Nejen Somrovo razítko na nahém pozadí... Ostře sledované vlaky slaví 60 let od premiéry
Na malém nádraží na sklonku druhé světové války má každý své soukromé starosti. Přednosta se zabývá holuby a vyhlídkou na povýšení, výpravčí Hubička milostnými dobrodružstvími a elév Miloš Hrma problémy s vlastním selháním při milování. Válečná mašinérie mezitím běží dál a stanicí projíždějí i transporty. Osobní trápení filmových hrdinů kvůli tomu však neztrácí na relevanci. Právě z kontrastního nepoměru mezi velkými dějinami a každodenním životem vyvstává tragikomičnost Ostře sledovaných vlaků.
Dnes k filmu zpravidla přistupujeme se znalostí jeho nejslavnějších scén a postav. Neckářův nevinný obličej, Somrovo razítkování i přednostovy nářky nad ztraceným povýšením patří ke sdílené paměti české kinematografie. Když je ale vyjmeme z celku, je snadné zapomenout, že humor ve Vlacích sousedí s úzkostí, násilím a smrtí.
Zfilmoval Menzel skutečného Hrabala?
Menzelovi bylo v době natáčení 27 let. S literární předlohou Bohumila Hrabala už měl zkušenost z povídkových Perliček na dně (1965), do nichž přispěl Smrtí pana Baltazara. Hrabal tehdy přitahoval celou generaci mladých filmařů. Pro kolektivní snímek původně vzniklo také Passerovo Fádní odpoledne (1964) a Herzovy Sběrné surovosti (1965). Postavy z okraje společnosti, jejich hovory a schopnost nacházet krásu v přízemních situacích nabízely možnost zachytit člověka mimo závazné společenské či ideologické představy.

Pozdější těsné spojení Hrabalova díla právě s Menzelem proto nebylo samozřejmé. Až úspěch Ostře sledovaných vlaků pomohl prosadit právě Menzelovu podobu hrabalovského světa – obrazově kultivovanou, dějově přehlednou a divácky přístupnou. Současně s tím započal spor, zda takový převod uchovává také zneklidňující vrstvy Hrabalova psaní.
Samotná předloha měla složitější historii. V novele vydané roku 1965 Hrabal přepracoval a propojil své starší prózy, zejména existenciálního Kaina a anekdotickou Fádní stanici. K látce se znovu vrátil v Legendě o Kainovi, zařazené roku 1968 do Morytátů a legend. Kdo chce tedy posoudit, nakolik Menzel literárního klasika zjemnil, musí nejprve upřesnit, které podoby textu porovnává. Část proměny směrem k souvislejšímu válečnému příběhu se uskutečnila už u Hrabala.
Rukopis novely Menzelovi nabídl dramaturg Václav Nývlt z barrandovské tvůrčí skupiny Šmída–Fikar. Na scénáři se podílel také Hrabal, který přijal režisérův návrh přehlednějšího uspořádání. Film tedy nevznikal úpravou literárního díla bez autorovy účasti. Ani spoluautorství ovšem neuzavírá otázku, co adaptace získala a co ztratila. Rozdíly mezi prózou a filmem se týkají také významového těžiště příběhu.
Na jedné malé železniční stanici
Natáčení probíhalo od 7. února do 14. června 1966. Hlavním exteriérem byla železniční stanice Loděnice u Berouna, kde se 26. srpna konala předpremiéra pro místní publikum. Pražské uvedení následovalo 14. října, celostátní premiéra pak 18. listopadu. Nádraží poskytlo příběhu soustředěný prostor, do něhož okolní svět vstupuje prostřednictvím projíždějících vlaků. Jejich pohyb kontrastuje s opakováním zdejších činností a konfliktů.
Výběr stanice odpovídal provozním i výtvarným požadavkům. Dochované prostředí a uzavřený horizont umožnily vytvořit svébytný mikrosvět. Kameraman Jaromír Šofr později popisoval záměr archaizujícího obrazového pojetí s důrazem na frontální kompozice. Černobílá tonalita, světlo nádražních lamp a uspořádání postav v prostoru spoluvytvářejí dobovou stylizaci. Divák se v tomto prostředí snadno zabydlí. Obrazový půvab zároveň přispívá k lyrickému účinku, jímž se film vzdaluje Hrabalovu naturalismu.
