Odrazuje nás všechno, co zavání stereotypem, říká Václav Bartoš z kapely Fru Fru
Co znamená název kapely?
Vlastně nic, nemá to racionální vysvětlení. Před lety se stalo, že nám při cestě na koncert něco šustilo v autě. Kdosi mínil, že je to v kufru, ale já nerozuměl a zeptal jsem se, jestli řekl fru fru. A napadlo mě, že by to nebyl špatný název pro kapelu.
Přiznávám však, že nám v prvních letech moc nepomáhal. Pro mnohé byl příliš infantilní a myslím, že od nás návštěvníci koncertů neměli velká očekávání.
V roce 2013 vyšlo vaše čtvrté album Freak Show a potom přišel útlum. Co se stalo?
Vedle Fru Fru jsem začal pracovat i na jiných projektech. A byl jsem jimi tak zaujat, že jsem si ani nevšiml, že má hlavní kapela chřadne.
Dlouho jsem chtěl něco vytvořit i s klavíristou Michalem Nejtkem. Odjel jsem za ním do Prahy, abychom se domluvili, a na té schůzce se objevil i baskytarista Jakub Vejnar. Ten mi řekl, že se mu Fru Fru líbí, a když jsem konstatoval, že ta kapela trochu spí, navrhl mi, abychom ji probudili.
Přivedl ještě Miloše Dvořáčka, který už v minulosti ve Fru Fru hrál, a s nimi i Michalem Nejtkem jsme se dali do práce. To se stalo před třemi lety.
Jakub a Miloš s námi nezůstali, ale návrat na pódia a spolupráce s Michalem nám přinesly zajímavou pozornost. Na koncertě v Boskovicích nás viděl producent Petr Ostrouchov a navrhl, že bychom spolu mohli něco udělat.
Co ho k tomu vedlo?
Napsal nám, že se mu koncert líbil. My přitom neměli jedinou písničku, o které bychom uvažovali na další desku.
Věděl jsem, že Petr je vynikající producent, má vydavatelství a mimo jiné stojí za třemi posledními alby Vladimíra Mišíka. Napadlo mě, že to tedy asi děláme dobře a má to smysl.
Měl jste pochybnosti o tom, že má vaše hudba smysl?
Jsem člověk, který o sobě pochybuje. Mívám i pocit, že tápu. Když mi kámoši řeknou, že hrajeme zajímavou muziku, mám radost. Ale to jsou kámoši, máme se rádi a fandíme si.
Když to řekne někdo takříkajíc zvenku, je to pro mě vždycky inspirující. Navíc by asi zrovna Petr Ostrouchov neměl problém říct, že se mu naše muzika nelíbí.
V minulosti jste většinu textů pro Fru Fru napsal vy. Proč jste se nyní rozhodli použít básně?
Záleží mi na tom, aby naše texty nebyly plytké a měly nějakou hodnotu. S těmi, které jsem začal tvořit, jsem ale nebyl spokojený. A pak se to stalo.
Šel jsem z návštěvy své maminky v pečovatelském domě a v kapse pípl nový příspěvek ve facebookové skupině Poezie pro všední den. Byla to báseň Františka Halase Přání. Začíná slovy: Ne, já bych nerad umíral na lůžku při svíci a aby u mne někdo stál smutný a plačící.
Přesně to jsem chvíli předtím u mámy vnímal. Vzalo mě to. Hned potom jsme měli u našeho baskytaristy Adama Jindry zkoušku. Řekl jsem mu, ať pustí nějaký hudební nápad, který máme nahraný, a do něj jsem si zpíval slova z Halasovy básně. Naprosto to k sobě zapadlo.

Foto: Dušan Tománek
Fru Fru se stylově neuzavírají.
Uvědomil jsem si, že to asi není náhoda. A uvědomoval jsem si to dál, protože další písně vznikaly v podstatě stejně. Odněkud se ke mně dostala básnička, jež zapadla do hudebních nápadů, které jsme měli k dispozici. Vypadá to neuvěřitelně, ale bylo to tak.
Je zajímavé, že většina těch básní patří k rané tvorbě autorů. Kdybych se ale pokusil podle nich napsat vlastní texty, byly by to jen parodie. Takhle to mělo být.
Zhudebnili jste i báseň Františka Gellnera Moudrost. Před vámi to přitom udělali už jiní muzikanti, a Petr Ostrouchov ji dokonce zhudebnil pro album Vladimíra Mišíka Vteřiny, měsíce a roky. Proč jste se jí nevzdali?
Její text je tak neskutečně uvěřitelný, že bude aktuální i za sto let. Dlouho jsem nevěděl, jak ho uchopit. Nakonec jsem ale začal opakovat jednotlivé fráze a později přehazovat věty mezi sebou. Vydali jsme ji pod názvem To je teď celá moudrost moje. Kopíruje první řádek básně.
Fru Fru se žánrově neuzavírají. Je to záměr?
Ano, protože když se muzikant zavře do nějakého stylu, obvykle už z něho nevystoupí. Odrazuje nás všechno, co zavání stereotypem. Náš kytarista Vladimír Dudek například používá velmi neobvyklé zvuky. Nezavádějí k žádnému stylu, jsou osobité.
Petr Ostrouchov tuhle naši filozofii přijal. Při skládání písniček jsme se vyhýbali klišé, a když už někde nějaké zůstalo, on ho našel a společně jsme ho odstranili. Pochopil, o co nám jde.
内容来自 Novinky.cz - Internet a PC,版权归原作者所有。
阅读原文 ↗