad řekou, Leslie ochromila závrať. Synka předala jednomu z mužů a sama se přes most plazila po čtyřech. Nakonec jim pomohl strojvedoucí projíždějícího vlaku. Dostali se až do městečka Matthews Ridge. Tam na policejní stanici uslyšeli znepokojivou zprávu. Poblíž Jonestownu se střílelo.
Děti umíraly jako první
Když se kongresman Ryan chystal s několika uprchlíky odletět z letiště Port Kaituma, přepadli je ozbrojení Jonesovi stoupenci. Zabili pět lidí včetně Ryana, tří novinářů a jedné ženy, která chtěla z Jonestownu odejít.
Jones mezitím svolal obyvatele osady. Tvrdil, že po smrti kongresmana přijde odplata a jejich děti budou trpět. Jediným východiskem podle něj byla takzvaná revoluční sebevražda.
Jonesovi pomocníci mezitím připravili ovocný nápoj smíchaný s kyanidem a dalšími látkami. Jako první přišly na řadu děti. Některým dospělí vstřikovali jed přímo do úst. Pak následovali ostatní. Zatímco část obyvatel nápoj vypila sama, další k tomu byli donuceni.
Právě z tohoto shromáždění pochází zvuková nahrávka, která zachytila poslední chvíle Jonestownu. Protest Christine Millerové nakonec nic nezměnil. Když následující den dorazili do Jonestownu guyanští vojáci, našli osadu posetou těly. Jim Jones ležel mezi mrtvými s prostřelenou hlavou.
Do dějin událost vstoupila jako hromadná sebevražda. Přeživší však upozorňují, že mnoho obětí nemělo na výběr. „Nebyla to žádná společná chvíle, kdy by si lidé řekli: Pojďme zemřít pro Jima Jonese. Bylo to přesně naopak. To, co se v Jonestownu stalo, byla vražda,“ řekl přeživší Tim Carter.
Zachránila syna, ale přišla o rodinu
Leslie zatím netušila, co se v Jonestownu odehrálo. Když se dozvěděla o stovkách mrtvých, stále doufala, že její blízcí jsou mezi přeživšími. Brzy však zjistila, že přišla téměř o celou rodinu – z nejbližší rodiny přežili pouze Leslie a její tříletý syn.
Ani po návratu do Spojených států však její utrpení neskončilo. Potýkala se s psychickými problémy, závislostí i výčitkami, že právě ona přežila. Svůj příběh později popsala v knize Slavery of Faith.
Její syn Jakari dlouho netušil, co se v Guyaně skutečně stalo. Když mu bylo asi deset let, zeptal se matky, jak zemřel jeho otec. Leslie mu začala vyprávět, ale rozplakala se natolik, že ji raději zastavil.
Celý příběh pochopil až o mnoho let později, když si přečetl její knihu. „Moje matka mě zabalila do prostěradla, přivázala si mě na záda a utekla,“ napsal Jakari ve vzpomínce zveřejněné v archivu Jonestownu. Na závěr dodal: „Ale právě díky její lásce jsem dnes naživu.“
VIDEO: „Chci aby nikdo nezapomněl, co se tu stalo.“ Buča si připomíná čtyři roky od ruského masakru

Zdroje: The Time, The New York Times, NPR, BBC
Chcete vídat Aktuálně.cz častěji na Googlu?
Přidat jako preferovaný zdroj内容来自 Aktuálně.cz,版权归原作者所有。
阅读原文 ↗