Z Vietnamu na českou vesnici, od paragrafů ke sporáku. Erikův příběh začal u Babici

Osmnáctiletý Erik Duong seděl na malé plastové židličce u pouličního stánku v Bangkoku. S kamarády právě přiletěli do Thajska, odkud chtěli pokračovat do Kambodže a jeho rodného Vietnamu. Tam do té doby jezdil jen s rodiči na návštěvy příbuzných. Od sedmi let totiž vyrůstal v Česku.

Kolem stánku to žilo a Erik měl před sebou misku obyčejné polévky. Sotva ochutnal, přepadly ho emoce, které dodnes nedokáže úplně popsat. „Najednou mě to úplně udeřilo. Byl to obrovský nával emocí,“ vzpomíná Erik Duong, na sociálních sítích známý jako Erik Haibazo.

„Uvědomil jsem si, že jsem zvyklý žít v Evropě, ale teď se najednou vracím ke svým kořenům. A něco to ve mně vyvolalo,“ vypráví. Zážitek v něm mimo jiné probudil zvědavost. 

Začal se víc zajímat o kulturu země, ze které pochází, a především o její kuchyni. Dnes se věnuje advokacii, jeho videa o asijském vaření však sleduje kolem 350 tisíc lidí a nedávno vydal vlastní knihu.

Z Vietnamu na českou vesnici

Erik se narodil v městečku asi hodinu od Hanoje. Z prvních sedmi let života mu zůstaly jen útržky vzpomínek. Na vesnici, kde se mezi domy procházeli buvoli a krávy, na projížďky na jejich hřbetech a především na babiččinu zahradu. „Měla tam takové růžové vietnamské ovoce. Miloval jsem ho a vždycky si ho chodil trhat,“ vzpomíná.

Jeho rodiče ale ve Vietnamu příliš možností neměli. Země se stále vzpamatovávala z následků války a vybudovat vlastní podnikání bylo podle Erika bez peněz a správných kontaktů obtížné. Otec se proto rozhodl zkusit štěstí v Česku. Nejprve sám, rodina za ním měla přijet, až se trochu zabydlí a vydělá dost peněz.

Erik byl tehdy ještě malý. Když otce ve třech letech poprvé uviděl, vůbec ho nepoznával. „Odháněl jsem ho od maminky,“ směje se. V Česku mezitím otec začínal prakticky od nuly. Každé ráno stavěl prodejní stánek, prodával, co se dalo, a postupně si vydělal na pronájem kamenného obchodu.

Trvalo sedm let, než našetřil dost, aby za ním mohla přijet i manželka se synem. Usadili se ve vesnici nedaleko Rokycan. Sedmiletý Erik neuměl česky ani slovo a místní na vietnamské sousedy nebyli zvyklí. „Byli jsme jediná vietnamská rodina v celé oblasti. Pamatuju si, jak na nás lidé koukali, jako kdyby přijeli mimozemšťani,“ vzpomíná.

Erik český jazyk poměrně rychle pochytil, přesto si později na osmiletém gymnáziu kvůli výslovnosti nebo špatnému skloňování občas vyslechl posměšky. „Když jsem něco řekl špatně, děti si z toho dělaly srandu,“ vypráví. Dnes to ale bere s odstupem. „Vlastně mi to pomohlo. Pokaždé jsem se snažil tu chybu napravit. A ti lidé jsou dneska moji kamarádi,“ dodává.

České prostředí poznával také prostřednictvím jídla. A zatímco pro řadu školáků byla jídelna spíš nutným zlem, Erik na ni vzpomíná s nadšením. Zvlášť mu utkvěl dalamánek s vepřovým masem a dušenou mrkví. „Nevím, jestli to jídlo vůbec existuje, ale pokaždé, když bylo k obědu, tak jsem si přidával,“ směje se.

Všechno začalo u Babici

K jídlu měl Erik blízko odmalička a vůbec prvním českým pořadem, který si oblíbil, byl ten s Jiřím Babicou. Ve čtrnácti letech se dokonce rozhodl jeden z jeho receptů vyzkoušet. Poprosil maminku o peníze, vyrazil do místního Coopu a připravil jakousi omeletu s mletým masem. „Bylo to strašně přesolené,“ směje se. „Ale vlastně tam to všechno začalo.“

Pořádně se rozvařil až na vysoké škole. Neměl peněz nazbyt, a tak místo návštěv restaurací zkoušel nové recepty a na večeře zval kamarády. Vedle toho studoval práva, čímž splnil přání rodičů. „Chtěli, abych byl buď doktor, nebo právník. Tak jsem to trochu popletl a stal se doktorem práv. Mám splněno oboje,“ vtipkuje.