Nejvýraznější kompoziční změnou je zpřehlednění časové posloupnosti. Próza spojuje přítomnost s retrospektivami a odbočkami, zatímco film souvisleji rozvíjí Milošův příchod do služby, milostný neúspěch, pokus o sebevraždu a zapojení do sabotáže. Úvodní komentář zachovává rodinnou genealogii hrdiny, další charakterizaci však přebírají herecká jednání, vizuální gagy a vztahy mezi scénami. Hrabalův proud řeči se mění v promyšlenou organizaci obrazů.
Erotická iniciační linie tím získává zřetelnější úlohu při propojování událostí. Miloš v podání Václava Neckáře soustřeďuje pozornost na vlastní nejistotu, zatímco zkušenější Hubička v podání Josefa Somra vystupuje zprvu jako jeho protějšek. Výpravčího odbojová aktivita tuto dynamiku později promění. Mravní hodnota postav se tedy nedá jednoduše odvodit z jejich společenského vystupování ani milostného života.
Scéna s razítkem měla být odstraněna
Právě propojení intimity s odbojem mělo v 60. letech demytizující účinek. Hrdinský čin vykonává nejistý mladík, který ještě nedávno považoval sexuální neúspěch za důvod skoncovat se životem. Hrdinství se vynořuje z každodennosti plné nedorozumění a zdánlivě nepodstatných přání. Válka přitom nezůstává vzdálenou kulisou. Její připomínky postupně nabourávají možnost uzavřít se do svého privátního světa.

Slavná razítkovací scéna toto střetávání převádí do konkrétní situace. Úřední nástroj se stává součástí erotické hry. Následné vyšetřování jí dodává závažnost, která působí absurdně vedle války pokračující za okny. Nejde proto jenom o lechtivý gag, na který bývá situace redukována při jejím vyjímání z původního kontextu.
Podle filmového historika Jana Lukeše scéna pohoršila někdejšího ústředního ředitele Československého filmu Aloise Poledňáka natolik, že žádal její odstranění. Odvolával se při tom na pracující publikum. Při loděnické předpremiéře se však právě diváci, jejichž reakcí se vedení dovolávalo, vyslovili pro zachování scény.
Oscar v roce 1968 a tragická příchuť Vlaků
Ohlas snímku se ovšem neopíral pouze o erotickou přitažlivost. Už v roce 1966 získaly Vlaky Velkou cenu města Mannheimu v kategorii celovečerních debutů a doma diváckou cenu Zlaté paraplíčko na Filmovém festivalu pracujících. Uznání odborného prostředí se tak od počátku spojovalo s diváckým zájmem. Oscar za nejlepší cizojazyčný film, udělený 10. dubna 1968, tento souběh potvrdil a posílil mezinárodní postavení Menzelova debutu.
Získaná prestiž však nezajistila stejnou cestu dalšímu společnému filmu Menzela a Hrabala. Skřivánci na niti (1969) sledující milostný příběh z prostředí politických perzekucí 50. let se do distribuce dostali až roku 1990. Mezitím došlo k dalším Menzelovým setkáním s Hrabalem: Postřižiny (1980) a Slavnosti sněženek (1983) rozvinuly smyslovost, každodenní rituály a soužití svérázných postav.
Při zpětném pohledu se mohou rozdíly mezi jednotlivými adaptacemi stírat a vytvářet iluzi jednoho kompaktního, vždy laskavého hrabalovského světa. Vlaky do ní však zapadají jen částečně. Potěšení z tělesnosti i komika nádražního provozu v nich ústí do tragédie. Milošova smrt přitom neuzavírá jen odbojovou zápletku. Ukončuje také příběh mladíka, který se právě zbavil ochromující nejistoty a mohl by začít žít jinak. Úspěch sabotáže tuto ztrátu nevyvažuje. Právě v tomto ohledu je Menzelův debut vzdálený jeho pozdějším světům drobných radostí a úniků před tíhou světa.
Chcete vídat Aktuálně.cz častěji na Googlu?
Přidat jako preferovaný zdroj内容来自 Aktuálně.cz,版权归原作者所有。
阅读原文 ↗