Jenže po nástupu do advokacie šlo vaření stranou. „Jediné, co mě zajímalo, bylo, jak odvést nejlepší práci a jak se dál zlepšit. Dennodenně jsem si objednával jídlo,“ vzpomíná. Až si jednoho dne uvědomil, jak moc mu jeho někdejší koníček chybí. „Říkal jsem si: Ty brďo, kde to je? Kam se poděla ta moje vášeň? A docela mě to zamrzelo,“ popisuje.

O jednu už totiž v dětství přišel. Chtěl se stát pianistou, rodiče mu to ale rozmluvili. O vaření se proto připravit nehodlal. Rozhodl se mu znovu věnovat, a aby měl pořádnou motivaci, napadlo ho začít natáčet videa.

První video ani nezveřejnil

První pokus za moc nestál. Video nakonec ani nezveřejnil a nápad na čas odložil. Když se k němu později vrátil, věděl už, že nechce být jen dalším internetovým kuchařem. Samotné recepty mu nestačily – zajímalo ho také, odkud jednotlivá jídla pocházejí, proč se v nich používají určité suroviny a jak souvisejí s tamní kulturou.

Vrátil se tak vlastně k otázkám, které v něm kdysi probudila miska polévky při první samostatné cestě do Asie. „Začalo mě zajímat, proč se třeba používá rybí omáčka, proč ta jídla vůbec vznikla a jaký mají původ,“ vysvětluje. Recepty proto začal prokládat zajímavostmi o historii asijské kuchyně. A zabralo to: za rok nasbíral na sociálních sítích kolem 350 tisíc sledujících.

„Já vůbec nechápu, čím to je,“ přiznává. Úspěch však přičítá hlavně tomu, že se nesnaží vystupovat jako vševědoucí šéfkuchař, ale jako nadšenec, který se sám stále učí. „Vždycky si představuju, co bych já sám před pěti lety ocenil, kdybych se na takové video koukal,“ dodává.

Co bude mít u diváků úspěch, přitom často netuší. Někdy si od receptu hodně slibuje a ohlas je vlažný. Jindy natočí obyčejnou hnědou omáčku ke kachně a video se stane hitem.

Z advokacie až ke „kuchařce"

S rostoucím počtem sledujících dostal Erik další nápad. Rozhodl se napsat knihu, jakou by sám ocenil, když s asijským vařením začínal. Pomyslným průvodcem knihou Čtyři země, jedna řeka je Mekong.

Propojuje Vietnam, Thajsko, Kambodžu a Laos a Erik podél jeho toku ukazuje, co mají jejich kuchyně společného a v čem se liší. Dohromady vybral 117 receptů. Ty však tvoří jen část knihy. Sám ji ale za „kuchařku“ nerad označuje – je to podle něj příliš úzké. Zhruba polovinu knihy totiž tvoří povídání o surovinách, kulinářské historii jednotlivých zemí a technikách vaření.

Při hledání informací o původu jídel a jednotlivých surovinách přitom využil i zkušenosti z advokacie. „V advokacii dennodenně čteme, zjišťujeme zdroje, ověřujeme fakta a hledáme důkazy. Přesně to jsem dělal i s touhle knihou,“ říká.

Právnické kariéry se ostatně vzdát nehodlá, přestože většina jeho sledujících donedávna ani netušila, čím se živí. „Teď se to láme tak půl na půl. Ale nutně bych nechtěl dělat jen jedno, nebo druhé,“ vysvětluje. 

A co si člověk, který učí statisíce lidí připravovat asijské speciality, nejraději vaří sám? Žádné složité jídlo. Kdykoli se vrátí ze zahraničí, jako první si připraví vařený vepřový bůček s rýží a zeleninou, který namáčí v rybí omáčce.

„Je až sprosté, jak je to dobré na to, jak je to jednoduché. Přijde mi to skoro nefér,“ směje se.

VIDEO: Recept na Bún bò Huế

Zdroj: autorský text

Chcete vídat Aktuálně.cz častěji na Googlu?

Přidat jako preferovaný zdroj

内容来自 Aktuálně.cz,版权归原作者所有。

阅读原文 ↗

把喜欢的内容,留在你的新标签页。

打开我的订阅